K novelizaci právní úpravy sídla obchodních společností

1. ÚVOD

K zamyšlení nad aktuálními problematickými otázkami sídla obchodních společností mne přivedla novelizace právní úpravy sídla v obchodním zákoníku, která byla na podzim 2011 vyhlášena ve Sbírce zákonů[1] a nabyla účinnosti k 1. lednu letošního roku. Ve svém příspěvku se zaměřím nejprve na vymezení několika úhlů pohledu, ze kterých lze na problematiku sídla společností nahlížet. V tomto příspěvku si zejména kladu za cíl analyzovat, zda při výkladu a aplikaci platné právní úpravy sídla společností dochází k porušování práv vlastníka nemovitosti, v níž společnost umístila své sídlo, pokud došlo k zániku právního titulu k užívání prostor, resp. k odejmutí souhlasu vlastníka nemovitosti s umístěním sídla společnosti.[2]

2. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PRO VYMEZENÍ „SÍDLA“

Vzhledem k údaji o sídle společnosti jako údaji povinně zapisovaném do obchodního rejstříku zakotvuje český právní řád (nově) od července roku 2009,[3] v souladu s evropským právem, koncepci zapsaného (fiktivního) sídla. Teorie zapsaného sídla předpokládá, že sídlem společnosti je zásadně sídlo zapsané ve veřejném registru, resp. v zakladatelské listině či společenské smlouvě.

Skutečné sídlo společnosti je teorií chápáno jako místo, kde je umístěna správa společnosti a kde se veřejnost může se společností (resp. právnickou osobou) stýkat.[4]

I přes výše uvedenou „možnost“ společností uvádět jako své sídlo zapsané do obchodního rejstříku (a tedy i sídlo uvedené v korporátních dokumentech společnosti) místo odlišné od místa, kde má společnost umístěnu správu a kde se mohou třetí osoby se společností stýkat, má každý právo dovolávat se skutečného sídla společnosti. Toto právo je zakotveno výslovně v ustanovení § 19c odst. 3 občanského zákoníku. Dále je možné dovodit obdobné pravidlo z principu materiální publicity obchodního rejstříku.[5]

V souvislosti s identifikační úlohou sídla občanský zákoník výslovně zakotvuje pravidlo, že v korporátních dokumentech postačí specifikovat sídlo společnosti názvem obce.[6] Pro účely zápisu v obchodním rejstříku je však nutné uvádět, slovy zákonodárce, „plnou adresu“ místa umístění sídla. Zákonodárce ponechal na diskreci zakladatelů, resp. společníků, zda si přejí v zakladatelských dokumentech konkretizovat sídlo společnosti plnou adresou sídla.[7]

Z hlediska systematiky je právní úprava týkající se sídla společností poměrně roztříštěná. Za stěžejní, vzhledem k cíli vytyčenému v tomto příspěvku, považuji zejména ust. § 2 odst. 3 obchodního zákoníku,[8] ust. § 35 písm. a), § 36 a násl. obchodního rejstříku, stanovující povinnosti podnikatele v souvislosti s registrací v obchodním rejstříku, zejména ust. § 37 odst. 2 obchodního zákoníku, který vyžaduje předložení listiny dokládající právní titul užívání nemovitosti, ve které společnost umístila své sídlo, rejstříkovému soudu v rejstříkovém řízení.

Obchodní zákoník od sídla podnikatelů – právnických osob (resp. společností) odlišuje samostatnou kategorii „místo podnikání“ u podnikatelů – fyzických osob.[9] Pro místo podnika- ní se zásadně použijí pravidla úpravy sídla právnických osob analogicky.[10]

Obchodní zákoník dále (dílčím způsobem) definuje sídlo organizační složky, jež však není sídlem subjektu nadaného právní subjektivitou, ale sídlem de facto části podniku (nonsubjektu). [11, 12]

3. SPORNÉ POSTAVENÍ VLASTNÍKA NEMOVITOSTI V SOUDNÍ PRAXI

Otázka postavení a oprávnění vlastníka nemovitosti požadovat u soudu výmaz sídla společnosti, které je umístěno v nemovitosti, jež vlastní, v případě, že došlo k odejmutí souhlasu s umístěním sídla společnosti, byla sporná a je dosud (i přes konstantní judikaturu Nejvyššího soudu) nejednotně řešena českými soudy.

