Insolvenční poradna

Chcete-li znát jednoduchou odpověď, tak nemohou. Je třeba zmínit, že s prostředky korporace nenakládají její společníci (akcionáři). Nakládají s nimi členové statutárního orgánu, tedy jednatelé nebo členové představenstva. Zákon o obchodních korporacích jim počínaje loňským rokem zakazuje rozdělovat zisk a jiné vlastní zdroje bez testu insolvence. Proč?

Vybavuje se mi scéna z filmu Maratónec s Dustinem Hoffmanem. Nacistický uprchlík Christian Szell v ní používá s chladnou samozřejmostí zubařské nástroje k mučení, aby se dozvěděl, zda může vyzvednout uloupené zlato z bankovní schránky. Kdo film viděl, vybaví si scénu, ve které se Szell s vrtačkou v ruce ptá svázaného Hoffmana: „Je to bezpečné?“ Stejně jako Hofman v zubařském křesle si nyní manažeři musejí před rozdělováním prostředků korporace zodpovědět stejnou otázku: „Je to bezpečné?“ A zákon vyžaduje pro správné zodpovězení otázky test insolvence.

Nové kodexy počítají s testy insolvence v řadě situací. Konstrukce testů má viditelnou část ledovce nad hladinou a skrytou část pod ní. Pod hladinou spí (a v případě potřeby se probouzí) základní pravidlo, které třídí korporace na dvě skupiny. V jedné jsou ty zdravé a ve druhé ty nemocné, ohrožené insolvencí. Ustanovení § 40 zákona o obchodních korporacích představuje onu viditelnou část ledovce nad hladinou. Rýsuje mapu distribučních vztahů mezi věřiteli, společníky a manažery tak, že korporace nesmí vyplácet zisk nebo jiné prostředky z vlastních zdrojů, pokud si tím přivodí úpadek. Proto musí manažeři testovat riziko úpadku svých korporací.

Testy insolvence představují spolu s pravidly správy obchodních korporací nový stavební kámen ochrany věřitelů. Teorie k tomu uvádí, že se zde v českém korporátním právu poprvé objevuje povinnost chránit vlastní zdroje financování, aniž by byla omezována pouze na jejich vázanost v základním kapitálu. Jde o ochranu směřující k tomu, aby korporace byly schopny plnit svoje dluhy, nepřiváděly věřitele do druhotné platební neschopnosti a neohrožovaly fungování hospodářského styku.[1]

Provádění testů insolvence je povinností členů statutárních orgánů korporací. Je-li výsledek testu pozitivní, pak, i když valná hromada schválí rozdělení zdrojů, manažeři je nesmí vyplatit. Vztahuje se to nejen na obvyklé způsoby distribuce prostředků ale i na různá simulovaná právní jednání. Testy musejí být prováděny férovým způsobem. Je to těžké, když převažují rodinné firmy, ve kterých společník současně vykonává funkci jednatele, nebo korporace, které mají homogenní kapitálovou strukturu, kde majoritní akcionář ovládá představenstvo. Testy nejsou objektivní, když na jejich výsledku závisejí dividendy, tantiémy či jiné odměny těch, kdo je zpracovávají. Mají-li testy insolvence dostatečně chránit věřitele a členy správních orgánů korporace, musejí být provedeny nezávisle. Podstatou testů je vyhodnocení rizika materiálního úpadku a (hypotetická) projekce stavu korporace do poměrů insolvenčního řízení.[2] Proto je velkou výhodou poradenských firem, které testy provádějí, když mají v týmu zkušené insolvenční správce. Jejich přehled naleznete například na stránce http://www.asis.cz/Clenove/

Autor je předsedou Rady expertů Asociace insolvenčních správců.

Více čtěte ZDE.