Fiduciární povinnosti versus platy českých soudců

I. Definice

Latinsko-český slovník překládá slovo fiducia jako důvěra, sebedůvěra, důvěřivost, pevná naděje, spolehnutí, jistota, záruka, slovo fiduciarius pak jako svěřený (důvěrně), resp. jako k dočasnému držení svěřený, a slovo fidus jako věrný, poctivý, upřímný, spolehlivý, pevný.[1]

Slovník cizích slov pak vysvětluje slovo fiduciant jako osobu, která postoupila vlastnictví jiné osobě (fiduciáři) s předpokladem, že s ním bude zacházeno předepsaným způsobem, a slovo fiduciář jako osobu, které bylo postoupeno vlastnictví jiné osoby (fiducianta) s předpokladem, že s ním bude nakládat předepsaným způsobem.[2] 

Blackův právnický slovník u pojmu fiduciary uvádí: „The term is derived from the Roman law and means (as noun) a person holding the character of a trustee, or a character analogous to that of a trustee, in respect to the trust and confidence involved in it and the scrupulous good faith and candor which it requires. A person having duty, created by his undertaking, to act primarily for another’s benefit in matters connected with such undertaking. […]”.[3] 

Termín a vysvětlení k němu byl pak před lety v oficiálním odborném překladu přeložen jako „Důvěrník, fiduciář, zmocněnec. Termín je dovozen z římského práva a znamená (jako podst. jméno) totéž co „trustee”, tedy pokud se jedná o jeho vztah ke svěřenému majetku, důvěru v něj vloženou, dobrou víru a objektivitu, kterou toto postavení vyžaduje. Osoba, která se zaváže, že bude jednat především ve prospěch jiného v otázkách, které s jejím závazkem souvisejí.“[4] 

Encyclopedia Britannica k pojmu fiduciary uvádí: „in law, a person who occupies a position of such power and confidence with regard to the property of another that the law requires him to act solely to the interest of the person whom he represents. Examples of fiduciaries are agents, executors and administrators, trustees, guardians, and officers of corporations. […]”.[5]

K pojmu fiduciary duty pak Blackův právnický slovník uvádí, že jde o „A duty to act for someone else’s benefit, while subordinating one’s personal interests to that of the other person. It is the highest standard of duty implied by law (e.g., trustee, guardian).“[6] V oficiálním odborném překladu pak doslovně: „Fiduciární povinnost. Povinnost jednat ke prospěchu jiného a podřizovat vlastní zájmy zájmům jiného. Jde o nejvyšší povinnost, která vyplývá ze zákona (např. pro správce svěřeného majetku, pro poručníka atd.).“[7] 

II. Římské právo

Římské právojakožto nejstarší dochovaný právní systém teorii agentury (a s ní související fiduciární povinnosti) neznalo a nerozvíjelo.[8] Římská převládající zásada byla vyjádřena v pravidlu, že jakákoli osoba (člověk) nemůže zavazovat, ani nabývat pro třetí stranu,[9] jakkoli byl tento princip v některých ohledech narušován, zejména v případě institucí jako familia nebo peculium.[10] Taktéž rozmach křesťanství nutil římské právníky alespoň částečně absorbovat základní rysy zastupování,[11] když ponechání odpovědnosti pouze na vztah mezi člověkem a Bohem nemohlo být z pohledu práva postačující.[12] 

Z tradičních smluvních typů pak svojí podstatou bylo konceptu agentury, alespoň v praxi, nejblíže mandatum.[13] Nicméně některé původní zdroje římského práva (Papinian) nám naznačují, že mandatum mohlo být využíváno převážně pro izolované transakce (při kterých tedy mandatarius měl malou volnost v rozhodování), a snad i s tím, že mandator prováděl autorizaci jeho úkonů.[14] 

Ohledně pojetí fiduciárních povinností proběhla ve 20. století diskuse mezi Williamem Warwickem Bucklandem, předním znalcem římského práva, a jeho kolegy.[15] V rámci této vědecké diskuse Buckland odmítal existenci povinnosti péče (jako jedné ze složek fiduciárních povinností).[16] Jakkoli se jednalo, více než méně, o střet teoretických koncepcí týkajících se pojetí odpovědnosti v právu, proběhnuvší diskuse je dobrou ilustrací okolností, za níž se konstruovala současná moderní koncepce povinnosti loajality a povinnosti péče a jejich vzájemného vztahu. 

