I formálně odůvodněná nespravedlnost zůstává nespravedlností: obecné soudy popřely právo stěžovatelky na úroky z prodlení a právo na náhradu nákladů řízení

Stěžovatelka a její manžel, který zemřel v průběhu řízení před Ústavním soudem, (dále jen stěžovatelé) koupili v roce 1991 od Výzkumného ústavu geologického inženýrství, s. p. (dále též VÚGI) nemovitosti v Brně za cenu 1 419 700 Kčs. Při uzavření kupní smlouvy však nevěděli, že tyto nemovitosti přešly na stát v 50. letech na základě uloženého trestu propadnutí jmění. Trestní rozsudky byly v 70. letech zrušeny, avšak majetkové vztahy nebyly dořešeny. V roce 1993 stěžovatelé uzavřeli soudní smír, kterým předmětné nemovitosti dobrovolně vydali oprávněné osobě. Po státním podniku VÚGI se pak domáhali vrácení kupní ceny, kterou mu za nemovitosti zaplatili.  Výzkumný ústav svou povinnost k vrácení kupní ceny uznával, ale než získal potřebné prostředky, byl zrušen a zanikl bez právního nástupce. Žalobu proti České republice-Ministerstvu hospodářství (později jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) Městský soud v Brně zamítl, protože dle jeho názoru byla kupní smlouva platná, a pokud stěžovatelé přistoupili dobrovolně k vydání, činili tak výlučně na základě svého svobodného rozhodnutí. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zastavil řízení ve vztahu mezi stěžovateli a VÚGI (vzhledem k zániku žalovaného bez právního nástupce), jinak ho v meritu potvrdil. V odůvodnění výslovně zdůraznil, že věcně legitimován byl VÚGI, nikoliv stát. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelů odmítl.

Rozhodnutí krajského i Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud svým nálezem ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2443/08. Ústavní soud zdůraznil, že bylo na obecných soudech, aby, v duchu zásady "iura novit curia", posoudily uplatněný nárok v souladu s aplikovatelnými právními předpisy. Ve svém postupu obecné soudy neměly ztrácet ze zřetele, že se projednávaný případ v základu týká velmi citlivé otázky nápravy křivd minulosti, a nutnost ocenit vstřícný, slušný a odpovědný postoj stěžovatelů, kteří dobrovolně vydali nemovitost, kterou získali do svého vlastnictví, původním vlastníkům, a že kupní cenu, jejíž navrácení od státu nyní požadují, od nich přijal státní podnik VÚGI. Tudíž porušením tzv. legitimního očekávání nabytí majetku může být i postup soudu v rozporu se zásadou "iura novit curia", tedy zamítnutí žaloby, kterou žalobce uplatnil nárok na peněžité plnění, avšak uvedl nesprávný právní důvod požadovaného plnění, pokud skutková zjištění umožňují uplatněný požadavek podřadit pod správnou hmotněprávní normu, věc posoudit a o nároku rozhodnout.

Po novém projednání věci krajský soud rozsudkem č. j. 44 Co 282/2004-435 ze dne 4. prosince 2013 uložil žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí povinnost zaplatit stěžovatelům k ruce společné a nerozdílné 1 419 700 Kč s úroky z prodlení od 23. září 2011 do zaplacení. Ohledně úroků z prodlení za dobu od 1. listopadu 1997 do 22. září 2011 potvrdil zamítavý rozsudek městského soudu. Stěžovatelům přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 154 106,50 Kč. Ohledně úroků z prodlení krajský soud vyslovil názor, že požadavku na řádnou výzvu k plnění vyhovuje až podání stěžovatelů ze dne 14. září 2011, když do té doby se jednalo pouze o neurčitá a více méně pouze úvahová podání. Náklady řízení považoval krajský soud za účelně vynaložené až od okamžiku podání ústavní stížnosti. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, protože podle jeho názoru byl v původní žalobě uplatněn jiný nárok, a teprve po doplnění nových, odlišných skutkových tvrzení došlo ke změně žaloby, jíž byl teprve uplatněn důvodný nárok. Rozhodnutí krajského i Nejvyššího soudu stěžovatelé opět napadli ústavní stížností.

V řízení o této ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy relevantní právní úpravu interpretovaly nepřiměřeně formalisticky, což vyústilo v popření práva stěžovatelky na úroky z prodlení a práva na náhradu nákladů řízení ve výši, která jí v souladu s touto právní úpravou náležela. Obecné soudy pominuly, že v době vzniku sporu, tzn. v první polovině devadesátých let dvacátého století, docházelo v České republice k transformaci ekonomického i právního prostředí, což přinášelo značnou míru nejistoty, pokud šlo o uplatňování právních nároků s tímto procesem spojených. V případě stěžovatelů se nadto jednalo o situaci z hlediska právního i skutkového atypickou, a tedy co do nalezení adekvátního řešení složitou. O tom svědčí i průběh samotného soudního sporu, který trval téměř dvacet let a v jehož rámci docházelo k průběžnému vývoji i změnám právního náhledu na věc. A byl to právě stát, resp. jeho orgány a jím ovládané subjekty, kdo měl po celou dobu nad všemi rozhodnými okolnostmi kontrolu, když nejprve uzavřel se stěžovateli kupní smlouvu ohledně majetku, který mu nepatřil, a následně si kupní cenu, kterou od stěžovatelů obdržel, ponechal. Ačkoliv byl z žaloby stěžovatelů celý problém jednoznačně seznatelný, stát se k němu postavil zcela pasivně a po celou dobu neučinil žádný krok, aby tento nespravedlivý následek odčinil. Obecné soudy pak nerespektovaly zásadu jednoznačně vyjádřenou v citovaném nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci v roce 2009, a to že „spravedlnost jako ústavní princip a hodnota musí být v rozhodovací činnosti soudce vždy přítomna“.

Ústavní soud má za to, že se jednalo o zásah natolik závažný, že založil porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/15 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.