K odejmutí souhlasu vlastníka nemovitosti s umístěním sídla společnosti v praxi může docházet z mnoha důvodů. Lze si například představit situaci, kdy společnost změní předmět svého podnikání a nová podnikatelská činnost společnosti není v souladu s podnikatelskými zájmy vlastníka nemovitosti, či v praxi dochází k odejmutí souhlasu vzhledem ke změně vzájemných osobních vazeb a vztahů mezi fyzickými osobami, které přímo či nepřímo vlastní nemovitost, a fyzickými osobami, které jsou v jakémkoliv významném vztahu ke společnosti (například členové statutárních orgánů, společníci apod.).

Otázka postavení vlastníků nemovitostí v řízení o změně zápisu sídla společnosti byla opakovaně řešena soudní praxí již před novelizací provedenou zákonem č. 215/2009 Sb., a to v době platnosti teorie skutečného (faktického) sídla a povinnosti podnikatele uvádět jako své sídlo místo, kde je skutečně umístěna správa společnosti a kde se veřejnost může se společností fakticky stýkat.

Vrchní soud v Praze dospěl ve svém usnesení ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 7 Cmo 422/2006, k závěru, že je povinností rejstříkového soudu vymazat sídlo právnické osoby, pokud shledá, že je sídlo zapsané v rozporu se skutečností, a dále že vlastníci nemovitostí jsou aktivně legitimováni k podání návrhu rejstříkového soudu k zahájení řízení o změně zápisu sídla společnosti, a to podle ust. § 29 odst. 6 obchodního zákoníku.[13]

Nejvyšší soud však již za platnosti koncepce skutečného sídla dospěl např. v usneseních ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3088/2007, a ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2186/2008, opakovaně k závěru, že vlastník nemovitosti, ve které společnost sídlí, není aktivně legitimován k podání návrhu na výmaz, resp. změnu sídla společnosti. Ohledně podmínek, za kterých je osoba odlišná od podnikatele aktivně legitimovaná k podání takového návrhu, Nejvyšší soud, mimo jiné, dovodil, že vlastník nemovitosti, v níž společnost umístila své sídlo, není osobou oprávněnou domáhat se výmazu, resp. změny sídla zapsaného v obchodním rejstříku, uvedenou v ust. § 31 odst. 1 obchodního zákoníku.[14] Zároveň však Nejvyšší soud připustil, že možnou cestou ke zjednání nápravy je využití postupu dle ust. § 29 odst. 6 obchodního zákoníku, a tedy, že rejstříkový soud může vyzvat společnost ke zjednání nápravy, dozví-li se o odejmutí souhlasu se zápisem sídla, a v krajním případě pak zahájit (ex offo) řízení o zrušení společnosti s likvidací. Tento postup však Nejvyšší soud úzce navázal na tehdy platnou koncepci skutečného sídla.

Ve své jednoznačné argumentaci Nejvyšší soud navázal na výše jmenovaná usnesení také v usnesení ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1680/2009, když uzavřel, že: „… zánikem právního důvodu užívání prostor, ve kterých je umístěna správa společnosti, nedochází ke změně sídla společnosti; nejde o skutečnost, jež by sama o sobě zakládala povinnost společnosti navrhnout zápis změny sídla do obchodního rejstříku. Jestliže tedy společnost o změně svého sídla nerozhodla, nezačala lhůta k podání návrhu na zápis změny sídla do obchodního rejstříku jinou osobou běžet, a vlastník nemovitosti, ve které společnost sídlí, se tudíž nemohl stát osobou oprávněnou podat návrh na zápis změny sídla společnosti. § 31 odst. 2 ObchZ. … pro případ, kdy se zápis sídla obchodní společnosti v obchodním rejstříku dostane do rozporu s donucujícím ustanovením zákona – obchodní zákoník upravuje v ustanovení § 29 odst. 6 postup, kterým lze zjednat nápravu nezákonného stavu.“[15]

