K některým aspektům trestní odpovědnosti právního nástupce obchodní společnosti

Obecně k přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce 

Ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“), zavádí, vzhledem ke snaze zabránit pachatelům – právnickým osobám – vyhýbat se důsledkům své trestné činnosti, zásadu přechodu trestní odpovědnosti na právní nástupce.

Uvedené ustanovení ve svých prvních dvou odstavcích konkrétně stanoví následující:

(1) Trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce.

(2) Přešla-li trestní odpovědnost podle odstavce 1 na více právních nástupců právnické osoby, přihlédne soud při rozhodování o druhu a výměře trestu nebo ochranného opatření i k tomu, v jakém rozsahu na každého z nich přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného trestného činu, případně i k tomu, v jakém rozsahu kterýkoli z nich pokračuje v činnosti, v souvislosti s níž byl spáchán trestný čin.

Zásada přechodu trestní odpovědnosti na právní nástupce právnické osoby modifikuje dosavadní ryze osobní trestněprávní vztah mezi státem a pachatelem trestného činu, neboť v těchto případech již nadále neplatí, že ztrátou právní osobnosti pachatele tento trestněprávní vztah vždy zaniká.[1] Trestněprávní vztah nově zanikne pouze tehdy, nemá-li právnická osoba v pozici pachatele právního nástupce.

Vzhledem k významu institutu přechodu trestní odpovědnosti na právní nástupce ovšem nelze než hodnotit stávající právní úpravu jako velmi obecnou a vágní. Ostatně, jak vhodně uvádí Jelínek, pokud by byla vyhlášena soutěž o nejméně jasná a srozumitelná ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, horkým favoritem by se určitě stalo ust. § 10 odst. 1 zákona.[2] Zákon totiž výslovně neřeší některé základní problémy týkající se konstrukce přechodu trestní odpovědnosti, např. zda k přechodu dochází i za situace, kdy původní právnická osoba nezaniká, zda k němu postačuje forma singulárního nástupnictví, popř. je-li vyžadováno nástupnictví univerzální, zda může trestní odpovědnost takto přejít i na fyzickou osobu či zda k přechodu trestní odpovědnosti dochází objektivně či subjektivně. Důvodová zpráva uvádí, že inspirace pro českou právní úpravu přechodu trestní odpovědnosti na právní nástupce byla čerpána z rakouské právní úpravy, konkrétně z ust. § 10 rakouského spolkového zákona o odpovědnosti sdružení za trestné činy z roku 2005 (Verbandsverantwortlichkeitsgesetz, dále též „VbVG“).[3] Užití rakouské úpravy jako zdroje inspirace při hledání odpovědi na problematické okruhy přechodu trestní odpovědnosti představuje cestu historického výkladu.[4] Inspirací však vzájemný vztah obou úprav patrně i končí a obsahově mnohem stručnější česká úprava za současného stavu zasluhuje výklad v otázkách natolik zásadních, že by jejich řešení mělo být zákonem explicitně upraveno, a nikoli být předmětem interpretace (a už vůbec ne interpretace na úrovni historické, odkazující na zahraniční právní úpravu). Současný stav tak, domnívám se, není v souladu se zásadou nullum crimen sine lege certa. 

Nástin některých problémů 

Při zkoumání některých základních otázek přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce se jeví býti podmínkou sine qua non konkretizování pojmu právní nástupce a vymezení způsobů, kterými může k právnímu nástupnictví docházet. Právním nástupnictvím (sukcesí) se rozumí nabytí práv a povinností, jež jiný pozbyl.[5]

V případě obchodních společností může k právnímu nástupnictví obecně docházet následujícími způsoby:

• Fúzí:

a) sloučením alespoň dvou právnických osob, kdy práva a povinnosti přecházejí na jedinou ze zúčastněných korporací,

b) splynutím, kdy všechny zúčastněné právnické osoby zanikají, práva a povinnosti přecházejí na novou nástupnickou právnickou osobu.

