Interdisciplinární spolupráce při řešení rodičovských konfliktů

O rodičovských konfliktech v pravém slova smyslu se nejčastěji hovoří v situacích, kdy spolu rodiče nežijí a otázky týkající se dětí řeší v souvislosti se svým rozchodem nebo rozvodem nebo v době po nich následující. Obvyklým předmětem sporu mezi rodiči je v těchto případech otázka, s kým dítě bude nadále žít, tedy otázka péče o dítě, kdy, jak často a v jakém rozsahu se druhý rodič bude s dítětem stýkat, tedy otázka úpravy styku s dítětem, v jaké výši bude druhý rodič přispívat na výživu dítěte, tedy otázka úpravy vyživovací povinnosti, a spíše v období po rozchodu rodičů než v bezprostřední souvislosti s ním jsou řešeny také otázky spadající mezi významné záležitosti dítěte, tzn. rozhodování o vzdělání dítěte, o místě jeho bydliště apod.[1] Všechny tyto neshody mezi rodiči mohou být (a v případech, kdy jsou řešeny v souvislosti s rozvodem rodičů, musejí být) řešeny soudní cestou.

Rozchod rodičů je pro každé dítě traumatizujícím zážitkem. Dle dostupných statistických údajů se rozvody v České republice každoročně dotýkají přibližně 26 tisíc nezletilých dětí.[2] Pokud k tomu připočteme, že asi polovina všech dětí se rodí v nesezdaném soužití svých rodičů, a dá se předpokládat, že počet rozcházejících se nesezdaných párů bude přibližně stejný jako počet rozvádějících se manželů, docházíme k závěru, že ročně se s rozchodem svých rodičů potýká zhruba 50 tisíc nezletilých dětí.

Právě v případě nezletilých dětí se musí primárně rodiče domluvit na tom, jak budou nadále vykonávat svá rodičovská práva a povinnosti. V této souvislosti pak mezi rodiči vznikají rozpory a konflikty, a to především (avšak nejen) tehdy, pokud jsou vztahy mezi rodiči vyhrocené již v důsledku samotného rozchodu. Dle dostupných údajů vycházejících z informací a zkušeností pracovníků, kteří se právě s řešením rodinných situací po rozvodu a rozchodu pravidelně setkávají, je přibližně 60-70 % rozcházejících se rodičů schopno se na další úpravě životní situace svých dětí bez vážnějších problémů domluvit,[3] přibližně 25-30 % případů je pak spojeno s nutností intervence dalších osob, které rodičům s řešením jejich situace pomáhají (tyto případy pak končí buď dohodou rodičů po delší době a s využitím podpory některé z pomáhajících profesí, nebo autoritativním rozhodnutím soudu, které je však ze strany rodičů respektováno). Zbývajících 3-5 % případů je pak řazeno mezi natolik závažné, že jsou prakticky neřešitelné a konflikty mezi rodiči v nich často přetrvávají až do dospělosti dětí.[4] 

Rodičovské konflikty 

Pokud se zamyslím nad tím, z jakého důvodu mezi rodiči vznikají tak zásadní rozpory ve věcech týkajících se jejich společného dítěte, kde by přece měli být vedeni a motivováni stejným cílem, tedy dosáhnout toho, aby jejich dítě prožilo spokojené, šťastné a bezstarostné dětství, docházím k závěru, že se musí rozcházet právě motivy rodičů. Co tedy může vést rodiče k tomu, že mezi sebou vedou boj o vlastní dítě? 

Vlastní vztah k dítěti 

Nejčastěji jde o případy, kdy rozchod rodičů sám o sobě by mohl proběhnout relativně v klidu a rodiče by mohli spolu nadále dobře vycházet, ale každý z nich miluje dítě natolik, že o něho nechce přijít, chce s ním trávit co nejvíce času, chce mít dítě ve své péči. Rodiče se pak nemohou shodnout na tom, zda bude dítě svěřeno do péče pouze jednoho z nich a kterého, zpravidla tedy oba usilují o svěření dítěte do své péče, nebo jeden z nich by byl ochoten souhlasit i se střídavou péčí, ale druhý trvá na tom, že dítě bude svěřeno pouze do jeho péče (§ 907 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“).

Podobně mohou vznikat konflikty v otázkách rozsahu styku s dítětem, kdy rodiče se sice dohodnou na tom, se kterým z nich bude dítě žít, ale každý z rodičů má jinou představu o četnosti a trvání vzájemných kontaktů dítěte s druhým rodičem (§ 888 a § 891 odst. 1 o. z.). Obvykle rodič, který se má s dítětem stýkat, chce s dítětem trávit mnohem více času, než si druhý rodič přeje a je ochoten připustit. A stejně tak může konflikt mezi rodiči vyvolat jejich rozdílný názor na to, co je pro dítě nejlepší, pokud má být rozhodováno o otázce významné pro dítě (§ 877 o. z.). Nejčastěji jde o rozhodování o výběru školy, kterou bude dítě navštěvovat, případně rodič, se kterým dítě žije, chce z nějakého důvodu změnit bydliště a druhý rodič odmítá akceptovat, že by musel žít ve větší vzdálenosti od svého dítěte.

Všechny tyto případy spojuje skutečnost, že rodiče prosazují svůj názor proto, že milují své dítě a domnívají se, že pro ně chtějí to nejlepší. Neuvědomují si však, že usilují primárně o to nejlepší pro sebe, usilují o to, co oni považují za správné, co jim bude vyhovovat, aby mohl být realizován vztah mezi nimi a dítětem podle jejich představ.[5] Samozřejmě ne vždy tak jednají oba rodiče. Ale v okamžiku, kdy alespoň jeden z nich začne svoje zájmy zaměňovat a vydávat za zájmy dítěte (a přitom nemusí jít o vědomé jednání), aniž by se o skutečné potřeby a přání dítěte zajímal, byl ochoten dítěti naslouchat, je velmi obtížné, aby rodiče nalezli společné a pro oba přijatelné řešení, které bude zájmu dítěte skutečně odpovídat. 

