Jaroslav Fenyk, Ladislav Smejkal, Irena Bílá: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář

publikováno: 03.10.2018

Wolters Kluwer ČR, Praha 2018, 2., podstatně přepracované a doplněné vydání, 272 stran, 495 Kč.

První vydání komentáře, právě jako jedno z prvních, to mezi dalšími,[1] vyšlo před šesti roky. Doba takto uplynulá poznamenala komentovaný zákon, jak už to v prostředí českých „tekutých písků“ trestněprávních novel bývá, řadou změn, tj. v celkovém počtu devíti. Proto je více než zřejmé a potřebné, že autoři tohoto díla nemohli jinak než nabídnout odborné veřejnosti dnes už akutní vydání druhé, reflektující v první řadě právě tento legislativní posun. Namístě je třeba připomenout, že to vše bylo vyvoláno převážně změnami právního řádu v jeho mimotrestních odvětvích, s nimiž je komentovaný zákon organicky provázán; zejm. to platí o nové úpravě správního trestání a samozřejmě i o rekodifikaci soukromého práva.

Předmětem nabízené recenze je tedy komentář k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále i „ZTOPO“) zachycující právní stav k 31. 12. 2017, popř. k datům pozdějším, včetně odpovídající judikatury národní a judikatury evropské.

Recenzované dílo zachovává, jako výchozí, systematiku samotného zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, což představuje z hlediska uživatelského nezbytný standard. Nechybí přirozeně údaje o autorech, jakož i seznam použitých zkratek citovaných právních předpisů. Vysoký čtenářský komfort je podporován též věcným rejstříkem, jakož i seznamem literatury použité a literatury související s problematikou trestní odpovědnosti právnických osob. Vlastní struktura textu komentáře je velice přehledná, v logické posloupnosti nabízí zákonný text, jeho komentář, relevantní judikaturu, související zákonná ustanovení, jiné právní předpisy a literaturu, což umožňuje čtenáři rychlou orientaci a práci s nimi.

Za zvláštní zmínku a zejména pak ocenění stojí příloha k § 8 ZTOPO, zcela ojedinělá část komentáře, neboť se s ní u komentářů jiných vydavatelství nesetkáváme; viz pozn. č. 2, 4. Jedná se o Modelová interní opatření k předcházení trestné činnosti právnické osoby a řešení vzniklých situací (compliance management systém). Užitná hodnota recenzovaného komentáře pro praktické fungování právnických osob z hlediska prevence jejich kriminality se tak nepochybně výrazně zvyšuje.

Komentář uvádějí předmluvou jeho autoři, prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., JUDr. Ladislav Smejkal a nově k nim přibyvší Mgr. et Mgr. Irena Bílá.Celkové složení v příslušných oborech renomovaného autorského týmu zasluhuje vysoké uznání. Předně z toho důvodu, že jeho personální spektrum více než dostatečně a především vysoce kvalifikovaně pokrývá relativně široké a vnitřně složité „portfolio“ nejen trestněprávní materie, nýbrž i s ní nutně spojenou problematiku mimotrestní, zejména občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní aj. Dále rovněž proto, že při takovémto rozsahu komentářem zpracované látky dokázali autoři celkem úspěšně držet „zkrátka“ neustálými výše zmíněnými novelami „torpédovaný“ zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, tj. jím zakotvený aktuální právní stav, o korespondující judikatuře nemluvě.

V následujícím textu se chci zaměřit spíše jen výběrově na některé trestněprávní instituty trestního práva právnických osob z toho hlediska, jak je komentář pojal i v jejich případné rozpornosti. To znamená, aby maximálně přispěl ke sjednocování jejich interpretace a aplikace v samotné trestní praxí. Případné i kritické poznámky recenzenta zde nesledují nic jiného než celkové zvýšení kvality samotných vysvětlivek a komentářů obsažených v posuzovaném díle, čímž rozhodně nesnižují jeho celkově vysokou úroveň.