Z konstantního názoru Nejvyššího soudu přijatého před zavedením teorie zapsaného sídla tedy vyplývá, že Nejvyšší soud zamezil vlastníku nemovitosti domáhat se soudní ochrany při zásahu do jeho vlastnických práv přímo aktivně, možné řešení Nejvyšší soud ponechal pouze pro situace, kdy rejstříkový soud „zjistí“ či se „dozví“ o porušení donucujícího ustanovení zákona.

Cílem a praktickým důsledkem novely pod č. 215/2009 Sb. bylo dle teorie vyloučit aplikaci ustanovení § 29 odst. 6 obchodního zákoníku, tedy možnosti soudu zahájit řízení o zrušení společnosti s likvidací, neodpovídal-li údaj o sídle zapsaný v obchodním rejstříku skutečnosti.

Tuto teorii však Nejvyšší soud nepodpořil a přidržel se své původní argumentace a postupu podle ust. § 29 odst. 6 obchodního zákoníku.

V usnesení ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3692/2010, Nejvyšší soud odkázal na dřívější konstantní judikaturu[16] a dodal, že ačkoliv byla opuštěna koncepce skutečného sídla, obchodní zákoník upravuje v ust. § 29 odst. 6 postup ke zjednání nápravy nezákonného stavu.

Dále v usnesení ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4313/2010-87, použil Nejvyšší soud následující argumenty:

• i po novele upouštějící od teorie skutečného sídla vzniká společnosti povinnost podat návrh na zápis změny sídla do obchodního rejstříku až poté, co rozhodne o změně společenské smlouvy v části týkající se sídla;

• pozbude-li společnost právní důvod užívání prostor, ve kterých má umístěno registrované sídlo, je povinna si opatřit k registrovanému sídlu nový právní důvod užívání anebo registrované sídlo přemístit do prostor, ke kterým právní důvod užívání má, neboť sídlo lze umístit právě jen do prostor, ke kterým lze doložit právní důvod užívání; a

• nemá-li osoba zapsaná v obchodním rejstříku právní důvod k užívání prostor, do kterých umístila zapsané sídlo, odporuje obsah zápisu v obchodním rejstříku donucujícímu ustanovení zákona ve smyslu § 29 odst. 6 obchodního zákoníku.[17]

Tomuto postupu lze však v případě, že jsou porušována práva vlastníka nemovitostí, vytknout zejména následující: (a) vlastníku nemovitosti je prakticky znemožněno domáhat se aktivně odstranění závadného (a zákonem neaprobovaného) zneužívání svých práv k dispozici s nemovitostí; (b) předpokladem účinného postupu podle § 29 odst. 6 obchodního zákoníku je, že soud musí závadný stav zjistit (nemá však povinnost tuto skutečnost aktivně ověřovat či zjišťovat); (c) soud musí nejprve vyzvat společnost ke zjednání nápravy a stanovit jí pro to lhůtu a až po neodstranění závadného stavu ve stanovené lhůtě může dojít k zahájení řízení o zrušení společnosti. V rámci všech těchto kroků soudů nadále dochází k porušování práv a ekonomických zájmů vlastníka nemovitosti.

4. CO PŘINÁŠÍ NOVELIZACE

Výše uvedené úvahy a závěry je však nutné doplnit o závěry vyplývající z poslední novelizace právní úpravy sídla v obchodním zákoníku, účinné k 1. 1. 2012.[18]

K novému znění ust. § 37 odst. 2 obchodního zákoníku

Novelizace § 37 odst. 2 k sídlu obchodních společností (resp. místu podnikání fyzických osob) přináší následující změny.