Důvody osobní 

Rozchod je samozřejmě událostí velmi bolestnou, nepříjemnou jak pro toho, kdo je jeho iniciátorem, tak pro toho, kdo by situaci řešil jiným způsobem a stojí o zachování vztahu. Problémy vznikající mezi rodiči mohou být důvodem pro rozpad jejich vztahu, ale mohou se stát až jeho následkem (nejčastěji se tak stává, je-li důvodem pro rozchod nevěra, nebo právě v situacích, kdy jeden z partnerů chce za každou cenu ve vztahu pokračovat a je odmítnut). Pokud rodiče řeší otázky týkající se dítěte za situace, kdy alespoň jeden vůči druhému pociťuje zášť, nenávist, chce se mstít, chce ublížit, stává se dítě bohužel ideálním nástrojem.

Vycházím-li z toho, že oba rodiče své dítě milují, pak ten, kdo zůstane s dítětem, nebo komu se podaří dítě do rozchodové situace zatáhnout a ovlivnit natolik, že se stane jeho spojencem, může jeho prostřednictvím bývalého partnera velmi bolestně zraňovat. Není vyloučeno ani to, aby se jeden z rodičů snažil dítě získat do své péče nebo naklonit na svou stranu právě proto, aby se tím druhému rodiči pomstil, potrestal ho. Smutné je i to, že mnozí rodiče následkem traumatu způsobeného rozchodem jsou skutečně přesvědčeni, že dělají to nejlepší pro své dítě, pokud se snaží druhého rodiče vymazat z jeho i ze svého života.[6] Jsou přesvědčeni pouze o jeho negativních vlastnostech a vůbec nedokáží akceptovat to, že i druhý rodič miluje společné dítě stejně jako oni, nebo možná i více.

V těchto případech se nejčastěji projeví snaha o odloučení dítěte od rodiče, který ho miluje a chce s ním být co nejvíce, a to jednak návrhem na svěření dítěte do výlučné péče, jednak minimalistickou úpravou styku a následně až ve formě bránění ve styku a navádění dítěte proti tomuto rodiči. Mnohdy i nereálné požadavky týkající se výživného jsou spojeny se snahou o ekonomickou likvidaci druhého rodiče, o jeho co největší ponížení. Rodiče si v těchto případech často dělají z dětí spojence, zatahují je do řešení otázek, o kterých by děti neměly nic vědět a kterým ani nemohou rozumět. Typickým projevem jsou výroky adresované dítěti jako: „Kdyby nás/tě měl/a rád/a, tak by od nás/tebe neodešel/neodešla.“ Rozchod je věcí vztahu mezi rodiči a se vztahem každého z rodičů k dítěti nemá co do činění. Rodič se rozchází s rodičem, nikoliv s dítětem, což by dětem mělo být vysvětleno, a nikoliv zastíráno a zneužíváno k navození negativního vztahu dítěte k druhému rodiči.[7] 

Důvody majetkové nebo finanční 

Pokud rodiče v souvislosti se svým rozchodem řeší také otázky majetkové, vzniká mnohdy konflikt sám o sobě. Zatahovat do těchto sporů dítě nebo používat dítě jako rukojmí a prostředek pro získání osobního finančního nebo majetkového prospěchu není v současné době nic mimořádného. Rodič, který by o dítě vlastně až tak moc nestál, naznačí, že bude usilovat o jeho svěření do své péče, pokud druhý z rodičů nepřistoupí na jím požadované majetkové vypořádání.[8] Nebo naopak rodič, který již dítě ve své péči má, nebo ví, že mu s největší pravděpodobností do péče bude svěřeno, vyhrožuje, že pokud mu nebude vyhověno ohledně jeho majetkových požadavků, bude znemožňovat realizaci styku mezi dítětem a druhým rodičem. Mnozí rodiče při zjištění, jak vysoké by měli platit výživné, raději usilují o svěření dítěte do své péče nebo o střídavou péči. V tomto případě je samozřejmě jednání rodičů zpravidla plně vědomé, sledují pouze své vlastní zájmy a o dítě jim vůbec nejde.

Takový přístup rodičů je bohužel smutnou realitou. I při konfliktech týkajících se výživného jako by rodiče neviděli, že jde o jejich dítě. Rodič, který se zdráhá přistoupit na plnění částky výživného, která odpovídá potřebám dítěte a je přiměřená výši jeho příjmu (ve smyslu § 913 odst. 1 o. z.), si neuvědomuje, že své dítě vlastně okrádá, ochuzuje ho o prostředky, které by mělo k dispozici, kdyby rodina zůstala zachována a fungovala. Přitom to není dítě, kdo rozpad rodiny způsobil.