Buckland svoji argumentaci shrnul mimo jiné i zjednodušeně následovně. Pojedu-li autem po Piccadilly rychlostí 60 mil za hodinu, jsem jistě nepečlivý (careless), avšak jestliže projedu skrz bez poškození kohokoli jakýmkoli způsobem, nejsem odpovědný podle civilního práva vůči komukoli. Mohu být trestně odpovědný, ale to je jiná záležitost – údajná povinnost péče je k nějaké osobě, nikoli ke státu.[17] 

III. Bible

A od správců se konec konců požaduje právě to, aby každý byl shledán věrným.                                                                                                                                     1 K 4:2

Za situace, kdy neexistují podklady pro pojem fiduciární povinnosti (v dnešním pojetí) v římském právu, nabízí se Bible jako jeden z nejstarších možných podkladů pro uchopení podstaty fiduciárních povinností. Bible zásadně formovala a později výrazně ovlivňovala západní civilizaci, respektive, obráceně vzato, vývoj západního myšlení se promítal do formulací v Bibli a do její interpretace.Předmětem našeho zájmu bude biblický text týkající se fiduciárních povinností, respektive jeho různé časové verze. Bible se fiduciárními povinnostmi zabývá na několika místech (1 K 4:2, Mt 24:45–51; Lk 12:41–48; Mt 25:14–30; Lk 19:11–27; Lk 16:1–9), a vždy se jedná o text Nového zákona (ve Starém zákoně autor této odborné stati text, který by se vztahoval k fiduciárním povinnostem, nenašel). 

Na prvním místě lze uvést text v listu (epištole) apoštola Pavla, konkrétně v Prvním listu Korintským, kapitola čtvrtá, verš druhý, 1 K 4:2, přičemž nelze vyloučit, že jde svým původem o nejstarší zmínku o fiduciárních povinnostech v Bibli. 

Tento text podle českého ekumenického překladu vydaného roku 1979 zní: „Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.“[18] V Bibli kralické, která obsahuje uvedený text v překladu z řeckého (starořeckého) originálu,[19] najdeme toto jeho znění: „Dále pak vyhledává se při šafářích toho, aby každý věrným nalezen byl.“[20] V české verzi Jeruzalémské Bible (z francouzštiny, řecký originál) je pak text: „A od správců se konec konců požaduje právě to, aby každý byl shledán věrným.“[21] Vulgata pak uvedené překládá, rovněž z řečtiny, takto: „Hic jam quæritur inter dispensatores, ut fidelis quis inveniatur.“[22] 

Další charakteristiku pověřené osoby lze nalézt v Podobenství o věrnosti služebníků – Matoušovo evangelium (Mt 24:45–51) a Lukášovo evangelium (Lk 12:41–48). Jednotlivé verze Bible se v Matoušově evangeliu liší, když v Mt 24:45 uvádějí označení fiduciáře včetně jeho charakteristiky jako „služebník ... věrný a rozumný“,[23] „služebník věrný a opatrný“,[24] „věrný a obezřelý služebník“[25] a „fidelis servus, et prudens“.[26]

V Lukášově evangeliu, Lk 12:42, v různých časových a jazykových verzích najdeme označení fiduciáře a jeho charakteristiku popsanou slovy „správce ... věrný a rozumný“, „věrný šafář a opatrný“,[27] „věrný, obezřelý správce“[28] a „fidelis dispensator et prudens“.[29]

Osoba (fiduciář), o které Pavel, Lukáš i Matouš píší, je osoba, kterou lze vzhledem k jejímu postavení charakterizovat jako osobu (1) mající pověření od jiné osoby, (2) disponující určitou volností jednání (vyplývající z pověření) a (3) vybavenou určitou mocí (vyplývající z pověření) ovlivňovat chování či osud třetích osob. 

Z různých verzí textu Pavlova listu i obou evangelií můžeme vidět průběh vývoje pojmenování fiduciáře, tak i stanovení jeho klíčových vlastností. Podle biblických textů klíčovou vlastností fiduciáře, ať již nazývaného jakkoli (viz výše), byla věrnost. Pavel zmiňuje pouze tuto klíčovou vlastnost či povinnost, dnes označovanou jako povinnost loajality. Lukáš a Matouš ve svých textech uvádějí i druhou vlastnost, označovanou dnes jako povinnost péče, avšak oba evangelisté ji vždy uvádějí až na druhém místě, v některých verzích až jako dodatečnou vlastnost, uvedenou až po slovech označujících věrnost a fiduciáře (viz výše Vulgata). 

