Glosa: K rozsudku NS ve věci aktivní věcné legitimace k podání návrhu na soudní omezení či zrušení služebnosti

publikováno: 05.03.2019

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018

I. Východisko a vymezení právní otázky 

Dne 27. 3. 2018 vydal Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 155/2018 rozsudek, který řeší otázku aktivní věcné legitimace k podání návrhu na soudní omezení či zrušení služebnosti při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi oprávněným a povinným ze služebnosti (§ 1299 odst. 2 o. z.). (Tento rozsudek BA publikoval v č. 5/2018, str. 47-49 – pozn. red.)

Dle uvedeného ustanovení „při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu“. Soud řešil otázku, zda má aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby vedle vlastníka služebné věci i oprávněný ze služebnosti. 

II. Skutkový stav, rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího 

Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že ve prospěch oprávněné bylo za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. zřízeno úplatné věcné břemeno[1] doživotního užívání bytu nacházejícího se v 1. patře rodinného domu. Vztahy mezi vlastníkem domu a oprávněnou ze služebnosti byly zpočátku bezproblémové, posléze však v důsledku změny v chování stran začalo docházet ke konfliktům, které dosáhly značné intenzity, jež musela řešit i policie. Současný zdravotní stav oprávněné neumožňoval zajistit např. vytápění domu, nebylo pro ni také vhodné bydlení s nutností překonávat strmé schody. Strany se přely o rozsah a užívání věcného břemene. Konflikty vedly ke zhoršení zdravotního stavu oprávněné; ta se nakonec přestěhovala do domova s pečovatelskou službou.

Soud prvního stupně na návrh oprávněné zrušil věcné břemeno za náhradu. Byť znění § 1299 odst. 2 přiznává aktivní věcnou legitimaci pouze vlastníkovi služebné věci, je dle soudu namístě přiznat tuto legitimaci i oprávněnému z věcného břemene.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení věcného břemene zamítl. Argumentoval, že oprávnění žádat omezení či zrušení služebnosti dle § 1299 odst. 2 zákonodárce výslovně přiznal pouze vlastníku služebné věci, přičemž není možné přiznat aktivní legitimaci i osobě oprávněné ze služebnosti, neboť vůle zákonodárce byla zřetelně vyjádřena. 

III. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 

Oprávněná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jímž se domáhala zodpovězení otázky, zda je k podání žaloby na zrušení služebnosti pro změnu poměrů aktivně věcně legitimován i oprávněný ze služebnosti. Tato otázka nebyla v rozhodovací praxi NS v poměrech o. z. dosud řešena.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je namístě upřednostnit aplikaci argumentu a simili (před argumentem a contrario), tedy připustit, že aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení služebnosti má vedle vlastníka zatížené věci též oprávněný ze služebnosti. 

IV. Kritické hodnocení 

S rozhodnutím dovolacího soudu, jakož i s podanou argumentací lze plně souhlasit. Vzhledem k tomu, že hodnocení Nejvyššího soudu je věcně správné a vyčerpávající, omezujeme se pouze na přiblížení hlavních argumentů a doplnění několika poznámek.

Soud v první řadě poukázal na změnu právní úpravy ve srovnání se stavem do 31. 12. 2013. Již za účinnosti předchozí úpravy (§ 151p odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) Nejvyšší soud stejnou otázku vyřešil tak, že aktivní legitimaci přiznal nejen vlastníkovi služebné nemovitosti, nýbrž i osobě z věcného břemene oprávněné. Avšak je třeba zdůraznit, že § 151p odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. neměl výslovnou úpravu aktivní věcné legitimace. Rozdílný text § 1299 odst. 2 o. z. přiznávající aktivní věcnou legitimaci výslovně jen vlastníku služebné věci znamená, že předchozí judikaturní závěry ohledně připuštění aktivní legitimace oprávněného z věcného břemene nelze bez dalšího použít.

Pro řešení problému aktivní legitimace oprávněného ze služebnosti se dovolací soud zabýval otázkou, zda lze ve formulaci § 1299 odst. 2 spatřovat mezeru v zákoně a zda se jedná o mezeru zákonodárcem vědomě chtěnou; toto zjištění je základním předpokladem pro zodpovězení otázky, zda by bylo možné přistoupit k tzv. soudcovskému dotvoření práva.

Soud při svých úvahách vyšel ze stanoviska odborné literatury, která formuluje dotváření práva jako aplikaci práva, která se neopírá o doslovný výklad právního předpisu. Jde tak o aplikaci, která buď přesahuje rámec nejširšího možného jazykového významu příslušného ustanovení právního předpisu, nebo která je dokonce v rozporu s jazykově jednoznačnou dikcí právního předpisu. Základní legitimační důvody, které hovoří ve prospěch dotváření práva, jsou princip účelnosti, princip bezrozpornosti právního řádu, který úzce souvisí s principem rovnosti, resp. formální spravedlnosti.