Bez ohledu na to, co skutečně vede rodiče k tomu, aby místo vzájemné spolupráce zvolili konfliktní strategii a snažili se získat dítě jen pro sebe, ve všech těchto případech je společným znakem, že se rodiče vůbec nezamýšlí nad tím, co takovým postupem dítěti způsobují. Dítě má dva rodiče, z pohledu biologického, právního a sociálního. Rovina biologická a právní dítě do značné míry vůbec nezajímá (čím je dítě mladší, tím méně je pro ně důležité, kdo je jeho biologickým rodičem a jaký právní vztah k němu mají lidé, které za své rodiče považuje), v každém případě však dítě vnímá dvě osoby, které pro něho jsou rodiči, které jako rodiče vnímá a které jako rodiče miluje.[9]

Rozchod rodičů je pro dítě složitou a traumatickou událostí sám o sobě, ale má-li se v této souvislosti dítě navíc dostat do situace, kdy bude nuceno si mezi rodiči vybírat, jednoho z nich upřednostnit,[10] stát se spojencem jednoho z nich, o jednoho z nich přijít, rodiče takovým chováním traumatizují dítě ještě mnohem víc, než už dokázali svým rozchodem. Nad tím se však rodiče ve většině těchto případů nepozastavují. Buď jednají zaslepeni vlastní nenávistí k druhému rodiči a jsou přesvědčeni o tom, že ten druhý není vhodným rodičem pro dítě (přitom však zapomínají na to, že to byli zase jen oni sami, kdo se rozhodl a je plně odpovědný za to, kdo bude druhým rodičem jejich dítěte), nebo skutečně zneužívají dítě jako zbraň, aby druhého rodiče poškodili, aby mu ublížili, a v tom případě zcela bezohledně pocity, přání a potřeby svého dítěte přehlížejí.

Řeší-li rodiče vztahy k dětem soudní cestou (tak tomu je vždy, pokud se rodiče nezletilých dětí rozvádějí, u nesezdaných rodičů pouze na základě jejich návrhu nebo z podnětu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, dále jen „OSPOD“), představuje to zvýšenou psychickou zátěž a stres nejen pro samotné rodiče, ale také pro děti. Období před vydáním rozsudku, resp. do doby, než rozhodnutí nabude právní moci, je obdobím nejistoty. Pokud rodiče nenechávají pouze soudem schválit svou dohodu, nemůže si být téměř nikdo předem jistý, jakým způsobem bude rozhodnuto.[11]

Rodinné právo je specifické v tom, že především ta ustanovení, která se týkají úpravy poměrů k nezletilým dětem, nejsou jednoznačnými právními normami, na jejichž základě by bylo možné říci, zda dítě bude svěřeno do péče jednoho nebo druhého rodiče nebo do střídavé péče. Faktorů, které soud musí zjišťovat a zohledňovat, je velké množství (viz § 907 odst. 2 a 3 o. z.), navíc je pouze na uvážení soudce, jakou váhu kterému kritériu přiřadí.[12] Nejistota pak způsobuje stres, a i když se rodiče snaží dítě do svého konfliktu a probíhajícího soudního řízení zapojovat co nejméně, stejně nejistotu a nervozitu rodičů vycítí a sdílí ji s nimi. Ještě horší je pak samozřejmě situace pro děti, které se naopak rodiče snaží do svého konfliktu zapojit aktivně. Děti tak často musejí opakovaně o své rodinné situaci hovořit s pro ně do té doby úplně cizími lidmi, musejí čelit konfliktu loajality a v nejhorších případech jsou naváděny a manipulovány proti jednomu z rodičů.

Nelze si v této souvislosti nevzpomenout na klasický příběh, v němž před krále Šalomouna předstoupily dvě ženy, které se hádaly o dítě, a každá z nich tvrdila, že právě ona je jeho matkou. Král Šalomoun tedy rozhodl, že dítě bude přeseknuto napůl a každá z žen dostane polovinu. Skutečná matka dítěte, aby zachránila jeho život, se dítěte raději vzdala a souhlasila s tím, aby si živé dítě ponechala druhá žena, a tak král Šalomoun poznal, která z žen je skutečně matkou dítěte.[13] V našich poměrech bohužel ve většině případů moudrost krále Šalomouna uplatňována není a v soudních přích, jejichž předmětem je dítě, rodič, který v zájmu dítěte ustoupí, aby mu dále neškodil, nebývá „vítězem“.

Jak z výše uvedeného vyplývá, rodičovský konflikt bývá málokdy záležitostí jednoduchou s jasným a přímočarým řešením. Za zdánlivou příčinou soudního řízení, tedy snahou o úpravu poměrů k dítěti, se mnohdy skrývají další otázky, nevyřešené problémy z minulosti, přetrvávající osobní spory mezi rodiči, podvědomé nebo utajované motivy rodičů, které ani není v moci soudců hledat a odhalit. Je-li rodičovský konflikt předmětem soudního řízení, zpravidla se s rodinou setkává několik rozličných pracovníků.

Jednak jsou to advokáti rodičů. Přestože právní zastoupení v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé není povinné, často rodiče i v těchto případech právního zástupce vyhledají. Dále pracovníci OSPOD, kteří jednak mají zajistit sociálně-právní ochranu dítěte ve složité situaci, kdy se dostává do ohniska sporu mezi rodiči (ve smyslu § 5 a 6 zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, dále jen „ZSPOD“), jednak jsou ve většině případů kolizním opatrovníkem dítěte v soudním řízení (na základě § 469 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“). Soudce je osobou, která v konečném důsledku musí vytvořit řešení rodinné situace, pokud nejsou schopni jej připravit samotní rodiče, a i v případě dohody rodičů by měl dbát na to, aby taková dohoda odpovídala zájmu dítěte. Do řešení celé situace může být zapojena i některá z pomáhajících profesí (poradna, terapeut, mediátor), a to buď z rozhodnutí samotných rodičů, kteří odbornou pomoc vyhledají, nebo na základě doporučení OSPOD, nebo je jim tento postup doporučen nebo uložen OSPOD [na základě § 12 odst. 1 nebo § 13 odst. 1 písm. d) ZSPOD] nebo soudem (na základě § 474 odst. 1 z. ř. s. nebo § 100 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). V nejvyhrocenějších případech je vypracováván znalecký posudek a další osobou, která s rodinou pracuje, je soudní znalec. Tento výčet samozřejmě není konečný. Podle konkrétní situace může být s rodinnou situací seznámena a třeba i významnou měrou napomůže k jejímu řešení řada dalších osob (např. učitelé nebo vychovatelé dítěte, dětský lékař, ale mnohdy může pomoci i člověk bez odborného vzdělání, který má k rodičům nebo dítěti blízký vztah, např. soused nebo rodinný přítel).

