Jiří Spáčil a kolektiv: Věcná práva, Praha: C. H. Beck, 2018, 306 stran

1. Autorský kolektiv

Na recenzované publikaci se podílelo celkem 12 autorů, tedy extrémní počet. V České republice se však bohužel jedná o obecný nešvar. Podíváme-li se do zahraničí, setkáme se jednoznačně s opačným trendem. Přirozené je, že autorem celé učebnice je pouze jeden člověk, výjimečně dva lidé. To platí jak pro  Polsko, tak pro Rakousko či Německo. Tento jev je přitom zcela přirozený, neboť v případě, kdy publikaci tvoří více autorů, je zřejmé, že jednotlivé kapitoly budou mít různou úroveň zpracování, každý z autorů může mít různý pohled na danou problematiku, odlišná bude jazyková úroveň, hloubka zpracování apod. Mám za to, že ani při vynaložení značné péče hlavního autora publikace nelze tyto nedostatky odstranit. To platí i pro recenzovanou publikaci – jako příklad lze uvést např. rozsahovou nevyváženost jednotlivých partií a konec konců i jejich obsahovou kvalitu.

2. Pedagogický prvek

Publikace je psána jednoduchým a čtivým stylem, podstatné informace jsou většinou zvýrazněny tučným písmem a příklady jsou pro lepší orientaci v textu psány kurzívou. V publikaci většinou nenalezneme dlouhá souvětínebo věty, které by obsahovaly množství právních pojmů a byly tak pro čtenáře nesrozumitelné; proto si myslím, že z tohoto hlediska nelze autorům nic významnějšího vytknout.

Na co je však potřeba upozornit, je nejednotnost používané terminologie. Jako příklad poslouží termíny zajištěná pohledávka[1] a zajištěný dluh[2]. Byť samotný zákoník obsahuje tuto nejednotnou terminologii (což není správné), měla by učebnice na tento fakt alespoň upozornit. Pro čtenáře (zejm. studenty) může být matoucí také nesprávné užívání terminologie, např. libovolné používání pojmu promlčecí lhůta a promlčecí doba[3]. Práci s učebnicí dle mého názoru zatěžuje systém řady vnitřních odkazů na jednotlivé kapitoly a podkapitoly, takže čtenář musí často listovat, aby zjistil požadované informace.  Nalezneme též případy odkazů na neexistující místa. Čtenář je v kapitole 2[4] odkázán na bližší rozlišení zvířat, které by mělo být uvedeno v 6. kapitole, podkapitole I.3, avšak takovou podkapitolu nenalezneme.

Problémem je též nevhodnost některých uváděných příkladů. V textu publikace je jako nepochybný závěr uvedeno, že veřejným seznamem je letecký rejstřík[5]. Mám však za to, že povaha leteckého rejstříku je sporná a nejedná se proto o vhodný příklad. Jelikož letecký rejstřík není zákonem výslovně označen za veřejný seznam, nelze jej za veřejný seznam považovat dle formálního pojetí veřejných seznamů. I na základě materiálního pojetí je však povaha leteckého rejstříku sporná, neboť by u něj musela platit jak formální, tak materiální publicita. V případě leteckého rejstříku je sice splněn požadavek formální publicity, avšak téměř vůbec zde není řešena ochrana dobré víry. Vhodnějším příkladem veřejného seznamu movitých věcí by tak jednoznačně byl námořní rejstřík či plavební rejstřík. Sporné je tvrzení[6], že obchodní závod je věcí hromadnou. Sám OZ v § 502 neuvádí, že by byl obchodní závod universitas rerum distantium. Byť důvodová zpráva[7] označuje obchodní závod za věc hromadnou, nesmíme zapomínat na to, že obchodní závod je souborem jmění, tvoří jej tedy i pasiva, a proto jak uvádí Eichlerová[8], objevují se i odlišné názory, podle kterých obchodní závod není věcí hromadnou. Očekávala bych proto, že bude alespoň upozorněno na to, že nepanuje jednota v tom, zda obchodní závod je skutečně věcí hromadnou. 

3. Systematické členění publikace

Systematika učebnice není zvolena příliš vhodně (a je spíše matoucí), neboť jednotlivé podkapitoly na sebe logicky navazují pouze výjimečně. Navíc také názvy některých částí nejsou vždy vhodně zvoleny. Níže proto uvádím příklady toho, co ze systematického hlediska shledávám za nejvíce problematické.

Samotný název 1. kapitoly Věcná práva a absolutní majetková práva není dle mého názoru přesný. Z takového názvu kapitoly vyplývá, jako by věcná práva nebyla absolutními majetkovými právy, ale existovala by kategorie věcných práv a vedle této kategorie by existovala ještě kategorie odlišná, a to kategorie absolutních majetkových práv. Nadpis této kapitoly proto neodpovídá skutečnosti, neboť věcná práva jsou absolutními majetkovými právy. Výhrady by bylo možné učinit také k řazení a názvům podkapitol této 1. kapitoly. Podkapitola Úvod do problematiky věcných práv je zařazena až jako II. podkapitola kapitoly 1., domnívám se však, že úvod by měl být vždy na začátku jakékoliv kapitoly.

V rámci kapitoly 2. Věc jako nepřímý předmět věcných a jiných majetkových práv se nachází podkapitola III.2 Příslušenství věci, tato podkapitola je dále členěna na 2.1. Co je a co není příslušenství věci, 2.2. Právní význam institutu příslušenství věci a 2.3. Zvláštní ustanovení o příslušenství pohledávky. Domnívám se však, že část 2.2. pojednávající o právním významu příslušenství by měla být spíše zařazena před část 2.1. věnující se tomu, co je a co není příslušenství. Jeví se mi jako vhodnější, aby byl nejprve přiblížen význam institutu a až poté uvedeno, co vyhovuje definici příslušenství a co nikoliv. Rovněž tak pojednání o příslušenství pohledávky by mělo následovat za výkladem o „obecném příslušenství“, neboť příslušenství pohledávky je konec konců jen zvláštním případem příslušenství věci.

Čtvrtá kapitola nese název Vlastnické právo, přitom hned její I. podkapitola se jmenuje Detence, držba, vlastnické právo. Považovala bych za vhodnější, aby tato podkapitola byla zařazena do 3. kapitoly – Držba a její ochrana, neboť detence má blíže spíše k držbě než k vlastnickému právu (držba je totiž určitou kvalifikovanou detencí) a 4. kapitola nazvaná Vlastnické právo by tak mohla být věnována pouze tomu, čemu odpovídá její název. Upozornit lze v rámci této kapitoly také na podkapitolu IV. nazvanou Vymezení vlastnického práva. Nejeví se jako vhodné, aby nejprve došlo v podkapitole II. k vymezení objektivního a subjektivního vlastnického práva, ve III. podkapitole k seznámení s úpravou vlastnického práva a až ve IV. podkapitole k vymezení toho, co to vůbec vlastnické právo je. Vymezení určitého institutu by bylo vhodné řadit na začátek kapitoly.

Pátá kapitola je pojmenována jako Sousedské právo. Není vhodné, aby tato materie měla vyčleněnu samostatnou kapitolu, když se vedle práva vlastnického nejedná o žádné další právo, nýbrž o určitý aspekt vlastnického práva, resp. jeho výkonu. Navíc v kapitole 4. Vlastnické právo již nalezneme podkapitolu VII. nazvanou Sousedské právo, kam měl být správně zařazen obsah celé této kapitoly páté. Kapitola 10. Stavby je systematicky zařazena zcela chybně. Je totiž umístěna mezi kapitoly o SJM a bytovém spoluvlastnictví; vhodnějším se však jeví, aby o stavbách bylo pojednáno např. v rámci kapitoly druhé věnované věci. V uvedeném řazení nelze vystopovat žádný racionální prvek.

Kapitoly 12. až 19. rovněž představují pochybný systematický přístup. Kapitola 12. Věcná práva k věcem cizím. Úvod, je vyčleněna jako zvláštní kapitola. Z logiky věci plyne, že výklad o jednotlivých tzv. věcných právech k věci cizí by měl být obsažen v podkapitolách této kapitoly a nikoliv v samostatných kapitolách.

Kapitola 13. Právo stavby obsahuje podkapitolu I.2. Další tituly výstavby na pozemku, v této kapitole by však mělo být pojednáno o právu stavby. Výklad o dalších titulech výstavby na pozemku by proto bylo vhodné zařadit např. do části věnované stavbám. Navíc v této kapitole nalezneme podkapitolu II.1. Pojem stavba, přičemž stavbě je věnována celá kapitola 10.

Kapitola 14 nese název Věcná břemena. Věcnými břemeny jsou služebnosti a reálná břemena, proto by o těchto dvou institutech mělo být správně pojednáno v rámci kapitoly Věcná břemena a neměly by být uvedeny jako kapitola 15. Služebnosti a kapitola 16. Reálná břemena – tedy na stejné úrovni jako zastřešující kategorie věcných břemen. Ze systematiky publikace by totiž vyplývalo, že existují věcná břemena a vedle věcných břemen – na stejné úrovni – dále služebnosti a vedle nich ještě reálná břemena.

Samostatnou zmínku vyžaduje rovněž zařazení výkladu o správě cizího majetku. Kodex sice řadí tuto materii formálně do rámce věcných práv, avšak fakticky jde o zcela odlišný institut. Úkolem učebnice je dle mého názoru kritický přístup k zákonné úpravě. Čekala bych proto, že v rámci věcných práv se bude pojednávat pouze o tom, co s tímto tématem věcně souvisí. Je např. zvláštní, že učebnice zahrnuje i výklad o společném jmění manželů, byť se jedná o institut upravený v rámci druhé části OZ (rodinné právo). Tento přístup je zcela namístě, neboť SJM je pouze jedním z typů spoluvlastnictví. Stejně logický přístup by pak velel rezignovat na pojednání o správě cizího majetku – byť je formálně začleněna v rámci věcných práv – když fakticky jde o institut odlišný.

Pokud jde o rozsahovou vyváženost jednotlivých kapitol, lze vnímat pozitivně, že vlastnickému právu je věnována patřičná pozornost. Na straně druhé je však nutno podotknout, že správě cizího majetku a svěřenským fondům je věnována celá 21. kapitola, což znamená 22 stran z celkových 286 stran čistého textu věnujícího se věcným právům. Nabízí se proto otázka, zda je problematika správy cizího majetku v praxi skutečně tak frekventovaná, aby jí bylo věnováno pouze o 2 strany textu méně než kapitole Katastr nemovitostí. Osobně se domnívám, že nikoliv. 

4. K obsahu jednotlivých kapitol

V rámci recenze se nelze vyjádřit ke všem problematickým závěrům, které se v publikaci objevují, proto jsem si vybrala pouze některé.

V kapitole 1. Věcná práva a absolutní majetková práva, nalezneme v poznámce pod čarou informaci, že „rozdíl mezi absolutními a relativními právy nelze přeceňovat“.[9] S touto ideou nesouhlasím. Dělení práv na absolutní a relativní má své důvody, protože to, co je typické pro právo absolutní, např. působení práva erga omnes, numerus clausus, princip individualizace, princip veřejnosti, není typické pro práva relativní – působení inter partes, možnost, aby se tato práva vázala i jen k určité vymezené části věci, absence publicity atd. Hranice mezi absolutními a relativními majetkovými právy není ostrá a dochází k relativizaci absolutních práv a naopak k absolutizaci relativních práv, nicméně to není dle mého názoru důvod, aby se přestalo rozlišovat mezi majetkovými právy absolutními a relativními.

Je nepochopitelné, že v této kapitole (avšak ani nikde jinde v celé publikaci) nenalezneme ani zmínku o principu speciality věcných práv, tedy o tom, k jaké věci mohou věcná práva vznikat. Přitom jde o zcela zásadní informaci, nutnou pro pochopení celého systému regulace věcných práv. Platí, že věcná práva mohou vznikat pouze na existující zindividualizované věci, a to vždy jen na věci jako celku.

Výhradu lze mít k tvrzení, že nájem se týká (jen) nezuživatelných věcí.[10] Až v poznámce pod čarou je uvedeno, že lze polemizovat nad tím, proč by nešlo pronajmout i věc zuživatelnou[11]. Domnívám se však, že nelze pochybovat o tom, že lze pronajmout i zuživatelnou věc, pokud bude tato věc užívána takovým způsobem, že to nepovede k jejímu spotřebování, nebo zpracování. Učebnice tak zcela zbytečně problematizuje zcela jasnou záležitost.