V návaznosti na komentář k § 1 odst. 2 ZTOPO upravujícímu vztah tohoto zákona k jiným zákonům z hlediska možností jeho aplikace, by bylo možné doplnit, že tuto úpravu je třeba promítnout i do problematiky užití judikatury ovládající trestní právo fyzických osob při výkladu a aplikaci trestního práva právnických osob. Jmenovitě, pokud jde o trestní zákoník a trestní řád, lze-li jejich ustanovení použít subsidiárně ve smyslu citovaného ustanovení, neboť to z povahy věci není vyloučeno,[2] mělo by platit totéž i o konstantní judikatuře vážící se právě k těmto, tj. subsidiárním ustanovením. V určitých případech lze tato zákonná ustanovení a judikaturu k nim použít jen modifikovaně, je-li pachatelem, resp. osobou podezřelou, obviněnou či obžalovanou osoba právnická.

Jinak řečeno, stávající konstantní judikatura k těmto (subsidiárně použitelným) zákonným ustanovením je z povahy věci proto použitelná i při rozhodování ve věcech podle trestního práva právnických osob. Zároveň třeba zdůraznit, že tomu nesmí bránit zákaz retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele, vztahující se na činy právnických osob spáchané před 1. 1. 2012, tj. před účinností ZTOPO.

Dosavadní penzum konstantní judikatury podle jejího stavu ke dni 31. 12. 2011, použitelné na činy právnických osob spáchané 1. 1. 2012 a po tomto datu, nabízejí už publikované komentáře k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.[3]

Jinak jasný a výstižný komentář k § 6 odst. 1 písm. b) ZTOPO, jakožto ustanovení patrně frekventovanějšímu, nemohl pochopitelně obsáhnout všechny varianty, které přináší praxe. Jako problematické z tohoto hlediska se jevilo svého času např. i to, zda lze Úřad Regionální rady regionu soudržnosti podřadit pod „územní samosprávné celky při výkonu veřejné moci“ či nikoli, právě ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) komentovaného zákona, tedy s důsledky pro jeho případnou trestní odpovědnost. Jinde bylo konstatováno, že Regionální rada jakožto orgán regionu, resp. územního samosprávného celku na úrovni kraje, stejně tak ani Úřad coby její orgán, z povahy věci tímto územním samosprávným celkem, resp. regionem samotným být nemohou, tedy ani subjektem výkonu veřejné moci, tudíž už z tohoto důvodu trestně neodpovídají.[4]

Zajímavý je názor komentáře na otázku, zda v návaznosti na § 7 ZTOPO je přípustná trestní odpovědnost právnických osob za trestnou součinnost, a sice u trestných činů, které nespadají pod zde uvedený negativní výčet, nicméně jejich spáchání právnickou osobou může být vyloučeno omezujícím § 1 odst. 2 ZTOPO (… z povahy věci). Komentář jejich odpovědnost za takovouto trestnou součinnost nevylučuje.[5] Odkazuje zde např. na § 185 odst. 3 písm. b) zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, trestní zákoník, dále i „tr. zákoník“. V rámci výkladů o základech trestní odpovědnosti právnické osoby je třeba dále vyzdvihnout přístup komentáře k pojmu „v zájmu právnické osoby“.[6] Též se tu řeší i alternativa spáchání protiprávního činu sice „v rámci činnosti“ právnické osoby, zároveň však i na její úkor. Do výkladů o subjektivní stránce trestného činu právnické osoby pronikly věcně ne zcela adekvátně teze o vůli subjektu a jejím projevu navenek, což představuje trestněprávní pojem jednání, který ovšem patří do stránky objektivní. Projev vůle, či jeho absence, je kritériem pro odlišení „jednání“ od pouhého „chování“ se subjektu, které volní obsah postrádá. Není tedy kritériem pro rozlišení úmyslných a nedbalostních trestných činů, jak uvádí komentář.[7] Hranice mezi nimi je vedena jinudy.[8] Naproti tomu je třeba vysoce hodnotit zevrubný komentář o primárních, sekundárních, popř. terciárních subjektech trestných činů právnických osob.