Ačkoliv rodičovské konflikty nejsou ničím neobvyklým a vzácným, stále ještě v České republice nefunguje propracovaný systém, ve kterém by zástupci jednotlivých profesí byli naučeni kooperovat a společně postupovat s cílem dosáhnout co nejrychlejšího, nejefektivnějšího a nejpřijatelnějšího vyřešení rodinné situace s co nejmenšími negativními následky pro dítě. I když nepochybně každá z těchto profesí usiluje o tento cíl, každý postupuje svými metodami, svými naučenými postupy, používá nástroje dostupné jeho profesi, přestože by stejného cíle mohlo být dosaženo rychleji a snáz s využitím jiného odborníka. Chybí zde tedy fungující efektivní interdisciplinární spolupráce. 

Interdisciplinární spolupráce 

Interdisciplinární spolupráce, někdy také označovaná jako meziodvětvová, je založena na propojení a provázání profesí, které společně usilují při řešení určitého problému o efektivní, rychlé a účinné dosažení stejného cíle. Pokud každá ze zapojených profesí bude sledovat tento cíl samostatně, spoléhat se pouze sama na sebe, využívat pouze prostředků, které má sama k dispozici, není vyloučeno, že se kýženého cíle podaří dosáhnout, ale celý proces může být zdlouhavý a může se stát, že sice dojde ke splnění stanoveného záměru, ovšem za cenu, že nebudou vyřešeny všechny problémy, které s řešenou situa­cí souvisely, což může v budoucnu vyvolat další konflikty. Rodičovský konflikt je komplexní problém, který není možné vyřešit prostou úpravou poměrů k dítěti. Je potřeba současně pracovat i na nastavení takového vztahu mezi rodiči do budoucna, který eliminuje výskyt dalších možných problémů a rozepří a který se nebude negativně odrážet na vztahu k dítěti.[14] Navíc i při sledování totožného cíle mohou různé způsoby práce jednotlivých profesí působit protichůdně, a tím si mohou práci vzájemně ztěžovat.

Komplikace vznikající rozdílným přístupem profesí mohou vyplývat i z jejich lišícího se poslání, resp. z jejich samotné podstaty. Primárním úkolem advokátů je zastupovat zájmy svého klienta[15] (§ 16 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii), za kterého v naprosté většině případů považují rodiče, nikoliv dítě. Úloha OSPOD je velmi roztříštěná, neboť mají na jednu stranu hájit zájmy dítěte (§ 5 ZSPOD), na druhou stranu být k dispozici rodičům, radit jim v jejich složité situaci, pomáhat hledat řešení (§ 9 a 11 ZSPOD), v některých situacích je kontrolovat, nebo dokonce jim ukládat povinnosti a sankce (zejména § 12 a 13 ZSPOD). Soudci při svém značném pracovním vytížení, způsobeném především nápadem spisů, stojí před složitým rozhodováním, kdy by si mnohé případy zasloužily hlubší a detailnější prostudování, prošetření situace, ale současně je zde snaha o co nejrychlejší ukončení případu i v zájmu dítěte (což jim ukládá i § 471 odst. 2 z. ř. s.).

Právě nedostatečná provázanost a spolupráce jednotlivých profesí jsou často příčinou zdlouhavosti soudního řízení a celkově řešení rodičovského konfliktu, který má dopad především na dítě. I když dítě nebude bezprostředně vystaveno setkání se všemi zapojenými odborníky, bude minimálně zatěžováno účastí na soudních jednáních, konzultacemi na OSPOD, vyšetřením u soudního znalce, případně účastí na terapii nebo mediaci. A čím delší je celý proces řešení rodičovského konfliktu, tím většímu stresu jsou vystaveni oba rodiče. A ať se snaží sebevíc, tento stres a napětí dítě cítí, cítí nepohodu svých rodičů, cítí, že se něco děje, a tuto negativní rodinnou situaci vnímá a odráží se i v jeho životě, v jeho chování.[16] Na jednu stranu má dítě právo vědět, co se kolem něho děje, vyjádřit se, mít možnost podílet se na rozhodování o svém budoucím životě (toto právo je výslovně upraveno mj. v ust. § 867 a 875 odst. 2 o. z. a § 100 odst. 3 o. s. ř.), na stranu druhou by do celého dění nemělo být zapojováno více, než je nezbytně nutné s ohledem na jeho věk, rozumovou vyspělost a jeho vlastní vůli. A nepochybně je v nejlepším zájmu dítěte, aby období nejistoty a napětí v jeho životě bylo ukončeno co nejdříve.

