Jan Malíř, Tomáš Doležal: Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a zdravotnictví: současný stav a perspektivy

Na vzdory skutečnosti, že Evropská úmluva na ochranu lidských práv (Úmluva) jako taková nezaručuje právo na zdraví, se před Evropským soudem pro lidská práva (ESLP) v posledních letech ocitl nezanedbatelný počet stížností týkajících se různých aspektů tohoto práva. Publikace Jana Malíře a Tomáše Doležala Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a zdravotnictví: současný stav a perspektivy si klade za cíl zmapovat současný stav judikatury ESLP v této oblasti.

Autoři, kteří se oblasti zdravotnictví a lidských práv dlouhodobě věnují, si vytyčili nelehký úkol. ESLP již totiž vynesl celou řadu rozsudků a rozhodnutí v různých oblastech týkajících se lidského zdraví, zdravotnictví a ochrany veřejného zdraví. Judikatura ELSP se navíc neustále vyvíjí a není zcela ustálena. Vyvozování obecných závěrů pak komplikuje i skutečnost, že právní problémy, kterými se ESLP zabývá, často vyvolávají složité etické a filozofické otázky, na které není možné poskytnout jednoduchou odpověď a na kterých se pochopitelně ani štrasburští soudci neshodují. Rozhodnutí ESLP tak determinuje i společenská citlivost jednotlivých témat a ne zcela předvídatelné zohledňování ESLP tu většího, tu menšího prostoru k uvážení členských států.

Autoři se v úvodní kapitole věnují štrasburskému lidskoprávnímu mechanismu a širšímu kontextu zdravotnického práva Rady Evropy včetně Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Tuto kapitolu jistě uvítají zejména ti, kdo se štrasburským systémem nejsou tak dobře seznámeni a nemají čas číst delší pojednání nebo tyto informace složitě vyhledávat z mnoha zdrojů. ESLP zároveň na materiály Rady Evropy pravidelně odkazuje a tento stručný přehled a úvod do problematiky je tak užitečný.

Hlavní část práce pak tvoří přehled judikatury v různých oblastech zdravotnického práva. Tato část práce je metodologicky velmi dobře zpracovaná. Autoři nejprve vysvětlují právní rámec vyplývající z judikatury ESLP a věnují se právu na přístup ke zdravotní péči, odpovědnosti státu a negativním a pozitivním povinnostem vyplývajícím pro členské státy z Úmluvy. Následně vysvětlují zásady osobní autonomie a práva na sebeurčení jako východiska pro přístup ESLP. V dalších kapitolách se věnují hlavním oblastem, ke kterým se měl ESLP příležitost vyjádřit. Tyto kapitoly zahrnují jak témata klasická (svobodný a informovaný souhlas, ochrana osobních údajů, přístup k údajům o vlastním zdraví a k informacím relevantním pro zdraví, detence ze zdravotních důvodů, transplantace), tak témata velmi aktuální (např. povinné očkování, domácí porody, sterilizace, prediktivní genetické testování, klonování, klinické použití kmenových buněk, práva trans gender osob). Detailně se věnují i společensky citlivým otázkám jako eutanazie, umělé přerušení těhotenství, umělé oplodnění nebo náhradní (surogátní) mateřství. Konečně práce se dotýká i širšího kontextu ochrany lidského zdraví a ochrany životního prostředí.

Publikace, jejíž gros sepsal Jan Malíř, je psaná čtivě, svědomitě a didakticky. Jakkoli by jistě bylo možné záběr rozšířit o některá další témata, judikáty a prohloubit diskuzi některých právních otázek (např. přístup ESLP k přičitatelnosti pochybení státu, rozlišování ESLP mezi negativními a pozitivními závazky, postavení oběti, hranice osobní autonomie), publikace poskytuje ucelený přehled hlavní štrasburské judikatury v oblasti zdravotnictví a užitečné odkazy na další materiály. Čtenáři jistě ocení i kritické komentáře autorů, které jsou často nejen trefné, ale i vtipné.

S názorem autorů, že by ESLP měl k případům týkajícím se zdravotního práva přistupovat zdrženlivě, je možné souhlasit zejména v případech, které vyvolávají těžko řešitelné etické otázky. Soudnost je jistě na místě i v případech, které mohou mít významné rozpočtové dopady. Nedomnívám se však, že by ESLP v oblasti zdravotnictví vystupoval přehnaně aktivisticky, nebo že by nepřiměřeně „ingeroval“ do otázek zdravotního práva. I když se judikatura v této oblasti navzdory znění Úmluvy bohatě rozvinula, myslím, že ESLP aplikuje spíše zdrženlivý a uvážlivý přístup a klade důraz jak na prostor k uvážení členských států a své subsidiární postavení, tak na absenci konsensu ve vztahu k složitým etickým otázkám. Zároveň bere v potaz rozlišování mezi politickými a občanskými právy na straně jedné a hospodářskými a sociálními právy na straně druhé a snaží se nezasahovat v případech spadajících spíše do druhé kategorie. Ve světle některých judikátů a zejména těch, které se týkají lidsky velmi pohnutých až tragických situací, bych pak řekl, že je možné se naopak ptát - a to i s ohledem na nedělitelnost a vzájemnou provázanost lidských práv - zda ESLP někdy není až příliš zdrženlivý.

Z odůvodnění některých judikátů jsou zároveň patrné obtíže štrasburských soudců s danou problematikou. Zmínka autorů o „cvičení ze soudní diplomacie“ je tak nejednou dosti přiléhavá. I „svědomí Evropy“ má jistě právo váhat ve složitých případech, nemělo by však budit dojem, že se snaží předmětu stížnosti šalamounsky vyhnout. Přesvědčivosti některých rozhodnutí by tak přidalo, kdyby ESLP stručně a otevřeně uvedl, proč se nedomnívá, že mu přísluší se k dané problematice vyjadřovat, spíše než se sáhodlouze rozepisovat o ne zcela jasné a někdy nakonec překvapivě zúžené či rozšířené šířce prostoru k uvážení apod.  

Celkově publikaci vnímám jako velmi dobře napsanou a domnívám se, že se bude hodit nejen všem, kdo se zdravotnickému právu věnují, ale i členům širší veřejnosti, kteří se chtějí jednoduchým způsobem seznámit s lidskoprávními aspekty řady témat, která jsou v současnosti předmětem společenské diskuse v širším evropském kontextu. Jakkoli lidskoprávní aparát nemůže být schopen poskytnout jednoduchou a uspokojivou odpověď na všechny složité otázky, které v kontextu zdravotnictví vyvstávají, i tuto dimenzi je třeba mít neustále na paměti.

Autor je právníkem v kanceláři Evropského veřejného ochránce práv.

Tato recenze vyslovuje pouze názory autora a nikoli jeho zaměstnavatele.