• Rozdělením:

c) rozštěpením, kdy původní subjekt zaniká a vzniká několik nových subjektů, popř. práva a povinnosti přejdou na vícero již existujících společností (rozštěpení sloučením),

d) odštěpením, kdy původní právnická osoba nezaniká a část práv a povinností přechází na nově vzniklý či již existující subjekt (odštěpení sloučením).

• Převodem jmění na právního nástupce.[6]

První základní otázkou je, jaká forma právního nástupnictví je vyžadována k přechodu trestní odpovědnosti. Rozlišujeme obecně situaci, kdy právní nástupce vstupuje do všech práv a povinností svého předchůdce (univerzální sukcese), a situaci, kdy na právního nástupce přechází alespoň jedno právo či povinnost původního subjektu (singulární sukcese).

Budeme-li tedy vycházet z rakouské úpravy, kterou se zákonodárce inspiroval, podle § 10 odst. 1 VbVG, „pokud přejdou práva a povinnosti formou univerzálního nástupnictví na jiný spolek, následky v tomto zákoně upravené postihnou právního nástupce“. Podle § 10 odst. 2 VbVG se „univerzální sukcesí rozumí i sukcese singulární za podmínky, že u sdružení existují v podstatě shodné majetnické vztahy a v provozu nebo činnosti je v podstatě pokračováno“. Ryzí uplatnění univerzální sukcese by znamenalo vyloučení trestní odpovědnosti právního nástupce, na kterého přešla drtivá většina práv a povinností včetně těch, v souvislosti s jejichž plněním byl trestný čin spáchán, zatímco originárně trestně odpovědná právnická osoba by již disponovala pouze velmi omezeným nebo žádným majetkem. Naopak za úzkostlivé aplikace singulárního nástupnictví by mohlo k přechodu stačit nabytí jakékoli věci od trestně odpovědné právnické osoby. Vhodné by tedy bylo upravit rozsah nástupnictví přímo v zákoně, jak navrhuje např. Jelínek.[7]

Zákon dále neřeší, zda vedle právního nástupce zůstává nadále trestně odpovědná i původní právnická osoba. V důvodové zprávě se k tomu uvádí, že „vzhledem k tomu, že při přeměně právnické osoby nemusí dojít k zániku původní právnické osoby, se zároveň výslovně stanoví, že trestně odpovědná je ve­dle právního nástupce nadále i původní právnická osoba“. Nakonec bychom však deklarovanou výslovnou úpravu v zákoně hledali marně.[8] Je však logické, že trestní odpovědnost nadále existující právnické osoby přechodem trestní odpovědnosti na jinou právnickou osobu nezaniká (při užití logického argumentu a minore ad maius).

Dalším problémem stávající konstrukce přechodu trestní odpovědnosti je i skutečnost, že k přechodu dochází bez ohledu na zavinění právního nástupce, tedy objektivně.[9] Jeho trestní odpovědnost tak není vyloučena ani tehdy, když fyzická osoba jednající za právního nástupce o trestném činu nevěděla ani vědět nemohla. Takto tomu bude např. proto, že trestný čin ještě ani vůbec odhalen nebyl. Stávající úprava tak může být pro potenciální právní nástupce odrazující. Nevýhodnost objektivní koncepce přechodu trestní odpovědnosti by se v praxi mohla projevovat např. tehdy, kdy obchodní společnosti – pachateli – hrozí úpadek. V takovém případě by bylo možné obchodní společnost zachránit před jejím zánikem sloučením s jinou korporací. Ta by zároveň vstoupila do pracovněprávních vztahů korporace, nacházející se v úpadku, a také uspokojila její věřitele. Případný kupec však může být od tohoto kroku odrazen nebezpečím potenciálního trestního řízení, které by proti němu bylo možné za určitých okolností vést.[10]