Mezera v zákoně se podává 1) ze skutečnosti, že zákon výslovně přiznává aktivní legitimaci jen vlastníkovi služebné věci, a 2) že pro nepřipuštění této možnosti i ve prospěch oprávněného ze služebnosti není žádný zjevný racionální důvod, což by působilo hodnotový rozpor v právu.

Zatímco absence výslovné úpravy je očividná, vyžaduje potřeba této možnosti i ve vztahu k oprávněnému ze služebnosti podrobnější odůvodnění.

Pokud oprávněný ze služebnosti nehodlá již více užívat své právo (např. pro zásadní neshody s povinným ze služebnosti, pro pozbytí důvodů, které vedly ke zřízení služebnosti, apod.), může mít i on sám legitimní zájem na jeho zrušení. Obecně sice lze spíše předpokládat souhlas vlastníka služebné věci se zrušením služebnosti, neboť takový postup je k jeho prospěchu (jeho věc bude zbavena právní závady, což bude zpravidla znamenat zvýšení její hodnoty). Mohou však nastat situace, kdy vlastník služebné věci nemusí se zrušením služebnosti souhlasit, např. tehdy, když mezi stranami nebude shoda na podmínkách zrušení, typicky na náhradě za zrušení služebnosti.

Rozumná je úvaha soudu, že není-li dohoda stran možná, nelze po oprávněném vždy požadovat, aby služebnost vykonával i nadále, případně se omezil na její nevykonávání (při dalším trvání práva). Takový postup např. neřeší vypořádání původní investice spojené se vznikem služebnosti např. v podobě kapitalizované úhrady za zřízení služebnosti, případně náklady na obstarání si náhradního plnění např. při znemožňování výkonu práva služebnosti ze strany povinné osoby. Také případné promlčení služebnosti při jejím (zpravidla desetiletém) nevykonávání (§ 618 ve spojení s § 631 až § 633 větou první) se jeví jako řešení nedostačující. Rovněž nelze vždy uvažovat o jednostranném vzdání se práva, neboť i vlastník služebné věci může mít legitimní zájem na tom, aby zřízená služebnost nadále trvala (např. má úplatnou povahu apod.).[2]

Dovolací soud nabízí úvahu, dle níž posuzovaný případ spadá do okruhu situací, se kterými právo spojuje možnost strany, aby se nějakým způsobem domáhala ochrany, což o. z. upravuje zejména v oblasti obligačního práva v podobě např. odstoupení od smlouvy s následným vypořádáním, práva na náhradu škody nebo práva vypovědět smlouvu. Snad ještě podstatnější je obecná možnost domáhat se zrušení nebo změny závazku v případě změny okolností (§ 1764 a násl.). Úprava služebností s takovou situací výslovně nepočítá, byť zájmy stran jsou obdobné jako u obligačních vztahů; není proto zjevný důvod, proč by v těchto případech neměly být chráněny, jestliže jim právní úprava poskytuje ochranu v obligačních vztazích. Nic tak nenasvědčuje záměru zákonodárce vyloučit oprávněnou osobu z možnosti domáhat se zrušení služebnosti. To, že zákon hovoří o aktivní legitimaci pouze vlastníka služebné věci, je spíše založeno na myšlence, že hrubý nepoměr v neprospěch oprávněného lze jednoduše vyřešit tím, že věc nebude užívat. Jak však bylo uvedeno výše, existují případy, kdy takový postup není k ochraně legitimních zájmů oprávněného ze služebnosti, které jsou jinak zákonem v obdobných případech chráněny, dostačující. Jde tedy o mezeru v zákoně.

Dále soud hodnotí okolnosti, které mohou mít vliv na posouzení takové mezery jako vědomé, což by soudcovské dotváření práva v konkrétním případě vylučovalo. Připomíná, že pro takový závěr v daném případě nesvědčí důvodová zpráva k § 1299 až 1302 o. z., která je zpravidla zásadním zdrojem informací o úmyslu tzv. historického zákonodárce. Ani textace § 1299 odst. 2 o. z. neobsahuje formulaci umožňující výklad, že smyslem úpravy bylo vyloučit právo domáhat se zrušení služebnosti oprávněným (v právní normě není obsaženo žádné slovo, zejména příslovce „jen“, „pouze“, „toliko“, „výlučně“, které by zdůrazňovalo, že oprávněným k podání návrhu je výlučně povinný ze služebnosti). Nejsou-li tedy dány důvody, pro které měla být možnost dotváření práva vyloučena, nelze ani dospět k závěru o aplikaci argumentu a contrario. Naopak spíše je namístě po­užití argumentu per analogiam.