Interdisciplinární spolupráce přináší výhody pro všechny zapojené profese. K těm je možné započítat např. možnost využívat vzájemně svých kompetencí a schopností, ke kterým jsou některé profese lépe uzpůsobené.[17] Pokud rodič potřebuje někomu sdělit své pocity a dojmy ze soužití s bývalým partnerem, potřebuje poradit, jak se vypořádat např. s nevěrou nebo nečekaným rozchodem, který bývalému partnerovi nemůže odpustit, a z toho vyplývají jeho negativní reakce, neschopnost jakékoliv vstřícnosti při jednání s bývalým partnerem, a to i v otázkách týkajících se společného dítěte, využije za tímto účelem buď svého advokáta, nebo pracovníka OSPOD. Oběma profesím takovéto „vylévání srdce“ zabírá čas, který by mohly efektivně věnovat jiným činnostem a zpravidla není ani advokát, ani sociální pracovník kompetentní k tomu, aby rodiči jako klientovi poradil, jak se se situací vyrovnat a jak v zájmu dítěte dokázat slušně komunikovat s bývalým partnerem. Za tímto účelem by měl být rodič odkázán na využití odborné pomoci rodinné poradny nebo psychologa. Bude-li každá z profesí vědět, s jakými problémy, v jakých situacích, ve kterém okamžiku je vhodné odkázat rodiče jako svého klienta na některou z dalších zapojených profesí, protože tato profese dokáže poskytnout požadovanou službu rodiči na vyšší úrovni, má pro její poskytnutí lepší podmínky, má větší zkušenosti, je z hlediska celého procesu efektivnější, pokud se určitým problémem bude zabývat někdo jiný, pak touto delegací řešení některých otázek dochází k zefektivnění řešení problému, což přispívá k urychlení celého procesu a snížení zátěže kladené na jednotlivé profese v důsledku toho, že jsou nuceny vykonávat činnosti, na něž nejsou dostatečně kapacitně ani odborně vybaveny. Další nespornou výhodou je skutečnost, že společný postup všech profesí zabrání rodičům v tom, aby si mezi pracovníky jednotlivých profesí hledali spojence, kteří je podpoří a postaví se na jejich stranu proti druhému rodiči. Žádná ze zapojených profesí (s výjimkou advokátů) by neměla stranit žádnému z účastníků, všichni by měli být zaměřeni na jediný cíl, a tím by měl být nejlepší zájem dítěte. 

Cochemská praxe 

Jedním z prvních systémů interdisciplinární spolupráce a zřejmě jediným detailně popsaným co do svého vzniku i procesních postupů je Cochemská praxe. Jedná se o německý způsob řešení rodičovských konfliktů, který vznikl na počátku 90. let 20. století v obvodu soudu pro věci rodinné ve městě Cochem. Ačkoliv se původně jednalo pouze o snahu o zefektivnění vzájemné spolupráce lidí zabývajících se stejnými problémy v malém soudním obvodu, následky byly neočekávané. V roce 2009 se Cochemská praxe stala myšlenkovým základem pro velkou novelu zákona, který v Německu upravuje procesní otázky řízení ve věcech rodinných.

A již v 90. letech se Cochemskou praxí inspirovali pracovníci v řadě dalších soudních obvodů, kteří zaváděli podobné modely, vytvářeli pracovní skupiny a snažili se propojit různé profese podílející se na řešení rodičovských konfliktů. Všichni však sledovali jednotný cíl – urychlit řešení rodičovského konfliktu a uzavřít ho takovým způsobem, aby dítě neztratilo ve svém životě žádného ze svých rodičů. Urychlení v tomto případě neznamená co nejrychlejší nalezení konečného řešení, ale především co nejvčasnější zahájení práce s rodinou, směřující k přípravě a hledání nejlepšího řešení v zájmu dítěte. Nalezení takového řešení potřebuje svůj čas a zbytečné urychlení jeho přijetí by v mnoha případech mohlo být naopak ke škodě.

Podnětem pro vznik Cochemské praxe byla ještě vážnější situace, než s jakou se setkáváme v některých případech u českých soudů. Podle německé právní úpravy, která platila do roku 1998, soudy musely v případě rozvodu rodičů rozhodovat o tom, na kterého z nich přenesou práva a povinnosti ke společnému dítěti. Vysvětleno jazykem českého práva – v případě rozvodu rodičů ztratil jeden z rodičů rodičovskou odpovědnost. To samozřejmě vyhrocovalo konflikt mezi rodiči, kdy ani jeden z nich nechtěl své dítě ztratit, a rozvod se skutečně měnil v právní bitvu o dítě. A v důsledku tohoto konfliktního stavu soudy nezřídka rozhodovaly o tom, že by se dítě nemělo po nějakou dobu s jedním z rodičů vůbec stýkat, nebo jen velmi omezeně, aby mělo možnost vzpamatovat se z vyhrocené situace, kterou v rodině v posledních měsících zažívalo. Tím prakticky docházelo k trvalému odloučení mezi dítětem a jedním z rodičů, neboť během doby, kdy byl jejich kontakt takto násilně přerušen, dostal druhý rodič šanci získat dítě na svou stranu, zmanipulovat dítě proti druhému rodiči, nebo prostě došlo k takovému narušení a přerušení vzájemných vazeb, že jejich obnova byla velmi obtížná, ne-li nemožná.[18]

Za této situace se pracovníci orgánu péče o dítě ve městě Cochem společně s pracovníky rodinné poradny tamtéž rozhodli, že situace je nadále neúnosná a je potřeba pro děti něco udělat. Z tohoto důvodu svolali konferenci, na kterou pozvali zástupce všech profesí, které se na řízení o úpravu poměrů k dítěti po rozvodu podílely, působící v obvodu soudu pro věci rodinné v Cochemu. Konference se tedy účastnili soudci, pracovníci orgánu péče o děti, advokáti specializující se na rodinné právo,[19] pracovníci poradenských zařízení a soudní znalci. Cílem této konference bylo zjistit, zda je vůbec možná vzájemná spolupráce mezi profesemi, a nastavit její základní pravidla. V úvodu zazněla vzájemná kritika jednotlivých profesí, co je shledáváno jako problematické na jejich činnosti, s čím jsou ostatní profese nespokojeny apod. Ukázalo se, že řada z těchto výtek je založena hlavně na předsudcích a nedostatku informací o tom, jak vlastně jednotlivé profese při své činnosti fungují.[20] Z tohoto důvodu se jako jedno ze základních pravidel fungování vzájemné spolupráce ukázalo nezbytné důkladné seznámení se s činností jednotlivých profesí, k čemuž slouží pravidelné schůzky, na nichž se jednotlivé obory informují o nových trendech, změnách zákonů, které se jich dotýkají, nových metodách a vnitřních pravidlech fungování. Při dalších diskusích se však ukázalo, že všichni zúčastnění mají ze současného stavu, jak jsou řešeny rodičovské konflikty, stejně špatný pocit a rádi by dosáhli stejného cíle – ukončovat konflikty mezi rodiči v co nejkratším čase a takovým způsobem, aby dítěti zůstali zachováni oba rodiče a aby se dítě nestávalo obětí jejich sporů. Byla přijata tzv. Cochemská dohoda, v níž byly popsány cíl, prostředek, metoda a základ Cochemské praxe.[21]