Podobenství o věrnosti služebníků (Mt 24:45–51; Lk 12:41–48) dobře ilustruje hranici mezi loajalitou a péčí, respektive hranici mezi porušením loajality a porušením péče. Nehodný fiduciář při vědomí či domnění, že nepodléhá monitoringu ze strany pána (principála), začne zanedbávat své povinnosti. Selhání fiduciáře se může na první pohled jevit jako nedostatek péče. Avšak při pečlivějším zkoumání uvedeného podobenství je možné se přiklonit k názoru, že se jednalo o porušení povinnosti loajality. Fiduciář v podobenství nebyl od přírody hloupý, neschopný ani líný. Pouze dal přednost svému pohodlí před zájmy svého pána. Tím se dopustil (úmyslné) nečestnosti či nepoctivosti (nebo dokonce zrady) – a byl proto vykázán mezi pokrytce. Příběh tím, mimo jiné, ilustruje křehkou hranici mezi porušením loajality a nedostatkem péče. Rozlišení mezi povinností loajality a povinností péče je možné vidět také ve verších Lk 12:47–48, kdy (úmyslná) nečestnost či nepoctivost je potrestána tvrději než prosté lajdáctví. 

Péče je v Bibli kralické označena jako opatrnost, v Bibli Jeruzalémské jako obezřetnost a v moderní verzi české Bible jako rozumnost. Dá se předpokládat, že vliv na novou formulaci měl patrně i věk rozumu, který nastal později v novověku. Zejména však pojmenování péče ovlivnil vývoj v západní civilizaci, v rámci kterého již opatrnost, a ani přehnaná obezřetnost, není žádoucí vlastností dobrého aktivního fiduciáře. Koneckonců sama Bible na jiném místě přehnanou opatrnost kritizuje, a to v Podobenství o hřivnách. 

V Podobenství o hřivnách (Mt 25:14–30; Lk 19:11–27) je popsán příběh tří služebníků, z nichž každému byla svěřena část pánova majetku. Někteří služebníci svěřený majetek (hřivnu či hřivny) vložili do svého podnikání, obchodovali, zatímco třetí svěřený majetek (hřivnu) zakopal do země či nechal zabalený v látce. Podnikání (obchodování) bylo úspěšné, aktivní služebníci obchodováním svěřený majetek rozmnožili. A byli pochváleni. Ne tak služebník, který nechal peníze (kapitál) ležet ladem. Tento služebník byl podroben kritice a svěřený majetek mu byl odebrán, čímž byl potrestán. U tohoto služebníka (fiduciáře) však nešlo o zradu ani o nečestnost, byl přesvědčen, že jeho jednání je v zájmu pána (principála). Prokázal tak neschopnost či nepečlivost, nicméně nedopustil se zrady. 

Podobenství o nepoctivém správci pak najdeme pouze v Evangeliu podle Lukáše (Lk 16:1–9). Poučení z tohoto podobenství je poněkud nejednoznačné a interpretací může být vícero. Jednou z možností výkladu je, že sledování vlastního zájmu fiduciáře nemusí být vždy v rozporu se zájmem principála. Další možné vysvětlení je pak to, že zájmem principála nemusí být vždy okamžitý a viditelný zisk vyjádřený v penězích, ale že principál může upřednostnit dlouhodobý prospěch, který je založen na dlouhodobější motivaci a loajalitě zaměstnanců. Konečně, jedna z dalších interpretací pak může být ta, že je lepší získat méně smírnou cestou než se vždy snažit získat maximum, byť je toto maximum podloženo právem – podle pořekadla „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“, resp. v souladu se zásadou vzájemného vztahu zisku a rizika. 