Podnikatel (který je fyzickou i právnickou osobou[19]) má nově povinnost mít právní důvod užívání prostor, v nichž umístil své sídlo, a to výslovně po celou dobu, co jsou tyto prostory zapsané jako sídlo v obchodním rejstříku.[20] Smyslem nové úpravy je podle důvodové zprávy[21] možnost sankcionování porušení této „nové“ povinnosti[22] postupem podle ust. § 29 odst. 6 obchodního zákoníku, ale také možná aplikace sankcí upravených jinými právními předpisy.

Staronová povinnost podnikatelů je výslovně uvedena nejen v rámci právní úpravy obchodního rejstříku v ustanovení § 37 odst. 2 obchodního zákoníku ohledně sídla i místa podnikání, ale také v ustanovení § 2 odst. 3 obchodního zákoníku výhradně ohledně místa podnikání fyzických osob.[23, 24] Z novelizace vyplývají jednak změny v oblasti rejstříkové,[25] jednak v oblasti vnitřního rozhodování společnosti. Od 1. 1. 2012 je nesporné, že společnost má povinnost konat a opatřit si právní důvod k užívání prostor, v nichž umístila své sídlo, či sídlo přemístit, pokud právní důvod užívání pozbude.

Vzhledem k výše citované judikatuře je však zřejmé, že novelizace jen uvádí expressis verbis v textu zákona, co lze dovodit výkladem.

Důvodová zpráva k zákonu č. 351/2011 Sb. odůvodňuje nutnost změny současné právní úpravy sídla, mimo jiné, negativním ekonomickým vlivem současné právní úpravy a neprodejností nemovitosti při nemožnosti aplikace ust. § 29 odst. 6 obchodního zákoníku.[26]

S tímto odůvodněním motivace k novelizaci souhlasím, avšak s několika výhradami. V první řadě se domnívám, že nově výslovně uvedenou povinnost podnikatele ohledně právního titulu k prostorám, ve kterých umístil své sídlo, bylo možné dovodit výkladem i z právní úpravy před novelizací, včetně možných sankčních důsledků.[27] Navíc, jak vyplývá i z výše citované judikatury, byla tato pravidla dovozena Nejvyšším soudem.

Obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2011 ukládal společnostem povinnost doložit při svém zápisu do obchodního rejstříku právní důvod užívání nemovitosti, v níž umístila své sídlo. Toto ustanovení chápu jako ustanovení pamatující na práva vlastníků nemovitostí vůči společnostem, které by svévolně umisťovaly své sídlo, kdekoliv by uznaly za vhodné.[28]

Bez prokázání platného právního důvodu rejstříkový soud společnost nezapíše, jde tedy o podmínku nutnou ke vzniku společnosti.[29] V případě, že společnost tento právní důvod pozbyla, neměla dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 k zápisu svého sídla v obchodním rejstříku oprávnění a soud podle mého názoru měl vyzvat společnost k nápravě a postupovat dále dle ustanovení § 29 odst. 6 obchodního zákoníku, se všemi důsledky tam uvedenými.

Opačný výklad vede podle mého názoru k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo vyžadovat právní důvod užívání prostor pro umístění sídla společnosti pouze v okamžiku samotného zápisu této skutečnosti do obchodního rejstříku, avšak nadále je plnění této podmínky ryze dobrovolné, nerozhodné na zápisu ve veřejné evidenci. S tím však nelze souhlasit. Je pak také otázkou, k jakému účelu by zápis sídla v obchodním rejstříku sloužil. Domnívám se, že právní úprava účinná do 31. 12. 2011 (konkrétně zejména ust. § 37 odst. 2 obchodního zákoníku) by měla být vykládána tak, že společnost musí prokázat práv- ní důvod k užívání jak při svém zápisu do obchodního rejstříku,[30] tak při změně sídla, tak kdykoliv za existence společnosti.