Cílem Cochemské praxe je přimět rodiče opět se soustředit na své dítě a společně vykonávat rodičovská práva a povinnosti. Prostředkem k dosažení tohoto cíle má být kooperace v rámci pracovní sítě zapojených profesí. Metodou realizace je propojení pravomocí a činností jednotlivých profesí. A základ Cochemské praxe představuje rovnocennost všech profesí a veškeré jejich činnosti.[22]

Všechny profese se tak v průběhu celého řízení snaží dosáhnout toho, aby rodiče dospěli ke společnému řešení, které bude nejlépe odpovídat nejlepšímu zájmu a potřebám jejich dítěte. Každý ze zapojených pracovníků ví, s jakým problémem se může obrátit na jakou spolupracující profesi, která je schopna určitou činnost vykonat rychleji nebo efektivněji, je na ni specializovaná nebo je k jejímu výkonu vhodnější (např. pracovník orgánu péče o děti ví, že je vhodnější doporučit rodičům služby odborného poradenství než se pokoušet s nimi řešit jejich vzájemné osobní spory, nechat se od nich zatahovat do jejich osobních problémů), stejně jako ví, jaký bude další postup v řízení, o kterém rozhoduje jiná profese (např. advokát si může být naprosto jistý, že pokud rodiče nedospějí ke vzájemné dohodě nejpozději v průběhu prvního jednání před soudem, soudce přeruší řízení a dá rodičům prostor, aby dohodu vypracovali s využitím odborného poradenství; stejně tak advokát ví, že pokud některý z rodičů odbornou pomoc odmítne, bude to soudcem vnímáno jako projev nedostatečných rodičovských kompetencí a návrhu tohoto rodiče s největší pravděpodobností nebude vyhověno).

V Cochemu se během prvních šesti let fungování Cochemské praxe podařilo dosáhnout postupného snižování množství případů, kdy byl soudce nucen autoritativně rozhodovat o tom, na kterého z rodičů po rozvodu přenese rodičovská práva a povinnosti, až do stavu, kdy všechny případy byly ukončovány dohodou rodičů.[23]

Pokud jsem zmínila, že se Cochemská praxe stala základem i pro procesní předpis upravující řízení ve věcech rodinných, pak se jedná konkrétně o zákon o řízeních ve věcech rodinných a ve věcech dobrovolné soudní jurisdikce (Gesetz über das Verfahren in den Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit) z roku 2009. Cochemská praxe byla zmíněna jako základní myšlenkové východisko i v důvodové zprávě k tomuto zákonu a na základě pozitivních praktických zkušeností byly do zákona přeneseny zejména zásada urychleného projednání (soudy mají ve věcech týkajících se úpravy péče o dítě, styku s dítětem a rozhodování o právu na určení místa bydliště nařídit první jednání do jednoho měsíce po podání návrhu), zásada přednostního projednání, možnost uložit rodičům využití odborného poradenství a možnost pověřit soudního znalce vedle vypracování znaleckého posudku také úkolem pracovat s rodiči na jejich vztahu, snažit se pomoct jim k dosažení vzájemné dohody a uvědomění si jejich významu pro dítě (znalec se tak stává dalším stupněm poradenství, jakýmsi terapeutem). Posíleno bylo také postavení dítěte v řízení. Soudy mají povinnost zjišťovat názor dítěte, u dětí starších 14 let je pak prakticky nemožné rozhodnout v rozporu se zjištěným názorem dítěte, a dítě má právo být seznámeno s rozhodnutím.[24]

V Německu se stal systém interdisciplinární spolupráce velmi oblíbeným. Prakticky každý soud si vypracoval vlastní metodu, jak participující profese společně postupují. Cochemská praxe vznikla ve zcela specifických podmínkách – Cochem je velmi malý soudní obvod, kde se všichni participující protagonisté velmi dobře znali, dalo by se říci, že na řešených případech se setkávali stále stejní lidé. Proto je možné se v Německu setkat s různými alternativami interdisciplinární spolupráce, které jsou vždy přizpůsobeny místním podmínkám, ale třeba jsou do nich i promítány pozitivní zkušenosti s určitými způsoby řešení rodičovských konfliktů (např. je jako primární způsob pro hledání společné dohody rodičů využívána mediace, nebo i při soudním jednání jsou aplikovány mediační techniky apod.). V některých případech se nemusí ani jednat o propracovaný systém, důležité je, že všichni zúčastnění sledují stejnou myšlenku a snaží se dosáhnout společného cíle – přenést odpovědnost za rozhodnutí o dítěti zpět na rodiče, zachovat dítěti oba rodiče i po jejich rozchodu a řešit tyto případy s maximálním urychlením.[25] 

Neřešitelné případy 

Mohlo by se zdát, že fungující efektivní mezioborová spolupráce dokáže přivést ke smírnému řešení každý rozpor mezi rodiči. Bohužel tomu tak není. Ani dokonalá souhra všech osob intervenujících do rodinné situace a snažících se pomoct najít nejlepší řešení pro dítě nemůže zaručit, že se tohoto cíle skutečně podaří dosáhnout. Praktické zkušenosti ukazují, že existuje přibližně 3 až 5 % případů, kdy není možné dospět mezi rodiči k dohodě, urovnat jejich vyhrocené vztahy, přimět je v zájmu jejich společného dítěte spolupracovat.[26] Důvodem bývá nejčastěji kombinace osobnostních vlastností a charakterů rodičů, která ovlivňuje jejich vzájemný vztah, přístup k řešení konfliktu a zpracování rozchodu.