Konkrétně můžeme uvažovat nad obchodní společností, která by se stala právním nástupcem jiné obchodní společnosti, jíž hrozí úpadek a které lze přičítat jednání vykazující známky hospodářské trestné činnosti. Poškozeným v těchto případech půjde především o splacení jejich pohledávek, zaměstnancům společnosti pak o zachování pracovních míst. Právnímu nástupci, který by dokázal způsobenou škodu uhradit a zároveň udržet pracovní pozice, by ovšem hrozilo uplatnění trestní odpovědnosti pro trestnou činnost jeho předchůdce. Přestože by případný právní nástupce o trestní odpovědnosti předchůdce věděl, jevilo by se v popsaném případě neúčelné činit ho trestně odpovědným. Při vědomí trestní odpovědnosti svého případného předchůdce by ovšem právnická osoba spíše neriskovala a nespoléhala na to, že její trestní odpovědnost bude vyloučena vzhledem k nedostatečné společenské škodlivosti dle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 

K řešení problémů 

S ohledem na shora uvedené by dle mého názoru měla konstrukce trestní odpovědnosti právního nástupce méně reflektovat, zda dochází k singulární nebo k univerzální sukcesi, a výrazněji akcentovat vztah mezi ním a jeho předchůdcem. Dále jsem přesvědčen o tom, že objektivní přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce může být v určitých případech odůvodněný. Domnívám se, že při posuzování trestní odpovědnosti právního nástupce by bylo vhodné vycházet z těchto dvou klíčových otázek:

• zda právní nástupce vznikl přeměnou obchodní společnosti nebo nezávisle na ní;

• pokud nevznikl právní nástupce přeměnou, zda bylo dáno zavinění (a případně jaká jeho forma) ve vztahu ke skutečnosti, že právní předchůdce spáchal trestný čin.

Tyto dvě otázky jsou klíčové i z pohledu sankcionování v rámci soutěžního práva. Např. z rozsudku Evropského soudního dvora ve věci C-280/06 vyplývá, že „pokud jde o otázku, za jakých okolností může být jednotka sankcionována za protiprávní jednání, přestože není jeho původcem, je třeba nejprve konstatovat, že takovým případem je situace, kdy jednotka, která se protiprávního jednání dopustila, přestala právně (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 145) nebo hospodářsky existovat. V posledně uvedeném případě je třeba mít za to, že u sankce uložené podniku, který právně nadále existuje, avšak nevykonává již hospodářské činnosti, existuje riziko, že nebude mít odrazující účinek […] Pokud u jednotky, jež se dopustila porušení pravidel hospodářské soutěže, dojde k právní nebo organizační změně, nemá taková změna nutně za následek vytvoření nového podniku, jenž by byl zproštěn odpovědnosti za chování předchozí jednotky, jež bylo v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, pokud mezi oběma jednotkami existuje totožnost z hospodářského hlediska.“ 

Vznik právního nástupce přeměnou 

Přeměny obchodních společností jsou v našich podmínkách upraveny zák. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Zkoumání otázky, zda obchodní společnost vznikla přeměnou, nebo zda existovala nezávisle na své právní předchůdkyni, je důležité pro určení jejího poměru k přechodu trestní odpovědnosti.

V případě přeměny totiž nedochází k transferu práv a povinností na základě rozhodnutí sukcesora, nýbrž na základě rozhodnutí původní společnosti. Takto tomu je u splynutí, rozdělení odštěpením a rozdělení rozštěpením. Přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce založený na objektivním principu má v těchto případech své opodstatnění. Právní osobnost, jmění, práva a povinnosti, to vše je při vzniku společnosti zcela odvozeno od trestně odpovědného předchůdce a je bez významu, zda právní předchůdce stále existuje nebo zda při přeměně zanikl. 

Vznik právního nástupce nezávisle na přeměně 

Naopak, pokud k sukcesi došlo nezávisle na jakékoli přeměně, tedy pokud právnická osoba existovala již před samotnou sukcesí, musela s převodem práv a povinností souhlasit (resp. s tím museli souhlasit její zástupci). Jde o případy sloučení či převodu jmění společnosti. K přechodu trestní odpovědnosti tak může dojít subjektivně, aniž by bylo namístě hovořit o objektivní přenesené trestní odpovědnosti. K přesunu práv a povinností na právního nástupce v tomto případě totiž dojde mj. i z jeho vlastního rozhodnutí. Dle mého názoru je pak namístě zkoumat, jaký byl jeho vztah ke skutečnosti, že se právní předchůdce dopustil trestného činu. Může přitom nastat několik situací.