Nevíme úplně přesně a s jistotou, kdy citované části Bible vznikly, či v jakém pořadí, respektive, v jaké době byla narativní evangelia transformována do písemné podoby. Encyclopӕdia Britannica uvádí, že Pavlova první epištola korintským vznikla v letech circa 53–54.[30] Markovo evangelium je pak starší než evangelia podle Matouše a Lukáše a je datováno do let 64–70.[31] Lukášovo evangelium je datováno do roku circa 80,[32] Matoušovo evangelium pak do let circa 70–80.[33] 

I ze samotných dvou posledně zmíněných evangelií můžeme usuzovat, že vznikla s určitým odstupem od Ježíšovy smrti (Mt 27:8; Lk 1:1–4). A podle současného převládajícího názoru sloužilo Markovo evangelium jako předloha pro evangelia podle Matouše a Lukáše, avšak Matoušovo a Lukášovo evangelium mělo ještě další podkladový zdroj označovaný jako „Q“ (podle německého Quelle).[34] Oproti Matoušovu evangeliu je Lukášovo evangelium rozsáhlejší a z jeho textu lze usuzovat, že autor (Lukáš) se snažil rozvést a interpretovat Markovo „holé“ evangelium v souladu s tehdejšími normami, ať už morálními nebo právními. 

Pokud tedy Pavlovy epištoly jsou staršího data než evangelia podle Matouše a Lukáše (navzdory řazení v Bibli), pak je možné z tohoto vyvodit, že k vydělování péče v rámci fiduciárních povinností (tj. oddělení péče od loajality) docházelo až později. Navíc, zatímco Pavlovy epištoly byly od počátku v písemné formě, evangelia byla původně narativní (ústní), čímž, touto svojí povahou, více sváděla k proměnám v čase. 

Argumentem pro větší prostor úpravy textu u evangelií je i fakt, že zatímco evangelista Lukáš a ostatní evangelisté, a stejně tak i apoštol Pavel) psali text (staro)řecky, Ježíš mluvil aramejsky – ovšem první zachovaná verze Nového zákona je ve (staro)řečtině.[35] Komplikacemi při překladu do dalších jazyků navíc bylo, že řecká verze Nového zákona obsahovala slova, která byla jinak neznámá (jinde nepoužívaná), a která proto vyžadovala svůj vlastní výklad (zjištění jejich obsahu).[36] A pokud Pavlovy epištoly obsahují jasné a srozumitelné pokyny, pak text evangelií je méně jasný a srozumitelný a k poučení z podobenství je nezbytný výklad, který byl, a je, ovlivňován v-čase-se-proměňující křesťanskou etikou a morálkou. 

Na základě uvedeného můžeme vznést hypotézu, že pozdější a ve více směrech propracovanější evangelia, tedy Matoušovo a Lukášovo, vznikala až za situace, kdy se vytvářela sofistikovaná vnitřní správa církve, které bylo třeba položit základy v podobě sdělených primárních principů. Prvek povinnosti péče jako samostatný požadavek kvalitního výkonu funkce fiduciáře je tedy mladší než požadavek věrnosti, který koneckonců provází lidstvo již od pradávna. 

IV. Korporátní právo

Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.

                                                                                                          § 159 odst. 1 obč. zák.

Teoretická koncepce fiduciárních povinností se dočkala významné expanze až ve 20. století, a to v souvislosti s rozmachem akciových společností s rozptýleným vlastnictvím (s rozptýlenou akcionářskou strukturou).[37] Související teorie agentury (agency) však byla rozvíjena již od první poloviny 19. století, i když v tomto počátečním období ještě bez rozpracování koncepce povinnosti loajality a povinnosti péče, ale naopak s převládající koncepcí povinnosti poslušnosti (duty of obedience) a s ní spojeného jednání fiduciáře v dobré víře (good faith), jakožto součásti doktríny ultra vires.[38] 

Rozmach akciových společností, zejména pak tzv. soukromých (private) akciových společností, spojený s limitovaným rizikem (tzv. limited liability) vyústil v udělování maximální volnosti manažerům společností. Akcionáři (v akciových společnostech s rozptýleným vlastnictvím) od té doby v podstatě svěřují své peníze manažerům s jediným zadáním, a to jakoukoli (zákonnou) cestou tyto peníze zhodnotit (a s oprávněním vzít si za to přiměřenou odměnu). Tento postoj akcionářů znamenal de facto překonání doktríny ultra vires. Avšak, i když manažeři již nedostávají od akcionářů jakékoliv pokyny, jsou i nadále vázáni povinnostmi, kterých se nemohou zbavit – fiduciárními povinnostmi (v českém občanském zákoníku nazývaných jako „péče řádného hospodáře“). 