Podle důvodové zprávy k zákonu č. 351/2011 Sb. bylo možné z ust. § 37 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ust. § 200d odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu dovodit, že právnická osoba má povinnost opatřit si nový právní titul k užívání prostor k registrovanému sídlu či přemístit registrované sídlo do prostor, ke kterým právní titul má. Uzavřela však také, že hmotné právo ani soudní praxe neposkytuje řešení.[31]

Možným řešením za výše uvedené soudní praxe[32] by mohl být také postup podle ustanovení § 68 odst. 6 písm. c), tedy rozhodnutí soudu o zrušení společnosti na návrh osoby, která osvědčí právní zájem, jestliže zaniknou předpoklady vyžadované zákonem pro vznik společnosti. Jak jsem již uvedla výše, domnívám se, že obstarání právního důvodu k užívání prostor pro sídlo společnosti bylo nutným předpokladem vzniku společnosti (srov. ust. § 37 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2011). Aplikace ustanovení § 68 odst. 6 písm. c) považuji za alternativu postupu podle ustanovení § 29 odst. 6 obchodního zákoníku.

Dalším řešením, které se vlastníkům nemovitostí nabízí, je zvažovat udělení „souhlasu“ s umístěním sídla společnosti na dobu určitou. Je však nejasné, jak by se k tomuto řešení postavily rejstříkové soudy při zápisu a výmazu sídla. Ze zákonných ustanovení nevyplývá, že by udělení „souhlasu“ s umístěním sídla společnosti omezeného v čase nebylo možné. Nejsem si však vědoma žádné judikatury, která by osvědčovala průchodnost takového řešení, a z praxe mi nejsou známy případy, kdy by se vlastník nemovitosti účinně dovolal výmazu sídla společnosti z prostor, k nimž společnost pozbyla právní titul.

V neposlední řadě je nutné uvést možnost stran řešit situaci s účinky inter partes. Obchodní zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2011) nezakazuje společnosti a vlastníku nemovitosti dohodnout se inter partes o sankcích (smluvní pokutě a náhradě škody) za případné obstrukce společnosti s podáním návrhu na změnu sídla společnosti v případě, že je jí souhlas vlastníka nemovitosti odejmut či jinak pozbyla právní titul.

5. ZÁVĚREM

Novelizace ust. § 37 odst. 2 obchodního zákoníku provedená zákonem č. 351/2012 Sb. přinesla výslovné uvedení povinnosti mít právní důvod k užívání prostor, ve kterých společnost umístila své sídlo, po celou dobu, co jsou tyto prostory zapsané jako sídlo v obchodním rejstříku. Novelizace nemění dosud aplikovanou teorii zapsaného sídla, ani se jinak nedotýká povinností ohledně identifikace společnosti.

Na základě novelizace právní úpravy sídla obchodních společností účinné k 1. 1. 2012 by podle důvodové zprávy mělo dojít ke změně dosavadní rozhodovací praxe soudů ohledně postavení vlastníků nemovitostí, ve kterých společnost umístí své sídlo. Tento novelizační záměr je však podle mého názoru mylný. Soudní praxe se, vzhledem ke shodnému konstantnímu výkladu Nejvyššího soudu vedoucímu k aplikaci ust. § 29 odst. 6 obchodního zákoníku, nezmění.

Ustálené závěry Nejvyššího soudu o možnosti aplikace ust. § 29 odst. 6 obchodního zákoníku jsou pozitivní, avšak podle mého názoru vlastníkům nemovitostí v nezáviděníhodném postavení neposkytují rychlý a efektivní prostředek ochrany jejich (nejen) ekonomických zájmů.

Autorka je studentkou doktorského studijního programu na katedře obchodního práva PF MU v Brně.

Článek částečně vychází z autorčina příspěvku na konferenci Dny práva 2011, pořádané ve dnech 23. a 24. listopadu 2011 Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. 

[1] Zákon byl vyhlášen 29. 11. 2011 ve Sbírce zákonů v částce 123 pod číslem 351/2011 Sb. Zdroj: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=310.

[2] K tomu srov. ust. § 37 odst. 2 obchodního zákoníku.

[3] Koncepce fiktivního sídla vystřídala koncepci skutečného sídla, která platila do 19. 7. 2009, a to po novelizaci provedené zákonem č. 215/2009 Sb.

[4] V souladu se zněním ustanovení § 19c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 19. 7. 2009. Občanský zákoník v platném znění dále jen „občanský zákoník“. Podle dřívější úpravy se také skutečným sídlem rozumělo místo, odkud byla právnická osoba řízena statutárním orgánem.

[5] K tomu srov. ust. § 29 obchodního zákoníku.

[6] K tomu blíže ust. § 19c odst. 2 občanského zákoníku.

[7] Platné právo však nenabízí výslovné vodítko, co se rozumí „plnou adresou“, resp. „adresou“. Výkladem ustanovení § 19c odst. 2 ve spojení s ustanovením § 19c odst. 5 občanského zákoníku, ve znění účinném do 19. 7. 2009, a ustanovení § 19c odst. 2 občanského zákoníku (v platném znění) jsem dospěla k následujícím závěrům: Zákonodárce rozlišil kategorii adresy sídla (srov. ust. § 19c odst. 2 a 5, věta první občanského zákoníku, ve znění účinném do 19. 7. 2009), která může být konkrétně specifikována (a) jen obcí (srov. ust. § 19c odst. 5 věta první i. f., ve znění účinném do 19. 7. 2009), nebo (b) plnou adresou sídla (srov. ust. § 19c odst. 5 věta druhá, ve znění účinném do 19. 7. 2009). Plnou adresou sídla se (na základě výkladové praxe rejstříkových soudů) rozumí název obce, případně části obce (k tomu komentářová literatura uvádí, že uvedení části obce zákon nevyžaduje, k tomu srov. např. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, 13. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 7–10), ulice, příp. náměstí či jiné veřejné prostranství, číslo popisné nebo orientační nebo evidenční, poštovní směrovací číslo.

[8] Pro zařazení tohoto ustanovení do výčtu relevantních ustanovení pro svou analýzu jsem se rozhodla po delším zvažování a připouštím, že proti uvedení tohoto ustanovení v seznamu relevantních ustanovení lze vznést námitky. Pro zařazení do výčtu ustanovení relevantních pro svou analýzu právní úpravy de lege lata jsem se rozhodla zejména z následujících důvodů: (i) právní úprava sídla právnických osob byla obsažena právě v ustanovení § 2 odst. 3, než byla právní úprava sídla novelizací provedenou zákony zák. č. 501/2001 Sb. a zák. č. 88/2003 Sb. z obchodního zákoníku vypuštěna a přesunuta do občanského zákoníku.; (ii) zákonodárce vložil do ustanovení § 2 odst. 3 stejné pravidlo o trvání právního důvodu zapsaných prostor jako u osob právnických. Můj zájem vzbudila poslední novelizace ust. § 2 odst. 3 obchodního zákoníku také z důvodu novelizace technického rázu věty druhé tohoto ustanovení – k tomu podrobněji v následujícím textu.

[9] Místem podnikání fyzické osoby je adresa zapsaná jako místo podnikání ve veřejném rejstříku (viz ustanovení § 2 odst. 3 obchodního zákoníku). Podnikatel, který je fyzickou osobou, je povinen zapisovat jako místo podnikání své skutečné místo podnikání a dle ust. § 2 odst. 3 obchodního zákoníku, ve znění poslední novelizace účinné k 1. lednu 2012, musí podnikatel, který je fyzickou osobou, mít právní titul k prostorám, ve kterých má zapsané místo podnikání po celou dobu, kdy má zapsáno místo podnikání v těchto prostorách.