Základní situací je, že rozhodnutí vedoucí k právnímu nástupnictví bylo přijato bez vědomí právního nástupce o spáchaném trestném činu. V takovém případě jsem toho názoru, že trestní odpovědnost by být uplatněna neměla. Pakliže však na nástupnickou právnickou osobu byla převedena majetková hodnota získaná trestným činem, nebylo by tím vyloučeno uložení ochranného opatření zabrání věci ve smyslu ust. § 26 ZTOPO.

Pokud si osoby rozhodující o sukcesi právnické osoby byly trestného činu vědomy, je třeba zkoumat, zda bylo jejich motivací pomoci právnické osobě vyhnout se trestnímu stíhání (vodítkem zde může být zejm. vlastnické propojení obou právnických osob a doba iniciace takového přechodu) nebo nikoli.

Došlo-li k právnímu nástupnictví za účelem zabránění trestnímu stíhání, je přechod trestní odpovědnosti oprávněným důsledkem takové sukcese. Zde však nastává problém, neboť osoby rozhodující o přechodu práv a povinností se typicky dopustí trestného činu nadržování (§ 366 tr. zákoníku)[11] nebo účastenství ve formě pomoci k trestnému činu spáchanému právním předchůdcem ve smyslu § 21 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to za podmínky, že existoval předchozí slib převést některé hodnoty právnické osoby na právního nástupce. Vzhledem k postavení těchto osob se přitom bude zásadně jednat o jednání právnické osobě přičitatelné. Na takovouto právnickou osobu by tedy přešla jak trestní odpovědnost jejího předchůdce, tak by bylo možné zároveň uvažovat o trestní odpovědnosti za trestný čin nadržování či za pomoc ke spáchanému trestnému činu. Je nutné ovšem připomenout, že trestní odpovědnost za účastenství ve formě pomoci či za nadržování k vlastnímu dokonanému trestnému činu je z povahy věci vyloučena. Právní nástupce by tedy měl být trestně odpovědný pouze za trestný čin svého předchůdce. Fyzické osoby jednající za právního nástupce by ovšem mohly být trestně odpovědné za účastenství ve formě pomoci či nadržování, aniž by tato právní kvalifikace dopadala i na samotného právního nástupce.

Pokud jde o případ právnické osoby, jejíž motivací nebylo zabránění či oddálení trestního stíhání jejího předchůdce, mám za to, že by k přechodu trestní odpovědnosti docházet nemělo. V tomto smyslu by pak bylo namístě de lege ferenda takové případy z přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce vyloučit. To by však nevylučovalo vznik originární trestní odpovědnosti za některé specifické trestné činy představující jednu z forem trestné součinnosti, zejména půjde o trestné činy podílnictví (§ 214 tr. zákoníku), podílnictví z nedbalosti (§ 215 tr. zákoníku), legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 tr. zákoníku) a legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§ 217 tr. zákoníku). Pro vznik takové trestní odpovědnosti by přitom nemělo hrát roli, zda se jedná o nástupnictví singulární nebo univerzální. Rozsah přechodu (převodu) práv a povinností se však může projevit v té rovině, zda bude u těchto trestných činů naplněna jejich kvalifikovaná skutková podstata spočívající typicky v získání vyššího prospěchu. V ostatních případech lze opět za splnění příslušných podmínek zvažovat možnost uložení ochranného opatření zabrání věci. Případné neadekvátní konsekvence by bylo možné stále řešit uplatněním zásady subsidiarity trestní represe (§ 1 odst. 2 ZTOPO, § 12 odst. 2 tr. zákoníku). 

