Jak dál ve vzdělávání advokátních koncipientů

Skutečností však zůstává, že v době přijetí citovaného usnesení bylo činných 1374 koncipientů a k 29. 8. 2014 bylo u České advokátní komory zapsáno již 3541 advokátních koncipientů. Ač se enormní nárůst počtu koncipientů přece jen v posledních obdobích mírně zpomalil, je zřejmé, že se dosavadní systém výchovy a vzdělávání koncipientů kapacitně naplňuje. Zásadnějším se však jeví zvažovat, zda obsah stávajícího vzdělávacího procesu je dostatečně přínosný a efektivní. Při jeho hodnocení nelze opomenout, že nejen v advokacii lze slyšet stesky nad nepřipraveností absolventů právnických fakult pro jejich přímé zapojení a využití v praxi. S jistým potěšením lze uvést, že i vysoké školy tento nedostatek vnímají a stále častěji se i na zástupce ČAK obracejí s tím, aby byl ve spolupráci se zástupci justice a jiných právnických profesí vytvořen vhodnější profil absolventa právnické fakulty tak, aby tomuto profilu mohly právnické fakulty přizpůsobit své studijní programy.

Ať již však budou začínající koncipienti „upotřebitelnější, či méně upotřebitelní“, nepochybným zůstává, že doba koncipientské praxe by měla být především přípravou na výkon advokacie.

Domnívám se, že je na místě uvést, že prvotní odpovědnost za zdárný průběh koncipientské praxe by měl nést především sám koncipient a jeho školitel. Jak silně je tato odpovědnost vnímána, se začasté projevuje u advokátních zkoušek, ať již v pozitivním, či negativním smyslu. Mezi uchazeči lze nalézt takové, kteří se za koncipientskou praxi nezúčastnili žádného jednání před soudem, s trestním právem přišli do styku pouze tak, že za klienta podali trestní oznámení, a takto by bylo možno pokračovat. Na druhé straně jsou koncipienti, kteří jsou ke zkouškám doprovázeni svými školiteli, a ti již jen svou přítomností prokazují zájem o to, co koncipientská praxe jeho zaměstnanci přinesla a jak je jeho svěřenec schopen tyto výsledky prezentovat. Není náhodou, že takoví školitelé zpravidla mohou sledovat uspokojivé výsledky své školicí činnosti, pravděpodobně právě proto, že se o vzdělávání koncipienta průběžně zajímali a za jeho vystoupení před zkušebním senátem se nemají důvod stydět. V případě neúspěchu pak mohou objektivně zhodnotit, zda šlo o „zlovůli“ zkušebních komisařů, zda uchazeč pouze „neměl svůj den“, či zda je na místě ještě další studium a praxe. V těchto souvislostech lze připomenout, že nová úprava zkušebního řádu Slovenské advokátní komory vyžaduje dokonce obligatorní účast školitele u ústní části advokátní zkoušky.

Vše výše uvedené nemá naznačovat, že by ČAK hodlala svoji roli ve vzdělávacím procesu koncipientů zcela zásadně měnit, avšak její role by neměla spočívat v poskytování informací o tom, co by měli koncipienti znát již z vysoké školy, nebo o tom, jaká existuje aktuální právní úprava. Naopak by měla být posilována tendence k tomu, aby převážně ti zkušení, praktikující advokáti seznamovali koncipienty s advokátními dovednostmi, psanými i nepsanými etickými pravidly a deontologií v té které oblasti poskytování právních služeb. Měl by být prohlubován odklon od přednášek vysokoškolského typu k seminářům o úloze a roli advokáta v konkrétní situaci, jeho postupech, taktice, pravidlech chování apod.

Je zřejmé, že v tomto směru musí být upraven i formální rámec vzdělávání advokátních koncipientů, avšak sdílím přesvědčení v tom, že takovéto úpravy uvítají nejen sami koncipienti, ale i všichni advokáti, kteří koncipienty nevnímají pouze jako pracovní sílu, ale také jako svého budoucího kolegu, jenž by měl být dostatečně odborně zdatný a respektující zásady a principy, na nichž je výkon advokacie založen.

 JUDr. Radim Miketa, člen představenstva ČAK