Glosa: K rozsudku NS ve věci spoluzpůsobení škody poškozeným

publikováno: 29.09.2018

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017

Východisko 

Dne 31. 1. 2018 vydal Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 612/2017 rozsudek, v němž dospěl k závěrům, které jsou velmi problematické, a proto je s vlastním odlišným stanoviskem předkládáme širší odborné diskusi. Rozhodnutí bylo vydáno při aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“); vzhledem k částečně podobným principům tehdejší úpravy a úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.“),[1] však zřejmě lze očekávat, že soud bude uvedené závěry sledovat ve své judikatuře i nadále. 

Skutkový stav a vymezení právní otázky 

Žalobkyně jako kupující uzavřela smlouvu o koupi nemovitosti s prodávajícím L. M., který se však jen vydával za vlastníka této nemovitosti, jímž byl L. C. Žalobkyně po uzavření smlouvy (před vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí) zaplatila převážnou část kupní ceny ve výši 820 000 Kč prodávajícímu. Podpisy na kupní smlouvě ověřila zaměstnankyně žalované (notářky) na základě předložených občanských průkazů, přičemž občanský průkaz na jméno L. C. byl padělek. Ačkoli byl předložený falzifikát co do formy velmi zdařilý, obsahoval nepřesnost v označení orgánu, který doklad vydal, což měla žalovaná (notářka), resp. její zaměstnankyně poznat. Zaměstnankyně notářky však nezkontrolovala údaje řádně, neodhalila falzifikát, a nedodržela tedy potřebnou míru obezřetnosti a pečlivosti v rámci požadované odborné péče.

Z těchto skutkových zjištění bylo dovozeno, že žalovaná odpovídá žalobkyni podle § 57 zák. č. 358/1992 Sb. za škodu způsobenou tím, že žalobkyně přišla o finanční prostředky zaplacené L. M. Případná (solidární) odpovědnost L. M. nebyla předmětem daného řízení.

Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí dovolacího soudu mj. na vyřešení otázky hmotného práva (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené), zda ne­využití možnosti zaplacení kupní ceny prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy při prodeji nemovitosti je okolností zakládající spoluzavinění (spoluúčast) poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák. č. 40/1964 Sb. 

Rozhodnutí Nejvyššího soudu 

Nejvyšší soud rozhodl takto: „Nevyužití možnosti zaplacení kupní ceny prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy při prodeji nemovitosti může být okolností zakládající tzv. spoluzavinění poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák. [míněn obč. zák. č. 40/1964 Sb. – pozn. aut.].

Postup, kdy kupující v rámci své smluvní autonomie ve snaze o rychlou realizaci prodeje přistoupila na ničím nezajištěné zaplacení kupní ceny, představuje v posuzované věci právě takovou okolnost, která se jí přičítá při posouzení, nakolik přispěla k výslednému škodlivému následku, tj. ke ztrátě hodnoty zaplacené kupní ceny. Nelze zároveň přehlédnout, že toto spoluzpůsobení si újmy je v nyní projednávané věci posuzováno nikoliv ve vztahu k úmyslnému útoku pachatele, nýbrž ve vztahu k výkonu notářské činnosti žalovanou, jejíž nedůsledností nebyl podvodný záměr odhalen a nebylo mu zabráněno. V tomto srovnání je zřejmé, že i kupující byla nedůsledná, neboť nezvolila žádný právní prostředek umožňující čelit podvodnému jednání při kupní smlouvě, a že míra její neobezřetnosti je srovnatelná s opomenutím žalované při kontrole identity domnělého prodávajícího.

Konkrétní rozsah spoluzpůsobení si újmy může posuzovat dovolací soud pouze tehdy, pokud by byla úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. Tak tomu ovšem není, protože odvolací soud zvážil všechny relevantní okolnosti, přehledně a přesvědčivě vyložil jejich povahu a význam. Jím stanovená míra spoluzavinění v rozsahu 50 % tak nevykazuje znaky zjevné nepřiměřenosti.“ 

Kritické hodnocení 

Přijaté závěry nejsou podle našeho názoru přesvědčivé z dále uvedených důvodů.

Při posuzování spoluúčasti (spoluzavinění) poškozeného na škodě je rozhodující, zda škoda vznikla nebo se zvětšila také následkem okolností, které se přičítají poškozenému (tak dnes výslovně § 2918 o. z., podobně dle § 441 obč. zák. č. 40/1964 Sb.).