Určitá část případů i přes společný přístup a postup zapojených profesí vyžaduje více času, než se může jevit jako vhodné a potřebné v zájmu dítěte. Takoví rodiče prostě potřebují delší dobu, aby zpracovali svoji novou situaci, aby se vyrovnali s ukončením vztahu. Mnohdy pomůže ke změně přístupu významná životní změna, na kterou je však často nutné nějakou dobu počkat. V těchto případech je samozřejmě vhodné, aby rodiče využili odborné poradenství nebo terapeutickou pomoc, ani ty však nejsou univerzálním řešením.

Především v případech, kdy je paralelně s otázkou úpravy péče o děti řešena otázka majetkového vypořádání, může nastat patová situace a rodiče často zájem svých dětí zcela po­uštějí ze zřetele a děti berou jako rukojmí. Přimět rodiče, aby tyto dvě otázky zcela oddělili a nevázali nebo nepodmiňovali výsledek jednoho problému na problém druhý, je téměř nadlidský úkol. O to komplikovanější, jsou-li rodiče zastoupeni advokátem. Zpravidla je totiž tentýž advokát zastupuje při řešení obou těchto otázek, a místo aby bylo o otázkách týkajících se dětí jednáno zcela odděleně od řešení otázek majetkových, dochází velmi často k provázání obou jednání, které činí oddělení obou témat jak fakticky, tak v hlavách účastníků prakticky nemožným.

Na rozdíl od interdisciplinární spolupráce fungující v Německu se v České republice nemusí podařit zapojit všechny profese zainteresované na řešení rodičovských konfliktů. Samozřejmě vždy záleží na konkrétním člověku, na jeho přístupu, na jeho vnímání rodičovského konfliktu, zda pro něho jde pouze o poskytovanou službu bez jakéhokoliv vztahu k účastníkům nebo zda je ochoten se vcítit i do potřeb dítěte, které pro něho nemusí být primárním klientem, ale kterého se konflikt mezi rodiči nejvíce dotýká. A pochopitelně je jedním z faktorů i to, jakým způsobem si konkrétní osoba vykládá např. své stavovské předpisy, ale i obecně závazné právní předpisy, zda se přiklání k výkladu striktnímu, který ji zavazuje ke konkrétnímu chování a který nepřipouští improvizaci, flexibilní přístup dle potřeb a specifik rodinné situace, nebo zda upřednostňuje výklad volnější, který naopak poskytuje značnou volnost v přístupu k výkonu dané profese.[27] 

Advokáti 

Jako nejobtížněji zapojitelné profese se v České republice jeví advokáti a soudní znalci. Přestože právní zastoupení v opatrovnických věcech není povinné a rodinné právo není nijak složitou právní oblastí, naopak mnoho otázek, které mají být v řízení upraveny, není jednoznačně upraveno zákonem, ale jde spíše o rozklíčování životní situace a potřeb dítěte, nechávají si rodiče velmi často radit advokáty.[28] V České republice, na rozdíl např. od Německa, však rodiče cíleně nevyhledávají advokáty specializující se na rodinné právo, a tak se v mnoha případech stává, že je zastupuje advokát, který s řešením rodičovských konfliktů nemá dostatečné zkušenosti, neuvědomuje si, že se nejedná o klasický spor, ve kterém je možné buď zvítězit, nebo být poražený, ale že je zde smyslem dosáhnout takového uspořádání vzájemných vztahů, které co nejméně poškodí všechny zúčastněné a nebude zatěžovat dítě. Není-li advokát schopen akceptovat význam smírného řešení rodičovského konfliktu, je jen stěží možné ho zapojit do interdisciplinární spolupráce. Sami advokáti se také rozcházejí v názoru na to, zda je při zastupování klienta má zajímat nejlepší zájem dítěte a zda by v tomto směru svého klienta měli usměrňovat, pokud on sám zájem svého dítěte přehlíží nebo zohlednit odmítá.[29] 

Soudní znalci 

Druhou profesí, kterou je v českém prostředí velmi obtížné do interdisciplinární spolupráce zapojit, jsou soudní znalci. Na rozdíl od advokátů si sice mnozí z nich uvědomují význam vyřešení problému mezi rodiči pro úpravu poměrů k dítěti, ale zavedená praxe, jak jsou do průběhu opatrovnického řízení zapojováni, jim neumožňuje se na tomto řešení podílet jinak než vypracováním znaleckého posudku. A ačkoliv mnozí soudní znalci jsou současně psychologové a mohli by s rodiči pracovat a pomoci jim se zvládnutím složité životní situace a obnovením jejich schopnosti soustředit se na dítě a jeho potřeby, právě skutečnost, že v pozici soudních znalců mohou pouze provést znalecké šetření, na jehož základě zodpoví otázky položené v zadání znaleckého posudku, a tím poskytnou soudu své odborné stanovisko,[30] jim brání jakoukoliv poradenskou či terapeutickou aktivitu v průběhu znaleckého zkoumání vykonávat. Někteří znalci přímo po­ukazují na špatnou zkušenost, že pokud se o takovýto přístup pokusili, byl následně právními zástupci rodičů namítnut jejich nesprávný či nevhodný postup při vyšetření a bylo navrženo ustanovení nového znalce (čímž se rodiče na jednu stranu snaží dosáhnout pro ně příznivějšího vyznění znaleckého posudku, na druhou stranu prodloužit soudní řízení).