Komentář věnuje zevrubnou pozornost nové úpravě rozšířené exkulpace právnické osoby z trestní odpovědnosti. Právem kriticky upozorňuje na její nekoncepčnost plynoucí z toho, že je produktem poslanecké iniciativy, u níž je zpravidla problematickou odborná úroveň legislativních návrhů. Autoři komentáře kladou důraz na „formálně-materiální“ chápání tzv. compliance management systému. Nestačí jej mít v pořádku takříkajíc „papírově“, když reálně co do své podstaty nefunguje. Vzdor důvodným pochybnostem komentáře o tom, zda právnické osoby mohly mít v době spáchání trestného činu již od 1. 1. 2012 perfektní compliance management systémy k dispozici, když nová úprava je zavedla s účinností až od 1. 12. 2016, nastal-li by takovýto případ, tj. přesto takto náležitě vybavená právnická osoba by se dopustila trestného činu před zmíněnou účinností příslušné novely (zák. č. 183/2016 Sb.), nic by samozřejmě nebránilo retroaktivní aplikaci pozdějším zákonem zavedené šířeji pojaté exkulpace (příkaz retroaktivity in bonam partem). Cenný je komentář i v tom, že dává jasné intence orgánům činným v trestním řízení ohledně dokazování předpokladů požadovaných v § 8 odst. 5 ZTOPO. Na druhé straně určitou pochybnost vyvolává názor komentáře, podle nějž nelze a priori vyloučit použití § 8 odst. 5 ZTOPO u právnických osob účelově založených k páchání úmyslné trestné činnosti.[9] Představa, že „zločinná právnická osoba“ má zároveň svůj compliance management systém, je mírně řečeno nereálná. Tedy i v tom smyslu, že pokud ho přece jen bude mít, nemůže být myšlen vážně („materiálně“). Naznačené spojení compliance management systému a „zločinné právnické osoby“ silně připomíná contradictio in adiecto sui generis.

Na margo takových institutů trestního práva právnických osob, jaké pokrývá § 9 ZTOPO (tj. pachatel, spolupachatel a účastník), je potřeba uvést, že k těmto mají blízko některé specifické situace, stojící rovněž v dosahu citovaného ustanovení. Jedná se o trestněprávní posouzení tzv. participace fyzického pachatele na činu právnické osoby za skutkových okolností různě trestněprávně relevantních, někdy zakládajících navíc i specifické případy jednočinných souběhů příslušných forem trestné součinnosti. Myšleny jsou tu případy, kdy čin právnické osoby, jakožto hlavní, jesám trestným činem ve smyslu § 7 ZTOPO, přičemž na něm participuje pachatel fyzický. Anebo půjde o situaci, kdy fyzický pachatel participuje sice na činu právnické osoby, který je ovšem ve smyslu § 7 ZTOPO činem beztrestným, neboť uvedeným v taxativním výčtu citovaného ustanovení trestního zákoníku, stanovícím výjimku z generální klauzule zahrnující trestné činy právnických osob.[10]

Souhlasit je třeba s komentářem v tom, že právní úprava trestněprávního nástupnictví právnických osob ve smyslu § 10 ZTOPO je spíše jen rudimentární povahy, což pro trestní praxi není až tak dobrá zpráva.[11]

V návaznosti na problematiku sankcionování právnických osob vyslovuje komentář zajímavou myšlenku týkající se procesního postavení třetích osob, to v kontextu § 14 odst. 3 ZTOPO. De lege ferenda doporučuje pro trestní řád úpravu,[12] jež by umožnila, „… aby se trestního řízení účastnily tyto třetí osoby, …, a měly v něm jakákoliv práva …“, pokud nejsou zároveň v jiném procesním postavení, s nímž platný trestní řád již počítá (např. poškozený).

Zdánlivá nepřesnost se pojí s komentovaným textem k § 15 odst. 2 ZTOPO, v němž se uvádí, že „… zák. o tr. odpovědnosti právnických osob připouští pouze jediné ochranné opatření, a to zabrání věci …“[13] Naproti tomu zákonná dikce hovoří ještě o zabrání části majetku, které zavedla s účinností od 18. 3. 2017 novela trestního zákoníku, zák. č. 55/2017 Sb.[14] Ve skutečnosti ovšem nechybí samostatný komentář právě k § 26a ZTOPO pojednávající o tomto druhém ochranném opatření.