Dovolací soud správně poukazuje též na to, že legislativní technika inkriminovaného ustanovení není nijak výjimečná. Zákon totiž obsahuje řadu pravidel, která na první pohled působí jako výjimka z obecného – opačného – principu, neboť jsou doslovně formulována pouze pro určité (omezené) případy. Často se však jedná pouze o nevhodné vyjádření, neboť takto formulovaným pravidlem zákonodárce nemá v úmyslu stanovit výjimku z obecného – opačného – principu, nýbrž naopak obecný princip pouze potvrdit („znázornit na příkladu“). Poukazuje se na § 1259 o. z. týkající se výslovně pouze práva služebnosti (jde o ochranu služebnosti proti zásahům třetích osob), ačkoli dle smyslu a účelu musí toto pravidlo dopadat i na případy všech ostatních limitovaných věcných práv.

Absenci výslovné právní úpravy možnosti osoby oprávněné ze služebnosti navrhnout zrušení služebnosti rozumí dovolací soud tak, že v typických případech není výslovné zakotvení této možnosti nezbytné, protože v případě zájmu oprávněného na zrušení služebnosti dojde zpravidla k dohodě s povinným a ingerence soudu v takovém případě není nutná. Lze doplnit, že v absolutní většině případů ani není taková dohoda potřebná, neboť oprávněný může hájit své zájmy pouhým nevykonáváním služebnosti. Jak však bylo uvedeno výše, zákonodárce přehlédl, že výjimečně existují i případy, kdy tyto možnosti nejsou dostačující.

Dovolací soud tedy vychází z existence mezery v zákoně a z toho, že nejde o mezeru vědomou. Tuto mezeru uzavírá analogickým použitím § 1299 odst. 2 o. z. S odkazem na princip rovnosti poukazuje na to, že neexistuje rozumný důvod pro to, aby nebylo se situací vlastníka a oprávněného ze služebnosti nakládáno shodně. Vzhledem k tomu, že se jedná o obdobné skutkové podstaty, mělo by pro ně platit shodné pravidlo. To platí tím spíše, když se domáhá zrušení práva, z nějž mu – obecně nahlíženo – plyne prospěch, oprávněný ze služebnosti. Za jakých konkrétních podmínek, a zda vůbec ke zrušení služebnosti dojde, je předmětem soudního posouzení v řízení o zrušení služebnosti. Úprava § 1299 odst. 2 počítá s právem na přiměřenou náhradu za zrušenou služebnost, což přesně vystihuje podstatu změny poměrů, v důsledku které vzniká hrubý nepoměr. Přiměřenost též umožňuje posoudit, jak se smluvní strany na vzniklé situaci podílely, přihlédnout ke všem významným skutečnostem v dané věci a promítnout tyto okolnosti do úvahy soudu o výši přiměřené náhrady, případně do závěru, že podmínky pro náhradu při zrušení služebnosti dány nejsou.

Konečně soud doplnil, že připuštění aktivní legitimace oprávněného ze služebnosti se nemůže negativně promítnout ani do pozice třetích osob – např. těch, které mají na služebné věci svá (věcná) práva.

Argumentaci Nejvyššího soudu lze doplnit o úvahu, zda by daný problém nemohl být řešen prostřednictvím institutu změny okolností (§ 1764 a násl.). Toto ustanovení by totiž bylo možné aplikovat na základě § 11. Jde jistě o ustanovení o změně, resp. zániku závazku, které lze přiměřeně použít i na změnu nebo zánik jiných soukromých práv a povinností. Současně je § 1299 odst. 2 speciální úpravou právních následků změny okolností pro případ služebností. Bylo by tedy z tohoto hlediska možné, aby se oprávnění vlastníka řídilo § 1299 odst. 2, zatímco postavení oprávněného by upravoval § 1764 a násl. ve spojení s § 11. Avšak Nejvyšším soudem správně zdůrazněná typová totožnost zájmů vlastníka a oprávněného skutečně hovoří spíše pro aplikaci stejných pravidel na oba případy. Toho lze dosáhnout právě použitím § 1299 odst. 2 i na postavení oprávněného ze služebnosti.

Lze uzavřít, že použitá argumentace je velmi přiléhavá a bere v úvahu prakticky všechny zásadní aspekty, které vstupují do hry. Z formálního hlediska lze soud pochválit za kritickou práci s relevantní literaturou a v případě nesouhlasu s dílčími dogmatickými závěry za přesvědčivé vysvětlení svého odlišného mínění. Uvedený rozsudek může sloužit jako vhodný příklad názoru, že odůvodnění je nutnou a důležitou částí každého soudního rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí vysokých soudů.

Rozhodnutí okomentovali doc. JUDr. PETR TÉGL, Ph.D., a doc. JUDr. FILIP MELZER, LL.M., Ph.D. Oba jsou advokáti a současně působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP