Je doznání odsouzeného k trestnému činu nezbytnou podmínkou pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody?

Stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce sedmi let. Po vykonání dvou třetin trestu požádal stěžovatel o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovateli vyhověl a rozhodl o podmíněném propuštění z výkonu trestu za současného stanovení zkušební doby v trvání sedmi let a vyslovení dohledu. Vyšel přitom z hodnocení ředitele věznice a ze skutečnosti, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody poprvé. Nechal také vypracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie, odvětví sexuologie, který se vyslovil ve prospěch podmíněného propuštění stěžovatele. Proti rozhodnutí obvodního soudu podali stížnost jak stěžovatel (proti délce zkušební doby), tak i státní zástupkyně. Státní zástupkyně měla za to, že nebyly naplněny podmínky pro podmíněné propuštění, neboť stěžovatel nikdy nepřijal odpovědnost za skutek, pro který byl odsouzen. Městský soud v Praze stížnosti státní zástupkyně vyhověl, usnesení obvodního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítl. Podle městského soudu stěžovatel dosud svou trestnou činnost popírá, nepřijal na ni sebekritický náhled a podmínka polepšení se tak dle soudu nebyla naplněna. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že nesplnění podmínek podmíněného propuštění dovodil městský soud v podstatě pouze z toho, že se stěžovatel k trestnému činu nikdy nedoznal, přičemž splnění všech ostatních podmínek dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku ani nerozporoval. Soud tak po něm dle jeho názoru de facto vyžadoval, aby se ke svému činu doznal, takovou podmínku propuštění však platná právní úprava nepředepisuje.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Závěr o tom, že má soud podmínky polepšení se a pozitivní prognózy vedení řádného života do budoucna za splněné, náleží učinit jen a pouze příslušnému soudu, a to plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy. Účelem trestního řízení, včetně řízení vykonávacího, však není získat doznání obviněného, resp. odsouzeného. Prokázat „polepšení se“ ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku je možno i bez toho, aby se odsouzený výslovně doznal, vyplývá-li z jiných důkazů či okolností, že v dostatečné míře nabyl kritický náhled na svou trestnou činnost. Ústavní soud proto uzavírá, pokud městský soud vycházel při svém rozhodnutí z toho, že absence doznání stěžovatele zcela brání splnění podmínky polepšení podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, vycházel z výkladu, který je ústavně nekonformní. Pouhé odepření doznat se k činu samo o sobě totiž splnění této podmínky nevylučuje, přičemž výklad zastávaný stížnostním soudem navíc vede k aplikaci tohoto ustanovení v rozporu se stěžovatelovým právem na soudní ochranu zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Bude nyní úkolem Městského soudu v Praze znovu posoudit stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6. Ústavní soud dodává, že tímto nálezem nijak nepředznamenává, jaký výsledek bude mít nové řízení před stížnostním soudem.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2204/17 je dostupný  zde (352 KB, PDF).

Zdroj: Ústavní soud