Soudci 

Interdisciplinární spolupráci se brání i někteří soudci, kteří se domnívají, že jejich zapojení do systému by ohrozilo jejich nezávislost. Ti si bohužel neuvědomují, že právě jim efektivní mezioborová spolupráce, kdy všechny články řetězce budou od počátku na rodiče působit ve snaze přimět je soustředit se na své dítě a v jeho zájmu vypracovat společné řešení rodinné situace, ušetří nejvíce času a práce. Tu nejtěžší práci totiž odvedou všechny profese, které s rodinou pracují předtím, než rodiče vůbec přijdou do jednací síně soudu. A i tehdy, pokud se jim nepodaří, aby rodiče již před prvním soudním jednáním ve věci vypracovali společnou dohodu, soudce jim nebude sdělovat nic nového, pokud na ně bude apelovat, aby se v zájmu vlastního dítěte dohodli, případně jim uloží využití odborné pomoci, kdy opět díky fungujícímu systému interdisciplinární spolupráce bude vědět, na koho rodiče odkázat a co může od takové pomoci očekávat. 

Limity interdisciplinární spolupráce 

Interdisciplinární spolupráce samozřejmě není univerzálním řešením všech rodičovských konfliktů. Stejně jako jakékoliv jiné využitelné nástroje má své limity spočívající především ve specifikách každého jednotlivého případu a také v možnostech a povahových vlastnostech rodičů. Každá situa­ce vyžaduje jiný postup a jiný přístup a také každému jedinci vyhovuje a platí na něho něco jiného. Může se tedy stát, že v některých případech stačí působení jediné profese, jediného člověka, který rodičům ukáže správnou cestu, přiměje je znovu se soustředit na jejich dítě a rozdělit partnerskou a rodičovskou rovinu vzájemného konfliktu, resp. řešit vzájemné vztahy tak, aby tím dítě bylo poznamenáno co nejméně. Pak samozřejmě je fungující interdisciplinární spolupráce výhodou, ale nikoliv nezbytností. Z toho se dá odvodit i závěr, že interdisciplinární spolupráce vůbec nemusí fungovat jako oficiální propracované propojení několika oborů v rámci určité územní jednotky nebo soudního obvodu, ale stačí, že s rodiči pracují stejně smýšlející odborníci, kteří sledují zájem dítěte, vyznávají stejné zásady, snaží se dosáhnout stejného cíle – co nejdříve ukončit konflikt mezi rodiči, přimět rodiče soustředit se na své dítě, uvědomit si, co mu svým chováním způsobují, vnímat jeho potřeby, neškodit mu a najít takové řešení, které bude pro oba rodiče přijatelné a bude nejlépe odpovídat zájmu dítěte, opětovně převzít svou společnou odpovědnost za společné dítě a nesnažit se tuto odpovědnost přenášet na jiné osoby (především soudy).[31] 

Závěr 

Interdisciplinární spolupráce patří k jedné z metod řešení rodičovských konfliktů. Nelze ji považovat ani za metodu univerzální, ani nad jiné metody nadřazenou (už proto, že není vyloučeno, aby i v rámci samotné interdisciplinární spolupráce byly aplikovány i metody jiné, nebo alespoň jejich prvky). Bohužel nelze ani tvrdit, že interdisciplinární spolupráce musí vést k úspěšnému trvalému ukončení všech případů, na něž bude aplikována.[32] S ohledem na specifičnost každého jednotlivého případu je vždy nutné zvážit, který z možných způsobů řešení je v dané situaci nejvhodnější. A už v tomto bodě je namístě poznamenat, že právě proto nemůže být vytvořený systém interdisciplinární spolupráce na škodu. Protože i kdyby nestačilo samotné společné působení a kooperace odborníků z různých profesí, kteří se na řešení jednoho konkrétního problému podílejí, právě tím, že všichni sledují stejný cíl a všichni znají podrobnosti konkrétního případu, mohou společně doporučit rodičům, jaké kroky mohou učinit, aby jejich jednání nezatěžovalo zbytečně jejich dítě a aby třeba i prozatímní úprava poměrů byla v co nejlepším zájmu dítěte. Mohou rodiče odkázat na využití některé z forem řešení problematických situací (mediaci, collaborative law, rodinné konference, rodinné terapie apod.). Podstatné je, že všichni, kdo s rodiči přijdou do kontaktu, budou apelovat na jejich uvědomění si přítomnosti dítěte, uvědomění si toho, že konflikt mezi nimi se jejich dítěte hluboce dotýká, že dítě zatěžuje a že jako rodiče jsou odpovědní za to, co svým chováním dítěti způsobují.

Mám-li tedy shrnout, co je na interdisciplinární spolupráci nejdůležitější, musím zdůraznit, že to není ani vytvořené schéma postupu, jak s rodičovským konfliktem pracovat, ani zpracované a popsané procesy, které mají být realizovány, ani sepsaná pravidla, jak spolu mají jednotlivé profese jednat, jak se podporovat, jak vzájemně využívat svých služeb. Podle mého názoru toto všechno může absentovat, a přesto se jedná o interdisciplinární spolupráci, pokud všechny zapojené subjekty sledují stejný cíl, respektují stejná pravidla, postupují ve vzájemném souladu a jde jim o dosažení stejného výsledku – aby si rodiče uvědomili, že společné dítě mezi nimi vytvořilo nezrušitelné pouto, a snahou o přetržení tohoto pouta svému dítěti pouze škodí, a že je jejich povinností převzít společnou odpovědnost za své dítě a společně rozhodovat o jeho životě, protože pouze takový přístup rodičů je v nejlepším zájmu dítěte.