František Ištvánek, Pavel Simon, František Korbel: Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář

Kvalitní právní úprava i férová soudní judikatura k tématu odpovědnosti státu za jím způsobené škody je mimořádně důležitá z pohledu ochrany důvěryhodnosti našeho státu, jeho demokratického uspořádání i správného fungování právního státu (vlády práva ve státě). Základem materiálního právního státu je totiž pravidlo, že nejen občané, ale též stát je vázán právem, a pokud své vlastní právo či právní povinnost poruší, musí být vystaven odpovědnosti za toto porušení. Stejně jako transparentnost fungování státu i jeho odpovědnost za jím způsobené zásahy do práv jednotlivců je pro udržení důvěry v právo nezbytná. 

Na otázku, proč vlastně nahrazovat újmu, kterou způsobí soudní moc, však není jedinou odpovědí potřeba zachování legitimity státní moci. Právě povinnost státu uhradit újmu je svého druhu signalizací problémů a nefunkčností, jež v důsledku vede ke zlepšení fungování státu v různých situacích či k odstranění okolností vedoucích k porušování práv konkrétních lidí. Veřejná kontrola, zpětná vazba za způsobené chyby, odborná kritika i soudní přezkum totiž mohou zvyšovat kvalitu výkonu veřejné moci.

Další důležitou zásadou demokratického vládnutí je vedle suverenity lidu, pluralitní společnosti, vlády většiny, ochrany menšiny, vlády na čas, vyloučení násilné vlády či dělby moci též odpovědnost nositelů veřejných funkcí. Ve vztahu k nim pak porušení právní povinnosti veřejné moci, již vykonávají, by též nemělo zůstat bez důsledku.

Vědomí lidí, že veřejná moc a její nositelé platí za své chyby, zvyšuje legitimitu a důvěru ve stát a právo, stejně jako představitelé veřejné moci chovající se k lidem s respektem, otevřeně a vstřícně. A někdy právě takové chování doplněné pokornou omluvou může státu ušetřit nemálo peněz.

Komentář Zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem autorů Františka Ištvánka, Pavla Simona a Františka Korbela přináší další důležitý příspěvek k literatuře, zabývající se odpovědností státu za jím způsobenou škodu. Komentář je současně instruktivní, vyčerpávající českou judikaturu, teoreticky ukotvený, uživatelsky vstřícný a bohatý na citace a práci s judikaturou nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. I v ústavní rovině totiž Listina základních práv a svobod stanoví (ve svém čl. 36), že má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Listina základních práv a svobod v té souvislosti stanoví též, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon; to však neznamená, že by snad zákon mohl omezovat rozsah tohoto práva (neboť se nejedná o právo, jehož se ve smyslu čl. 41 Listiny lze domáhat jen v rámci zákona), ale naopak obsahuje povinnost zákonodárce vydat takový zákon, který upraví uživatelsky příjemnou a srozumitelnou cestu, jak se domoci svého ústavně zakotveného práva na náhradu škody vůči státu. A na to navazuje povinnost úřadů a soudů vykládat jej ústavně konformně. Nezákonnost u takovéhoto provádění základního práva má pak často ústavní rozměr. I přes tento závěr však není možné připustit, aby se pomocí tohoto zákona stal stát jakousi „dojnou krávou“ pro osoby, které vytipují, či dokonce vytvoří nějaké porušení práva (např. průtahy způsobené vyprovokovaným přetížením státního orgánu), a potom tento problém využijí ke svému obohacení.

Právě pro všechny výše uvedené důvody je zásadní zajistit kvalitní soudní rozhodování v otázkách újmy způsobené státem, a to i proto, že skoro každé rozhodnutí o náhradě újmy způsobené státem je i zprostředkovaným rozhodováním o otázkách některého ze základních práv a svobod (práva na rodinný život, ochrany soukromí a osobní svobody, ochrany před zbytečnými průtahy soudního řízení apod.). Kvalitní komentář pomůže překonat bariéry někdy trochu zbytečně komplikované procedury a formálních požadavků. Na jednu stranu totiž zákonodárce či příslušný orgán veřejné moci komplikují vymožení náhrady škody, na druhou stranu však dosavadní absencí poplatkové povinnosti otevírá zákonodárce cestu k žalobám podle komentovaného zákona, aniž by byla prověřena vážnost úmyslu žalobce a jakkoli regulován přístup k soudu osobám, které mohou i spekulativně žaloby podle zákona o odpovědnosti státu za škodu jím způsobenou nadužívat.

Jak již bylo výše uvedeno, komentář pracuje s dostupnou českou judikaturou vyčerpávajícím způsobem – snad ani není možné vzpomenout důležité soudní rozhodnutí z této oblasti, které by v komentáři nebylo zmíněno. Jako inspiraci k dalšímu vývoji judikatury či literatury o odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením jeho právní povinnosti bych doporučila četbu novější judikatury ESLP, a to nejen ve vztahu k České republice, zejména ohledně celkové délky řízení v některých rodinněprávních věcech. Právě v této oblasti by česká justice měla zrychlit svůj výkon, neboť rychlá rozhodnutí v rodinněprávních věcech jsou nezbytná s ohledem na důležité zájmy, které jsou právě v rámci této problematiky ve hře (a některé chronické systémové problémy organizace justice právě v rodinněprávní oblasti si zaslouží větší pozornost).

Je zřejmé, že jeden komentář zákona nemůže systémové chyby justice napravit či nabídnout jejich řešení. Může však zkvalitnit postupy všech aktérů, kteří v komentované oblasti působí. Závěrem lze tedy jednoznačně doporučit četbu komentáře autorů Ištvánka, Simona a Korbela každému českému právníkovi a právničce a vyzvat je k odpovědnému užívání nástrojů, které komentovaný zákon poskytuje.

JUDr. KATEŘINA ŠIMÁČKOVÁ, Ph.D., soudkyně Ústavního soudu ČR