Ivo Telec: Právo přírodního léčitelství

Přírodní léčitelství patří již mnoho let k často diskutovaným a mnohdy mimořádně kontroverzním tématům a všichni z vlastní zkušenosti víme, že má jak svoje skalní zastánce, tak i stejně zarputilé odpůrce. Jde o téma procházející napříč řadou vědních i dalších disciplín a své místo má nutně také v oblasti práva, kde se dotýká nemalé části jeho oborů. Recenzovaná kniha je v naší produkci první, která usiluje o komplexní shrnutí této problematiky, a to s ohledem na téma leckdy i s přihlédnutím k extralegálním hlediskům.

Jejím východiskem je připomenutí, že přírodní léčitelství je fenoménem multidisciplinárním, čímž je mj. dáno, že může mít, vedle nesporných výhod, také následky neblahé (např. jen proto, že přitahuje lidi bezohledné, nešťastné, ba i duševně choré), což vyvolává potřebu zabývat se jím komplexně.

Důvod existence přírodního léčitelství v nejobecnější rovině je spatřován v tom, že „nemocného… zajímá možnost uzdravení“, aniž je pro něj obvykle podstatné jak, a je na něm, kterou z nabízených metod zvolí.

Pokud jde o základy právní regulace přírodního léčitelství, shledává je autor jak v právu soukromém, občanském zákoníku, tak veřejném, především živnostenském zákoně, uplatňují se zde však i předpisy daňové a vyloučena není ani trestněprávní odpovědnost. Současně s tím rozvíjí úvahy o souvislostech léčitelství s náboženstvím, právně filozofické úvahy o právu brát se o vlastní štěstí a oprávněnosti léčitelství jakožto práva na svobodu vyznávat ideologii.

V návaznosti na to je analyzována problematika plurality v medicíně, kde je výchozí tezí poznatek, že péče o zdraví je mnohovrstevnou záležitostí, a nevylučuje tedy ani nemedicínské metody a postupy, s opětovným akcentem, že je na kaž­dém z lidí, které z nich si zvolí, s čímž souvisí i ústavně garantovaná svoboda bádání a hlásání jeho výsledků.

Práce dále vypočítává hlediska, která ovlivňují právo komplementární a alternativní medicíny a jsou určující pro to, do jaké míry je společnost ochotna ji akceptovat, tolerovat a připustit, nebo ji naopak odmítá. Současně je upozorněno na to, že existují i faktory, které nelze empiricky ověřit a racionálně vysvětlit, o které se léčitelství opírá, stejně však na druhé straně podvody, bludy a výmysly, které podporují nedůvěru a odmítání léčitelství.

Obsáhle jsou následně analyzovány obecně filozofické, historické, náboženské a jiné důvody, které jsou rozhodné pro to, že je přírodní léčitelství přijímáno nebo naopak odmítáno.

Z pohledu právního nazírání se jeví být důležitý požadavek výkonu činností s péčí řádného odborníka ve smyslu § 2643, resp. § 2645 občanského zákoníku. Na tomto základě se odvíjejí úvahy o tom, kde končí možnost přírodního léčitelství, anebo se naopak pro něj otevírá prostor. V této souvislosti je poukazováno na to, že jde o značně komplikovanou otázku, právě proto, že ne­existuje úprava léčitelství, takže odpověď na ni je třeba hledat nejen v právu občanském, ale též v předpisech práva správního, aniž bychom na ni přitom dostali spolehlivou, jednoznačnou odpověď.

O tom, jak je celá materie složitá, svědčí připomenutí souvislostí s ochranou tzv. skupinových práv, např. odrůdových práv nebo nemateriálního kulturního dědictví, která mohou s léčitelstvím úzce souviset, a fakt, že jinak může být nahlížena problematika v Evropě a ve světovém kontextu.

Počínaje čtvrtou kapitolou přechází autor k meritu tématu, tj. právní regulaci přírodního léčitelství. Nejprve jsou zkoumány jeho aspekty z pohledu živnostenského práva a v této souvislosti je připomenuto, že může zahrnovat pestrou a nesouvisející škálu činností podléhajících různě intenzivnímu dohledu státu, jak z hlediska povolení, tak vlastního výkonu.

Postupně je pak rozebráno postavení homeopatie, distribuce léčivých přípravků, soukromoprávní postavení léčitelů, právní ochrana zákazníků, včetně kontroly a regulace reklamy. Na to navazují úvahy a analýzy postupů léčitelů ve světle práva. Jádrem těchto postupů je z pohledu civilního práva příkazní smlouva, předmětem jejíhož plnění není hmotný výsledek, ale určitý stav příkazce, tj. klienta. Tyto postupy jsou značně specifické, právě s ohledem na to, že je mnohdy nelze určit optikou konvenčního zdravotnictví.

Může se to zdát paradoxní, nicméně autor přesvědčivě prokazuje, že zdravotnické právo jen dílčím způsobem reguluje metody léčení. Existují sice tzv. profesní standardy, problém je však v tom, že jejich určení se neděje toliko podle pravidel lékařské vědy, ale světové vědy, a pak je obtížné určit, které metody se ještě pohybují v jejich hranicích. U přírodního léčitelství hraje přitom důležitou roli to, co je nazýváno dobrou zkušeností vznikající na základě dlouhodobého užívání, které se získává a potvrzuje empirií, ale současně i značně obtížně definovatelné osobní schopnosti lidí, které jsou označovávány jako umění svého druhu.

V samostatné kapitole jsou řešeny otázky související s plněním závazků přírodním léčitelem podle občanského zákoníku a specifika dokazování v této oblasti. Dále se práce zabývá stále otevřenou otázkou certifikace léčitelství, byť, jak je dovozováno, nejedná se o nepřekonatelnou překážku, protože by její řešení bylo možné nalézt i na půdě stávajících standardů.

Originální jsou úvahy o duchovní léčbě jakožto náboženském úkonu. Ty jsou postupně prezentovány na pozadí problematiky plurality medicíny, svobody myšlení a náboženského vyznání, právního statutu církví, bezpečnosti léčby i dalších aspektů.

Zvláštní pozornost je věnována nelékařské homeopatii, a to zejména na podkladě analýzy správních soudů.

Speciálně z pohledu praxe se jeví být přínosná pasáž věnovaná nekalým praktikám péče o zdraví z pohledu občanského zákoníku, zákona o ochraně spotřebitele, reklamy a nekalé soutěže.

Ve shrnujícím závěru se autor vrací k úvahám o potřebě právní regulace léčitelství a sleduje důvody, proč by se tak mělo stát, i ty, pro které všechny stávající pokusy nebyly úspěšné.

Recenzovaná monografie není jednoduchým čtením, mj. i proto, že její téma je, jak zmíněno, mnohovrstevné, v němž se prolínají části právní a rovněž mimoprávní, které spolu neoddělitelně souvisejí. Pozornému čtenáři však právě proto dávají návody k postupům v praxi, která může být velmi pestrá. Lze se tedy jen těšit na další dva tituly, které na související témata autor pro nakladatelství Leges připravuje.

doc. JUDr. PAVEL MATES, CSc., advokát v Praze, působí na Vysoké škole finanční a správní Praha a na FSE UJEP v Ústí nad Labem