V kapitole 4., je na vícero místech[12] uvedeno, že tzv. sousedská práva představují omezení vlastnického práva. Domnívám se však, že sousedská práva nepředstavují omezení, nýbrž naopak rozšíření vlastnického práva. Smyslem sousedských práv je totiž umožnění takového výkonu vlastnického práva vlastníka nemovité věci, jehož účinky se projevují ve sféře jiných vlastníků. Takový zásah do sféry souseda je tedy zásadně legální a jde pouze o jeho míru. Nepřímým imisím se totiž lze bránit teprve od okamžiku, kdy je jejich rozsah kvalifikovaný.

V další kapitole je uvedeno, že nemateriální imisí je obtěžování pohledem[13]. Tento případ však dle mého názoru nelze považovat za příklad imise. Je-li vlastník pozemku obtěžován sledováním ze strany souseda, je tím zasahováno do soukromí vlastníka, nikoliv do jeho vlastnického práva. Proto se nelze bránit prostřednictvím úpravy sousedských práv, nýbrž prostřednictvím úpravy ochrany osobnosti.

V této kapitole se navíc dále uvádí, že „(r)ozhodnutí o určení hranic pozemků podle § 1028 ObčZ je rozhodnutím konstitutivním (…)“[14]. S tímto tvrzením však nelze souhlasit, neboť rozhodnutí může mít in concreto jak konstitutivní, tak deklaratorní charakter. V případě, že soud rozhoduje o neznatelných nebo pochybných hranicích pozemku a rozhodne tak, že vlastnickou hranici stanoví přesně tak, jak de iure existuje, potom je rozhodnutí deklaratorní, v ostatních případech se bude skutečně jednat o rozhodnutí konstitutivní.  Příznačné je, že soud samotný nikdy nebude vědět, zda v daném případě rozhodl deklaratorně či konstitutivně. Jen navenek se proto rozhodnutí bude vždy jevit jako konstitutivní.

V následující kapitole považuji za vhodné upozornit na terminologickou nepřesnost týkající se poznámky spornosti. V publikaci se uvádí, že poznámky spornosti jsou upraveny v § 985
a § 986[15]. To, že poznámky spornosti jsou upraveny v §§ 985 a 986 navíc nalezneme také na dalších místech publikace[16]. Je proto nutno upřesnit, že nelze hovořit o poznámkách spornosti, neboť poznámka spornosti je pouze jedna a je upravena v § 986, zatímco § 985 pojednává o poznámce rozepře. Byť zákon terminologicky nerozlišuje mezi poznámkou rozepře a poznámkou spornosti, jde o dva odlišné pojmy (protože označují odlišné instituty s odlišnými účinky), které by bylo vhodné v textu publikace rozlišovat.

Považuji dále za vhodné vyjádřit se k tvrzení, že „(o)bčanský zákoník totiž obnovuje pravidlo (…) superficies solo cedit: co je na povrchu, ustupuje zemi; součástí pozemku je vše, co je s ním pevně spojeno“[17]. S tímto tvrzením nemohu souhlasit, neboť toto pravidlo jsme v občanském právu znali i za účinnosti OZ 64. Zásada superficies solo cedit zde platila s jedinou, byť podstatnou, výjimkou, a sice ve vztahu ke stavbám. Jinak se však zásada uplatnila ve vztahu k rostlinstvu vzešlému na pozemku, resp. ke všemu, co bylo s pozemkem pevně spojeno a nemělo povahu stavby ve smyslu občanského práva. Je proto nesprávné hovořit o obnovení této zásady, neboť v OZ se jedná pouze o její rozšíření.