Klíčová otázka je, které okolnosti se v uvedeném smyslu přičítají poškozenému. Moderní doktrína náhrady škody v této souvislosti hovoří o tzv. principu rovného přístupu: pro přičtení škody jak škůdci, tak poškozenému mají v zásadě platit stejná pravidla.[2] Od běžných důvodů přičitatelnosti škody škůdci se důvody spoluúčasti poškozeného odlišují tím, že nevedou k poškození cizích statků (a tím k povinnosti nahradit škodu), nýbrž k újmě ve vlastní sféře poškozeného.[3]

V daném případě by tak muselo být prokázáno, že 1. poškozený porušil nějakou konkrétní povinnost opatrnosti, 2. porušení této povinnosti bylo kauzální ve vztahu k vzniklé škodě, a 3. že účelem této povinnosti opatrnosti je předejít právě těm škodám, které v dané konkrétní situaci skutečně nastaly (tzv. objektivní přičitatelnost, zde v podobě nexu protiprávnosti).

Dovolací soud však vyšel z názoru soudu odvolacího (a tento názor potvrdil jako správný), který své rozhodnutí odůvodnil mj. takto: „Podle odvolacího soudu je všeobecně známo, že při koupi nemovitostí se zcela zásadně skládá kupní cena do notářské či advokátní úschovy a k jejímu vyplacení prodávajícímu dochází až po provedení vkladu do katastru nemovitostí, čehož si měla být žalobkyně vědoma při svém právnickém vzdělání. Jestliže sama tvrdila, že prodávající by s prodejem bytu nesouhlasil, pokud by trvala na úschově peněz, protože údajně s prodejem bytu spěchal, aby uhradil své dluhy, pak právě tyto signály ji měly varovat, že podstupuje rizikový obchod. Kdyby žalobkyně složila kupní cenu do notářské úschovy, ke vzniku škody by nedošlo, neboť podvodné jednání prodávajícího by bylo odhaleno před vložením vlastnického práva do katastru nemovitostí.“

Tyto úvahy však nejsou dostačující. Nechme stranou, zda lze dovodit konkrétní povinnost opatrnosti spočívající ve využití institutu notářské (advokátní) úschovy, byť i o tom máme určité pochybnosti. Podstata problému spočívá v tom, že i kdyby tomu tak bylo, pak toto opatření nechrání před zne­užitím falešné identity smluvní strany; před tímto rizikem může (byť omezeně) chránit právě např. institut úředního ověření podpisu smluvní strany na kupní smlouvě. Vzniklá újma tak není poškozenému objektivně přičitatelná; nevznikla v důsledku okolností, které se mu přičítají. Notářská (advokátní) úschova – tedy konstrukce, kdy je kupní cena deponována u notáře (advokáta) a prodávajícímu vyplacena až poté, co byl proveden vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí – chrání před jiným specifickým druhem rizika na straně kupujícího. Konkrétně jde o ochranu směřující k tomu, aby kupující měl zajištěno vrácení kupní ceny v případě, že kupní smlouva bude mít podle názoru katastrálního úřadu (formální) vady bránící povolení vkladu práva do katastru (případně budou vkladu práva bránit jiné podobné okolnosti – např. stav zápisu v katastru).

Je vhodné dodat, že právní úprava řízení o povolení vkladu práva ve znění účinném do 31. 12. 2013 neobsahovala při předložení vkladové listiny s úředně ověřenými podpisy zvláštní pravidla, která by umožňovala reálnou ochranu před falešnou identitou prodávajícího.[4] Ostatně z odůvodnění předmětného rozhodnutí se podává, že v konkrétním případě byl podvod odhalen až později,[5] a to při snaze o převzetí nemovitosti (po zaplacení kupní ceny).

Nejvyšší soud se otázkou objektivní přičitatelnosti vůbec nezabýval. Spokojil se jen s úvahou o kauzalitě. Tato úvaha však nevycházela z toho, zda by využití notářské (advokátní) úschovy vůbec vedlo k odhalení falešné identity prodávajícího, nýbrž z toho, že pokud by byla úschova kupující stranou vyžadována, prodávající by v takovém případě odmítl smlouvu uzavřít. I kdyby tomu tak však bylo, pak jde jen o závěr o kauzalitě (conditio sine qua non); avšak nic to nevypovídá o objektivní přičitatelnosti. Pominutí kritéria objektivní přičitatelnosti při posuzování spoluúčasti poškozeného bohužel není v naší soudní praxi výjimečné,[6] a proto je namístě na tento problém poukázat. 

Rozhodnutí okomentovali doc. JUDr. PETR TÉGL, Ph.D., doc. JUDr. FILIP MELZER, LL.M., Ph.D. Oba jsou advokáti a současně působí na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.