Současná teorie, vycházející z koncepce agentury, dělí fiduciární povinnosti do dvou složek (americká terminologie, britská je mírně definičně odlišná) – na povinnost loajality (duty of loyalty) a povinnost péče (duty of care). Povinnost loajality je definována jako povinnost agenta upřednostnit zájem principála před zájmem vlastním. Povinnost péče pak představuje určitý standard péče jako takové (racionalita, informovanost, pečlivost, pracovitost, systematičnost atd.). 

Dodržování uvedených fiduciárních povinností je buď bezvýhradné (povinnost loajality) anebo principiální (povinnost péče). Zbavit někoho loajality smluvně nelze, jednalo by se o kontradikci (nelze se s někým dohodnout na jednostranné nebo vzájemné zradě). Naproti tomu u péče lze smluvně snížit nároky na tuto péči, to až na hranici, kdy už povinnost péče není de facto vyžadována. 

Jádro dodržování povinnosti loajality tvoří absence transakcí se střetem zájmů (transakcí s vlastním zájmem),[39] a to včetně rozhodování o vlastním odměňování.[40] Právo v amerických jurisdikcích s cílem vyloučit, či alespoň omezit, střet zájmů, upravuje proces přijímání rozhodnutí se střetem zájmů tak, že vyžaduje k platnosti transakce se střetem zájmů její ratifikaci nezainteresovanými direktory nebo akcionáři, za předpokladu předchozího plného informování. Transakce, na kterých by měl svůj osobní zájem (interest) manažer společnosti, a které by zároveň neměly výše zmíněnou ratifikaci, pak byly v nedávné minulosti zakázány.[41]

Moderní přístup je méně striktní. I v případě, že nebyl dodržen výše uvedený postup, tedy ratifikace nezainteresovanými direktory či akcionáři, je možné se vyhnout neplatnosti transakce prokázáním, a to i před soudem ex post, že transakce byla plně férová (fair).[42] 

V případě odměňování (compensation, remuneration, executive pay) je snaha nejvyšší exekutivní manažery v maximální možné míře odstřihnout od vlivu na jejich vlastní odměňování už v průběhu přípravy rozhodnutí o odměňování, jak to dokládá úprava procesu rozhodování o manažerském odměňování v americkém Dodd-Frank Act, federálním zákoně schváleném Kongresem v roce 2010.[43] Nicméně, ve své podstatě je neodstranitelné rozhodování neexekutivních direktorů o svých vlastních odměnách, což však, vzhledem k jejich relativně nízkým odměnám, nevyvolává až tak významné rozpory.[44] 

Rozhodování o manažerských odměnách (o všech složkách plnění ze strany společnosti vůči nejvyšším exekutivním manažerům a direktorům) je v amerických společnostech stále principiálně v rukou správních rad a jejich direktorů – § 141(h) Delaware General Corporate Law. Avšak i když by odměňování bylo jakkoli ratifikováno, autorizováno či jinak stanoveno a schváleno, v případě, že je nepřiměřeně vysoké (tj. není fair), je odměňovaný manažer povinen, alespoň teoreticky, odmítnout nabízené plnění a řádně informovat, že nabízené plnění není v zájmu společnosti, respektive jejích akcionářů, jakožto principálů. 

U odměňování tedy, stejně jako i u všech dalších transakcí se střetem zájmů, i za předpokladu, že jsou formální náležitosti vyžadované pro schvalování odměňování řádně splněny, je zde stále nutnost dbát na povinnost loajality a povinnost péče, jako na obecné fiduciární povinnosti, kterými je vázán příjemce odměňování.[45] Argumentaci direktorů či exekutivních manažerů kryjících se rozhodnutím správní rady, anebo valné hromady, americké soudy odmítají, jak dokládá například kauza Grasso.[46] A rovněž Dodd-Frank Act přímo zakázal jakkoli měnit fiduciární povinnosti (direktorů a exekutivních manažerů) v důsledku rozhodnutí akcionářů – sec. 951, kterým se mění Securities Exchange Act tak, že se doplňuje sec. 14A, zejm. ust. sec. 14A(c)(2). 

V. Obecná definice fiduciáře

[It] is not the derivation of the power of that house from the people, which makes it in the distinct sense their representative. The king is the representative of the people; so are the lords; so are the judges. They all are trustees of the people, as well as the commons; because no power is given for the sole sake of the holder; and although government certainly is an institution of divine authority, yet it forms, and the persons who administer it, all originate from the people.