[10] K tomu také srov. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, 13. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 7–10.

[11] K tomu srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, 13. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 7–10, a Dvořák, T.: Společnost s ručením omezeným. 3., přepracované vydání, ASPI-Wolters Kluwer, 2008, str. 27.

[12] Od této kategorie ve svém příspěvku z uvedeného důvodu odhlížím.

[13] K tomu srov. blíže odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 7 Cmo 422/2006.

[14] K tomu blíže odůvodnění usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Cdo 3088/2007. Dále také shodně usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2186/2008.

[15] Citace z odůvodnění usnesení ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1680/2009.

[16] Mimo jiné na usnesení ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1680/2009, usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2186/2008, usnesení ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4993/2008, a usnesení uveřejněné pod číslem 52/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[17] K tomu blíže srov. odůvodnění usnesení ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4313/2010-87.

[18] Zákon vyhlášen 29. 11. 2011 ve Sbírce zákonů v částce 123 pod číslem 351/2011 Sb.

[19] V tomto příspěvku se však zabývám pouze obchodními společnostmi a od úpravy místa podnikání podnikatelů – fyzických osob odhlížím.

[20] Zákonodárce v důvodové zprávě mimo jiné zmiňuje obdobnou inspirativní povinnost ze slovenského obchodního zákoníku.

[21] K tomu srov. tisk č. 310. Zdroj: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=310.

[22] Nové pouze ve smyslu, že nyní tuto povinnost nade vši pochybnost stanoví výslovně obchodní zákoník.

[23] Podle mého názoru jde o pouhé zopakování stejné povinnosti.

[24] Právní úprava sídla právnických osob obsažená v ust. § 19c občanského zákoníku v tomto smyslu pozměněna ne byla. Zákonodárce tedy omezil dosah novely pouze na ty z právnických osob podřízené režimu obchodního zákoníku.

[25] A nejen to, změny také přesahují do oblastí upravených dalšími zákony, jako živnostenský zákon atd.

[26] Důvodová zpráva k zákonu č. 351/2011 Sb. uvádí, mimo jiné: „Ačkoliv z ustanovení § 200d odst. 1 písm. e) OSŘ se dá dovodit, že pozbude-li právnická osoba právní důvod užívání prostor, ve kterých má umístěno zapsané sídlo, je povinna si opatřit k zapsanému sídlu nový právní důvod užívání, anebo zapsané sídlo přemístit do prostor, ke kterým právní důvod užívání má, výslovná hmotněprávní úprava chybí. Pokud je v obchodním rejstříku zapsáno sídlo společnosti, která nemá právní důvod jeho užívání, nemůže soud postupovat v souladu s § 29 odst. 6 obchodního zákoníku. Takový stav je však nepřípustný, neboť skutečný vlastník nemovitosti pak nemá prostředky jak donutit právnickou osobu, aby si své sídlo zapsala do jiných prostor. Pro vlastníky nemovitostí zatížených takovým zápisem má tato skutečnost negativní ekonomický vliv. Předmětná nemovitost se častokrát stává neprodejnou.“

[27] K tomu blíže viz subkapitola výše.

[28] K tomu také dále argumentace zákonodárce při novelizaci účinné od 1. 1. 2012.

[29] Vzhledem k tomu, že obchodní společnost vzniká až k okamžiku jejího prvozápisu do veřejného rejstříku, nikoliv aktem jejího založení zakladateli.

[30] Přičemž zápis sídla do obchodního rejstříku při prvozápisu je konstitutivní.

[31] S tímto závěrem nelze vzhledem k výše uvedené konstantní judikatuře Nejvyššího soudu souhlasit.

[32] Při aplikaci právní úpravy účinné do 31. 12. 2011.