V souvislosti s peněžitým trestem se komentář nebrání možnosti subsidiárního použití § 69 tr. zákoníku o náhradním trestu i na případy uložení peněžitého trestu právnické osobě.[15] Osobně mám ale za to, že náhradní trest odnětí svobody a jeho subsidiární aplikace podle trestního zákoníku bude právě z povahy věci vyloučena (trest odnětí svobody jakožto trest náhradní lze uložit jen fyzické, nikoliv však právnické osobě; srov. § 15 ZTOPO).

Komentář jako zajímavost připomíná, že „… zabrání věci bylo možno uložit právnické osobě za shora uvedených podmínek již před nabytím účinnosti zák. o tr. odpovědnosti právnických osob, neboť to povaha § 101 až 104 tr. zákoníku nepochybně umožňovala. Je proto namístě otázka, zdali právní úprava provedená v § 26 není v tomto směru nadbytečná.“[16] Takto popsané uložení zabrání věci, tedy již před nabytím účinnosti ZTOPO, by však předpokládalo, že i trestný čin (v návaznosti na nějž se zabrání věci ukládá) by právnická osoba musela spáchat za stejných časových relací, tedy před onou účinností. Tu se však dostáváme do „pasti“ zakázané retroaktivity již v rovině viny. Ani ev. podpůrně aplikovaný § 3 odst. 2 tr. zákoníku (s oporou o § 1 odst. 2 ZTOPO) zde nepomůže, neboť míří na zcela jiné případy.[17]

Recenzovaný komentář v kontextu zrušeného § 28 ZTOPO upozorňuje, že dnem 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Tímto se zásadně mění dosavadní úprava přestupkového práva, což bude mít dopad i na řešení kolizí mezi přestupkem a trestným činem právnické osoby, jež se bude nadále opírat o nový přestupkový zákon. Jen pro úplnost: dále v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim se jeho citovaná ustanovení dotýkají pouze procesních aspektů poměru trestního práva soudního a správního práva trestního.[18] Naproti tomu avizované řešení kolizí mezi přestupkem a trestným činem právnické osoby je povahy hmotněprávní. Na tomto místě by proto čtenář spíše očekával výklady o subsidiaritě trestní represe, resp. prioritě správního trestání; srov. § 5 cit. zákona.[19]

Za pravdu je třeba dát komentáři v tom, že změna založení právnické osoby (z původní její časově či účelově omezené existence) na dobu neurčitou, ve smyslu § 32 odst. 2 ZTOPO, je změnou bez jakéhokoliv dalšího omezení této neurčitosti, např. jen na dobu do pravomocně skončeného trestního řízení. Opačný názor, na nějž komentář upozorňuje, totiž takový, kdy ona neurčitost by byla jen dočasná, je svým způsobem protimluv, tedy jako takový jen stěží akceptovatelný. Na margo § 35 odst. 2 ZTOPO nepřipouštějícího nutnou obhajobu u právnických osob lze jen odkázat na prameny zabývající se „kacířskou myšlenkou“ jejího zavedení i v těchto případech.[20]

Závěrem lze konstatovat, že recenzované dílo, i přes některé drobné polemické poznámky recenzenta, předkládá čtenářům poměrně hutný, zároveň však přehledný (díky zvýraznění klíčových pasáží textu) a čtivý text opírající se o náležité literární prameny (historické a zejm. recentní) i judikaturní zázemí. Je samozřejmým náležitým standardem, že komentář postihuje stěžejní aspekty odpovídajících právních institutů, čímž funguje coby vhodně praxi orientující a sjednocující „lodivod“ ve více než složité trestněprávní materii týkající se právnických osob.

prof. JUDr. VLADIMÍR KRATOCHVÍL, CSc., působí jako poradce v oddělení dokumentace a analytiky judikatury Nejvyššího soudu, emeritní profesor MU (Právnická fakulta, katedra trestního práva