Účel sankcionování 

V případě přenesené trestní odpovědnosti právního nástupce se nabízí i otázka, jakou funkci s sebou nese případně uložená trestní sankce. Budeme-li vycházet z toho, že trestní odpovědnost právního nástupce je dle současné koncepce odpovědností objektivní (a jak jsem uvedl výše, domnívám se, že v některých případech je tato odpovědnostní forma namístě), represivní ani preventivní účel trestu nepřipadá příliš v úvahu. A to nejméně tehdy, kdy nelze u právního nástupce dovodit subjektivní stránku trestného činu, např. při vzniku právního nástupce přeměnou korporace.

Jak bylo uvedeno výše, český zákonodárce se inspiroval úpravou rakouskou. Podle § 10 odst. 3 věty první VbVG v případě více právních nástupců může být uložený peněžitý trest vykonán vůči každému z nich. Je nutné poznamenat, že peněžitý trest je jediným druhem trestu, který rakouský zákon rozeznává. Výkon peněžitého trestu lze i podmíněně odložit, a to za uložení přiměřených povinností. Vzhledem k tomu druhá věta ust. § 10 odst. 3 VbVG stanoví, že jiné právní následky než peněžitý trest (bude se jednat právě o přiměřené povinnosti při podmíněném odložení výkonu trestu) lze uplatňovat pouze vůči těm právním nástupcům, u nichž to rozsah jejich činnosti připouští. Takto pojaté právní nástupnictví dle mého názoru inklinuje spíše k fiskálnímu účelu sankce. Rakouský zákonodárce zjevně tenduje k vykonání peněžitého trestu i u právních nástupců, aniž by se přihlíželo k jakýmkoli přídavným hlediskům. Z uvedeného je patrná snaha státu získat prostřednictvím výkonu trestu finanční prostředky.

Jinak tomu ovšem je v podmínkách České republiky, a to nejen vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava rozeznává i nemajetkové sankce, ale i vzhledem k § 10 odst. 2 ZTOPO, podle něhož „přihlédne soud při rozhodování o druhu a výměře trestu nebo ochranného opatření i k tomu, v jakém rozsahu na každého z nich přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného trestného činu, případně i k tomu, v jakém rozsahu kterýkoli z nich pokračuje v činnosti, v souvislosti s níž byl spáchán trestný čin“. Podle § 10 odst. 4 ZTOPO se toto ustanovení přiměřeně použije i tehdy, když dojde ke zrušení právnické osoby po pravomocném skončení trestního stíhání. Česká právní úprava tedy stanoví hlediska, ke kterým musí soud při ukládání i při výkonu trestu přihlédnout. Vzhledem k takto vymezeným hlediskům je dle mého názoru účelem sankce v případě nezaviněného přechodu trestní odpovědnosti především eliminace protiprávně nabyté konkurenční výhody. Domnívám se tak, že spíše než funkci represivní či preventivní bude sankce ukládaná právnímu nástupci vykazovat známky funkce reparační, která je pro trestní právo zcela atypická. Represivní a preventivní funkci budou mít ovšem nepochybně sankce ukládané tehdy, kdy právní nástupce vznikl přeměnou původní společnosti za účelem zakrytí trestné činnosti, nebo tehdy, kdy se právnická osoba stala právním nástupcem s vědomím jím páchané trestné činnosti. 

Závěr 

V tomto článku jsem se snažil blíže nastínit další problematické aspekty zásady přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce a především poukázat na to, že návrhy na omezení přechodu trestní odpovědnosti toliko na univerzálního sukcesora mohou být v konkrétních případech problematické. To však neznamená, že by zákonodárce měl rezignovat na konkretizaci ust. § 10 ZTOPO. Rakouskou právní úpravu si v tomto smyslu zvolil český zákonodárce za inspiraci vhodně, „pouze“ ji opomenul důkladně promítnout do znění českého zákona. Nastíněné problémy je pak vhodné spíše řešit na úrovni soudní judikatury, která by problematiku přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce dále konkretizovala. 

Tento text byl zpracován v rámci projektu studentského vědeckého výzkumu „Finance a informační technologie jako hybatelé právní regulace v zemích Evropské unie a jejich trestněprávní aspekty“ realizovaného v letech 2017-2019 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, SVV 260 360/2017.