Helmut Koziol: Základní otázky deliktní odpovědnosti
autor: prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc. publikováno: 04.02.2016
Helmut Koziol, Grundfragen des Schadenersatzrechts, Jan Sramek Verlag, Vídeň 2010, 371 stran, 78 eur, anglická verze Basic Questions of Tort Law from a German Perspective, Jan Sramek Verlag, Vídeň 2012, 377 stran
Emeritní profesor Vídeňské univerzity a ředitel Evropského centra pro deliktní pojišťovací právo ve Vídni vydává žeň svých poznatků z oblasti, které se věnuje celý život, z oblasti odpovědnosti za škodu. Je to jakési jeho opus magnum neboli základní teoretické poznatky deliktní odpovědnosti.
Jak známo, autor je pozoruhodnou postavou rakouské a evropské právní kultury. Je zakladatelem Institutu evropského deliktního práva rakouské akademie věd, zakladatelem a ředitelem Evropského Centra deliktního a pojišťovacího práva a především vynikajícím znalcem soukromého práva, zejména práva deliktního. V tomto oboru se profiloval především jako hlavní organizátor Evropské skupiny deliktního práva, která v roce 2005 publikovala Principy evropského deliktního práva (Principles of European Tort Law), jako nejvýznamnější dokument právní unifikace této oblasti, udávající tón hlavnímu směřování. Je ovšem autorem též systémů deliktního práva (Haftungsrecht, Allgemeine Teil, 1. vydání 1986, 2. vydání 1999, Haftungsrecht besonderer Teil 1. vydání, 1988).
Jeho opus magnum má celkem 10 částí (dílů). První se zabývá otázkou principu náhrady, resp. nároku na náhradu poškozeného. V této souvislosti zahrnuje do svých úvah i otázku povinného pojištění, které má svým způsobem vytlačit klasickou odpovědnost za škodu. Překvapivě se na tomto místě zabývá i základními přístupy k regulaci této oblasti a podrobuje kritice i právně technické nástroje.
V druhé části se zabývá základními instituty deliktního práva a to v souvislosti s celým právním systémem. Již na tomto místě analyzuje instituty nutné obrany krajní nouze, věnuje pozornost otázce vztahu mezi náhradou škody a bezdůvodným obohacením, což je jedna z naprosto klíčových problematik, bohužel jinak opomíjených. Důležitý je vztah i k trestnímu právu.
V třetím díle je předmětem diskuse směřování, resp. úkoly práva náhrady škody. Ostatně zůstává Koziol věren základní tradici rakouské, když na místo odpovědnosti za škodu spíše používá výraz právo náhrady škody, kam podle jeho soudu patří deliktní právo stejně jako smluvní škoda, resp. smluvní odpovědnost za škodu.
Cílem této části je však postihnout základní úlohy deliktního práva: preventivní, kompenzační, sankční a další. Oproti svému zvyku, který zejména v poslední době velmi rozšířil, je velmi stručný ohledně preventivní funkce, ale přesto je třeba vyzdvihnout jeho zájem o ní, který již vcelku správně v souladu s převládajícím názorem tuto funkci považuje za druhotnou ve srovnání s funkcí kompenzační. Namísto ní zařazuje funkci kontinuity právního vztahu (funkce pokračování práva – Rechtsfortsetzungsgedanke), ovšem nevěnuje jí příliš velkou pozornost (79, 80). Věren rakouské tradici se pak velmi stručně věnuje problému náhrady škody z deliktu a náhrady škody ze smlouvy, kde nehledá příliš problémů s ohledem na jednotnou koncepci rakouského práva. Klíčové jsou části 5 a 6 (109-167 a 171-270). Zde zejména prokazuje nové tvůrčí schopnosti. Liší se totiž od svých dosavadních koncepcí tím, že rozlišuje předpoklady nároku na náhradu škody a elementy přičitatelnosti, které byly součástí předpokladu odpovědnosti (viz Haftungsrecht, obecná část, str. 148-262). K předpokladům odpovědnosti a tedy nároků na náhradu škody počítá pouze škodu a příčinnost (Verursachung), za kterou považuje v podstatě kauzalitu. Mezi prvky (předpoklady) přičitatelnosti počítá protiprávnost, zavinění, jiná pochybení ve vlastní sféře, nebezpečnost, dovolený zásah, hospodářskou činnost, dosahování zisku, způsobilost pojištění, myšlenku rizikového společenství, vzájemné vztahy prvků přičitatelnosti a spoluodpovědnost poškozeného. Nejde tedy, jak zní samotné označení o předpoklady přičítání, ale určité faktory, které mohou, ale nemusejí mít na přičítání vliv. Je otázkou, zda jejich výčet je uzavřený anebo mezi ně lze, zejména v některých situacích, zahrnovat i další faktory. Zdá se však, že tento výčet považuje Koziol za numerus clausus. Srovnáme-li předpoklady a prvky, platí, že zatímco předpoklady jsou nezbytnou (mandatorní) součástí systému odpovědnosti, prvky jsou jenom možnými předpoklady.
K těmto dvěma kapitolám se logicky přičleňuje část sedmá, která je jakýmsi korektivem odpovědnosti (omezení přičítání), který má sice svoji hlavní působnost v oblasti přičítání, ale nepochybně samotnou kauzalitu přesahuje.
V části osmé se zabývá samotnou náhradou škody, což je jakási už zvláštní část jeho systému, stejně jako promlčení části deváté. Desátá část obsahuje „Koziolův“ rakouský návrh reformy deliktního práva, principy evropského deliktního práva a další nutné doplňky celého díla.
Jde o pozoruhodné vyústění celoživotního úsilí vynikajícího autora, pro každého, kdo se zabývá civilním právem, zejména deliktní odpovědností nutným předpokladem dalšího jeho vývoje.
O významu a pověsti H. Koziola svědčí právě publikovaná Pocta k jeho sedmdesátinám (Festschrift für Helmut Koziol zum 70.Geburtstag, Vídeň 2010, ed. P.Apathy et al, 1543 stran), do níž přispěl úctyhodný počet 82 (!) civilistů z celého světa.
Autor je profesorem a vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK v Praze.