K formě plné moci při založení obchodní korporace aneb jakou zprávu nám přináší usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 3919/2014

autor: Mgr. Petr Čížek
publikováno: 13.04.2015

Nejvyšší soud ČR vydal dne 27. 11. 2014 usnesení pod sp. zn. 29 Cdo 3919/2014 (najdete jej na str. 49-51 – pozn. red.), kterým k předložené otázce formy plné moci udělené zmocnitelem advokátovi k sepsání notářského zápisu o založení obchodní korporace vyložil, že taková plná moc nemusí mít formu notářského zápisu, ale postačuje toliko písemná forma s úředně ověřeným podpisem.
Usnesení vyvolalo řadu bouřlivých komentářů, nezřídka obviňujících Nejvyšší soud z překrucování a samovolného přepisování práva, a to mnohdy ještě předtím, než samotný text usnesení byl v plném rozsahu vůbec veřejně dostupný.
K uvedenému usnesení připojuji bližší vysvětlení a úvahu k jeho možným dalším dopadům.

Meritum věci

V projednávané věci byla posuzována náležitost formy plné moci udělené zakladatelkou společnosti s ručením omezeným advokátní kanceláři k úkonům spojených s tímto založením, včetně sepsání notářského zápisu o založení společnosti. Jednání před rokem 2014 zcela běžné se po přijetí rekodifikované soukromoprávní legislativy stalo značně nejistým, a to zejména díky téměř jednotnému postupu ze strany notářské obce, která odmítala sepisování takových notářských zápisů bez toho, aniž by zástupce disponoval plnou mocí sepsanou rovněž ve formě notářského zápisu. Dlužno uvést, že rejstříkové soudy povětšinou interpretovaly v tomto ohledu novou legislativu správně a až na výjimky akceptovaly plné moci v prosté formě s úředním ověřením podpisů nadále bez problémů.

V dané věci udělila zakladatelka advokátní kanceláři plnou moc také pouze v prosté formě s úředním ověřením podpisů. Rejstříkový soud příslušný k rozhodnutí však s poukazem na ustanovení § 441 odst. 2 o. z. dovodil, že taková plná moc je pro nedostatek formy absolutně neplatná a jako neplatnou pak shledal i samotnou listinu o založení společnosti, byť tato sama již byla sepsána v zákonem požadované formě notářského zápisu. Registrace společnosti do veřejného rejstříku byla z tohoto důvodu zamítnuta. K odvolání zakladatelky potvrdil tento právní závěr i odvolací soud. Zakladatelka následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu.   

Nejvyšší soud – plná moc k založení obchodní korporace formu notářského zápisu nevyžaduje

Nejvyšší soud rozhodnutí rejstříkového i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K meritu věci odůvodnil, že forma notářského zápisu pro právní jednání spočívající v udělení plné moci k založení obchodní korporace není předepsána, neboť formu takového jednání upravuje přímo zákon o obchodních korporacích v § 6 odst. 1 tohoto zákona. Pro takové jednání je předepsána pouze písemná forma s úředně ověřeným podpisem.

Ustanovení § 441 odst. 2 o. z. se naproti tomu na projednávaný případ vůbec nevztahuje, neboť zákon o obchodních korporacích je vůči občanskému zákoníku zákonem speciálním. Platí tedy, že pokud některou z otázek upravuje z. o. k., úprava podle o. z. se nepoužije. Protože úprava náležitosti formy právního jednání týkajícího se založení obchodní korporace je dle citovaného ustanovení § 6 odst. 1 z. o. k. úpravou komplexní, použije se k posouzení této otázky úprava tohoto zákona. Potud jde, dá se říci, o tradiční a standardní výkladový postup obdobný posuzování vztahu předchozího občanského a obchodního zákoníku, na jaký jsme v rozhodovací praxi soudů byli doposud zvyklí.

Forma jednání neupravených z. o. k.

Nad rámec projednávané věci pak Nejvyšší soud do předmětného usnesení zahrnul i určité obecné vodítko k posuzování náležitostí formy plné moci i v jiných případech, které nepodléhají shora popsanému režimu z. o. k. Potvrdil přitom, že forma takové plné moci se řídí ustanovením § 441 odst. 2 o. z. Nedodržení formy však dle Nejvyššího soudu neznamená automaticky neplatnost udělené plné moci, potažmo na jejím základě provedeného jednání. K vyslovení neplatnosti má dojít pouze v případech, pokud to vyžaduje smysl a účel zákona. Je-li smyslem zákona ověření identity zmocnitele a zajištění určitosti a srozumitelnosti zmocnění sepsaného v rámci plné moci, nemůže být takové jednání neplatné, pokud o identitě zmocnitele a obsahu provedeného jednání není pochyb.