Zcela nadbytečnou je dle mého názoru kapitola 12. Věcná práva k věcem cizím. Ponechávám stranou již samotnou nevhodnost názvu kapitoly „věcná práva k věci cizí“, když služebnost je možné dle § 1257 odst. 2 OZ zřídit i k vlastní věci (totéž se týká práva stavby – srov. § 1248), a proto by bylo vhodnější používat spíše označení limitovaná věcná práva. Záměrem nejspíše bylo přidržet se terminologie užívané OZ; čekala bych však, že se učebnice proti této terminologii alespoň vymezí. Zásadní ovšem je, že celá kapitola 12 nepřináší nic zásadního a mohla být pouhým úvodním odstavcem, za kterým by následovaly jednotlivé podkapitoly věnované tzv. věcným právům k věci cizí. Pokud však už autoři chtěli vyčlenit úvodní kapitolu k limitovaným věcným právům, měla zde být obsažena úvaha o jejich obecné charakteristice, o tom, jak tato práva vznikají a zanikají, jak jsou chráněna proti zásahům ze strany třetích osob apod. Snad nejdůležitějším tématem je zde pak otázka existence více limitovaných věcných práv na téže věci, jejich případné kolize a konečně principů, pomocí nichž se tato kolize řeší – principu pořadí a principu redukce. O těchto věcech – byť jsou prvořadého významu – se bohužel nedozvídáme vůbec nic.

V kapitole věnované služebnostem lze upozornit např. na podkapitolu II.2. Právo na vodu, kde je nejprve pojednáno o služebnosti okapu, která je však upravena v § 1270 OZ a až v následujícím (posledním) odstavci této podkapitoly je pozornost věnována skutečně právu na vodu upravenému v § 1272 OZ. V  kapitole o služebnostech nelze souhlasit s tvrzením, že „(p)řichází-li do úvahy vedení nezbytné cesty alternativně přes několik pozemků, povolí soud cestu jen přes jeden z nich“[18]. Je očividné, že došlo k uvedení textace § 1033 odst. 1 OZ, avšak není zde upozorněno na to, že toto ustanovení není napsáno přesně. Není totiž pravdou, že by soud nemohl nezbytnou cestu povolit přes více pozemků, pokud bude taková cesta nejpřirozenější, nic soudu nebrání takto rozhodnout.  Obecně tedy platí, že cestu bude možné povolit buď přes jeden pozemek, nebo přes vícero pozemků, přičemž soud může v takovém případě povolit cestu přes vícero pozemků, pokud by tyto pozemky byly méně zasaženy, než kdyby byla cesta povolena pouze přes jeden pozemek.

Problematickým shledávám nedostatečné rozlišování kategorií právních jednání, práv, obligací (obligačních vztahů) apod. Tak např. konstatování, že „(k)upní smlouva je závazkový právní vztah (…)“[19] není správné. Kupní smlouva rozhodně není právním vztahem, ale naopak právní skutečností, která vede ke vzniku závazku.

V předposlední kapitole věnované katastru nemovitostí se dočteme, za jakých podmínek je nabyvateli věcného práva dle § 984 OZ poskytována ochrana. Tyto podmínky jsou zde uvedeny takto:

a) existuje rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu,

b) právo bylo nabyto od osoby zapsané jako jeho nositel ve veřejném seznamu,

c) k nabytí práva došlo na základě úplatného právního jednání,

d) právo bylo nabyto v dobré víře.[20]

Mám však za to, že tyto podmínky zde nejsou uvedeny všechny, neboť se zde nezmiňuje např. to, že se musí jednat o smluvní nabytí práva, smlouva musí být platná, mezi převodcem a nabyvatelem nesmí existovat právní ani hospodářská identita atd. 

Závěr

Pomineme-li některé dosavadní domácí výstupy v oboru věcných práv, jež však nelze označit za učebnice, lze uzavřít, že recenzovaná publikace představuje první pokus o skutečně učebnicové zpracování tématu. Její výsledná podoba je však z výše uvedených důvodů bohužel poměrně vzdálena ideálu učebních pomůcek, které mají k dispozici studenti v zemích s příbuznou úpravou věcných práv – Německu, Rakousku či Polsku. Musím zopakovat, že celkově nevhodné zpracování tématu je primárně dáno extrémním počtem spoluautorů, z nichž někteří v oboru věcných práv začínají teprve publikovat. Navíc je třeba poznamenat, že učebnice je zcela specifickou literární formou, která vyžaduje zásadně odlišný přístup ke psaní než např. komentáře či monografie. Lze tedy vyjádřit přání, aby případná další vydání učebnice znamenala kvalitativní posun.

Autorka je interní doktorandkou na katedře soukromého práva a civilního procesu PF Univerzity Palackého v Olomouci.