Jan Kozák, Jaroslav Brož, Alexandr Dadam, Antonín Stanislav, Zdeněk Strnad, Lukáš Zrůst, Michal Žižlavský: Insolvenční zákon. Komentář

Nakladatelství Wolters Kluwer vydává již počtvrté komentář k zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Reaguje tak především na poslední změnu uvedeného předpisu, provedenou zákonem č. 64/2017 Sb., účinnou od 1. 7. 2017. K tomu se ostatně v předmluvě autoři sami hlásí a zároveň ovšem celkem trefně naznačují, že tato novela se příliš nepovedla. Sám bych asi volil výstižnější obrat, ale i ono autory taktně pojaté stanovisko dostatečně vypovídá, jaký je názor odborné veřejnosti na tento ne dost vydařený pokus přizpůsobit předpis zásadního právního významu politické zakázce.

Zde máme před sebou výsledek úsilí sedmero odborníků pohybujících se dlouhodobě na insolvenčním poli („jako doma“), kteří se zjevně ze všech svých sil snaží, tam, kde to alespoň trochu jde, vnést jasno a prvky systému do insolvenční půdy více než třiceti novelami rozorané. Při vědomí ohlašovaných dalších, přinejmenším stejně razantních změn jde o úsilí vpravdě sisyfovské a již jen za to si autoři zaslouží uznání.

O dobré orientaci v „úpadkovém terénu“ svědčí, že autoři se nevyhýbají ani problematickým otázkám, s nimiž se, tu úspěšně, tu méně úspěšně, potýká soudní praxe. Lze ocenit, že v mnohých případech komentář nekončí tam, kde začíná problém, a že autoři se neostýchají vyjevit svůj názor na věc a vysvětlit, co je právě k takovému postoji vedlo. Protože je zjevné, že mají dostatek načteno, tedy není jim cizí ani práce s odbornou literaturou, tak bych se osmělil přimluvit, aby v příštím vydání (při stávající legislativní smršti ho lze vbrzku zřejmě důvodně očekávat) autoři vyšli čtenářům více vstříc a své zdroje neskrývali.

Je namístě též pochválit práci s judikaturou. Kupř. při výkladu ust. § 394a vztahujícímu se ke společnému oddlužení manželů, kde při zmínce o možných úskalích, která může přinášet poměrně kusá zákonná úprava dané problematiky, je přiléhavě uvedeno významné usnesení Vrchního soudu v Olomouci (2 VSOL 54/2016) naznačující směr, jehož se snad praxe bude držet, totiž možnost pokračovat v oddlužení i při úmrtí jednoho z manželů, pokud je ten druhý schopen zákonným podmínkám dostát. Nejenom z tohoto dílčího úseku jsem přitom nabyl dojmu, že autoři celkem bedlivě sledují rozhodovací praxi nejenom Nejvyššího soudu, ale též obou soudů vrchních.

Jakkoli bych uvítal na níže uvedené téma delší pojednání, přece je mi i tak sympatické, jak se autoři (opět s odkazem na rozhodovací praxi, tentokráte především Nejvyššího soudu) staví ohledně uspokojování nesplatných pohledávek za názor podle mého logicky plynoucí z textu § 250, a to v tom směru, že mimo konkursní poměry splatnost věřitelských pohledávek za dlužníkem bez dalšího nenastává, ani se na nesplatné pohledávky nepohlíží jako na splatné. Vymezují se tak, po mém soudu zcela správně, vůči v praxi stále častěji se vyskytujícím snahám bez zákonné opory přiřknout tento účinek (zesplatnění) i pro potřeby řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve formě splátkového kalendáře.

Téměř dvě stě stran je věnováno reorganizaci, tedy problematice v odborné literatuře ne tak frekventované, jak by si její, především hospodářský význam zasloužil. Zde autoři hojně citují zejména rozhodnutí vrchních soudů, ale využívají též svých teoretických znalostí i praktických zkušeností a provádějí čtenáře houštinami lemujícími jednotlivá zákoutí tohoto sanačního řešení dlužníkova úpadku.

Pochvalu zaslouží fundované shrnutí materiálů vztahujících se k jedné ze stěžejních agend insolvenčního zákona, totiž problematice neúčinnosti právních úkonů (v terminologii současného občanského zákoníku právního jednání) a odpůrčích žalob. Tato oblast je hodna pozornosti již proto, že insolvenční zákon, oproti dřívějšímu zákonu o konkursu a vyrovnání, dané téma podstatně rozvinul s cílem umožnit insolven­čním správcům, aby získali pro věřitele i ten dlužníkův majetek, který v důsledku svého nekalého přístupu dlužník pozbyl, nebo ho nenabyl. V této souvislosti lze pro úplnost ještě zmínit úvahu nad ne úplně souladným vyzněním § 239 odst. 1 a § 243 týkajících se situace, kdy dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu insolvenčního dlužníka ve prospěch třetího. Autoři zodpovědně vysvětlují, kdy vlastně rozsudek o takové odpůrčí žalobě nejpozději může nabýt právní moci, aby z něj tento věřitel mohl zákonem předvídaným způsobem fruktifikovat.

Z výše řečeného tedy plyne a na díle samém je to především vidět, že čtenáři jsou předkládány výsledky leckdy mnohaletých zkušeností z různých oblastí úpadkové problematiky, prostě tak, jak je komentátoři načerpali při výkonu svých funkcí, povolání či zaměstnání.

Plusem publikace, jenž by měl být samozřejmým, leč leckdy tomu tak není, je doplnění komentáře o texty dalších předpisů, které může ke své práci potřebovat každý, kdo se s insolvenčním právem potkává, či potkávat musí.

Osobám zmíněným v předchozím odstavci lze tedy publikaci ke studiu jen doporučit, neboť při bedlivém čtení mohou na některé otázky nalézt odpovědi, u jiných otázek mohou z příslušných pasáží třeba vyjít, podumat o nich a k vlastnímu názoru dospět samy.

JUDr. FRANTIŠEK KUČERA, soudce Vrchního soudu v Praze