K takovému výkladu se následně část právní obce postavila značně kriticky, poukazujíce, že tento výklad jde proti textu zákona a vyvolává značnou právní nejistotu, když účastníci právních vztahů si nebudou moci být nadále jisti, co vlastně to které ustanovení zákona pro ně znamená.

Máme se tedy skutečně obávat, že, jak naznačují kritici rozhodnutí, bílá není bílá, ale může být za určitých okolností, pokud se to hodí, i černá? Vyvolává usnesení skutečně právní nejistoty?

Přiznejme si, že za platnosti dosavadní soukromoprávní legislativy bylo častým řešením řady právních kauz hledání pouze formálních pochybení, která dokázala zneplatňovat i jinak zcela jasné právní vztahy. Jak říkával jeden kolega, sporový právník: smlouvy čtu zásadně odzadu, tam najdu ustanovení, které mi umožní tu smlouvu „rozvrtat“.

Tomuto akcentu na formu nezřídka ochotně naslouchaly zejména soudy nižších stupňů, nedbajíce občasných apelů zejména Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů kritizoval přílišný soudní formalismus a nabádal spíše k vykládání účelu zákona a jeho aplikaci tak, aby bylo nalezeno spravedlivé uspořádání, a to i v případech, kdy od samotného textu zákona bylo nutné se odchýlit.

Zásada, že jednání účastníků právních vztahů má být považováno spíše za platné než neplatné, byla vyslyšena i tvůrci rekodifikované legislativy jejím vtělením přímo do textu o. z. a byla hojně deklamována jak v důvodové zprávě k tomuto zákonu, tak v průvodních komentářích.

Jsem proto toho názoru, že vyslovená úvaha Nejvyššího soudu k (ne)formě plné moci jde snad mimo naše dosavadní zkušenosti s interpretací práva, není však žádným vybočením z očekávaného pojetí koncepce rekodifikované legislativy tak, jak byla jejími zpracovateli prezentována a v médiích hojně propagována. Vzpomeneme si ještě na četné proklamace před rokem 2014, slibující odbřemenění účastníků právních vztahů a kladení důrazu na obsah, kterého chtěli svým jednáním docílit? Vždyť jaký může být důvod k zneplatnění jednání pro nedostatek formy, pokud není žádná pochybnost o účastníkovi takového vztahu, ani o tom, čeho chtěl daným úkonem docílit? Absolutně žádný.

Lze jistě namítnout, že pokud forma nebyla zcela důležitá k udělení plné moci, nemusí být nutně důležitá ani v jiných jednáních. Jaký bude třeba osud společenské smlouvy o založení společnosti, která bude obsahovat právně perfektní vymezení všech náležitostí, identita zakladatelů bude ověřena, ale samotná listina nebude sepsána zákonem požadovanou formou notářského zápisu? Nebo předmanželské smlouvy, závěti apod.? Upřednostní se obsah listiny, která účastníkům bez problémů slouží a dostatečně srozumitelně upravuje jejich vzájemné vztahy, nebo se tyto vztahy znejistí postižením neplatností v důsledku nedodržení předepsané formy?

Závěr

Po více než padesáti letech používání předchozího soukromoprávního kodexu se mnohým z nás zdá možnost takto naznačeného výkladu práva prostě neuvěřitelná. Věřím však, že podstatně dříve než za dalších padesát let platnosti nové legislativy budeme naopak považovat za zcela absurdní, že bychom měli jakýkoliv funkční právní vztah rozbourat pouze pro chybějící pečetící trikolóru oraženou kulatým razítkem.

Citované usnesení Nejvyššího soudu tak lze jedině přivítat jako jednu z prvních (a doufejme nikoliv posledních) vlaštovek, přinášejících čerstvý vítr do české legislativy. Usnesení vede nikoliv k narušení právních jistot, jak tvrdí někteří jeho kritici, ale právní jistoty účastníků naopak posiluje odbouráváním akcentu na formální stránku věci a posilováním důrazu na skutečný obsah jednání, který chtěli účastníci svým jednáním docílit.

Autor je advokátem v Liberci.