                                                                                                                      Edmund Burke[47] 

Agentura je fiduciárním vztahem.[48] Avšak vztah principál–agent v rámci korporátního (akciového) práva není jedinou oblastí, v níž mohou být, či měly by být, fiduciární povinnosti aplikovány. Množina fiduciárních (agenturních) vztahů je představována širokou škálou jednotlivých smluvních typů, ohraničených na jedné straně vztahy typu master–servant (v těchto případech je servant plně pod kontrolou svého pána, bez možnosti volního rozhodování)[49] a na straně druhé vztahy mezi nezávislými smluvními stranami (independent contractors).[50]

Fiduciární povinnosti v současném pojetí mají tedy svoji genezi zejména v korporátním právu, respektive v obchodním právu vůbec (law of business associations); první náznaky celého vývoje však můžeme najít v entitě typu trust (dříve use), zavedené na britských ostrovech krátce po normandském vpádu, jejímž modelem byla však spíše germánská instituce Treuhand nebo Salman než římská instituce fideicommissum.[51] Pokusy o obecnou definici nebyly vždy úspěšné, fiduciární vztahy byly pak definovány class by class.[52] Do skupiny fiduciárních vztahů pak byla podřazena celá řada jednotlivých smluvních typů a vztahů: trust, agency, partnership, executorship,[53] guardianship[54] nebo receivership.[55] Jako další fiduciární vztahy lze uvést vztahy advokát–klient nebo lékař–pacient.[56] 

Nicméně snahy o obecnou definici neustávaly a vyústily v následující definice. Podle Tamar Frankel má fiduciář dva znaky: (1) serves as a substitute for the entrustor (slouží jako substitut za „důvěřitele“) a (2) obtains power from the entrustor or from a third party for the sole purpose of enabling the fiduciary to act effectively (obdrží moc od „důvěřitele“ nebo od třetí strany s cílem umožnit fiduciáři jednat efektivně).[57] 

Modernější definice fiduciáře je pak dána splněním tří faktorů: (1) diskrece (volnost jednání) nebo pravomoc nad právními zájmy nebo aktivy delegovaná k dominantní straně, (2) důvěra vložená na stranu s významnou kontrolou nad právními zájmy nebo aktivy jiného a (3) rozhodná zranitelnost závislé strany, jejíž zájmy strana s mocí (diskrecí) reprezentuje.[58]

Fiduciární povinnosti se týkají tedy i vztahů, které lze označit jako kvazi-agenturní nebo de facto agenturní. Jde o vztahy, ve kterých je sice možné poměrně jednoznačně vystopovat agenta, ale mnohem obtížnější je najít principála. Evelyn Brody píše o agentech bez principálů.[59] Hansmann popisuje jako entitu bez principálů nadaci (foundation).[60] Zvláště patrné je to u nadací, které byly zřízeny závětí, s odkázanými zdroji si vystačí a další nepotřebují. Zatímco u nadací s žijícími dárci (donors) je možné, se značnou opatrností, označit jako principály právě tyto dárce.[61] Monitorující roli v těchto neziskových entitách pak částečně přebírají státní orgány;[62] což však v současnosti do značné míry platí i u akciových společností s rozptýleným vlastnictvím.

Obsah pojmů fiduciář, agent nebo trustee, tak jak jej použil Edmund Burke v citátu uvedeném v záhlaví této části, je ve své podstatě stejný. Mírný rozdíl lze spatřovat v tom, že zatímco agent je zpravidla součástí pevného vztahu principál–agent, trustee nebo direktor nadace součástí takovéhoto vztahu není, a to ani teoreticky. Navíc, ve svěřenském fondu či v nadaci jsou beneficienty (klienty) osoby odlišné od (kvazi)principálů (zatímco v akciové společnosti jsou akcionáři jak principály, tak i beneficienty). Mírné odlišnosti mohou být i ve fiduciárních povinnostech. Nadace, stejně jako ostatní neziskové organizace, jsou entity, u kterých stále platí doktrína ultra vires a tedy i povinnost poslušnosti (duty of obedience).[63] 

VI. Platy českých soudců

Nemo iudex in causa sua.

                         Jeden ze základních římskoprávních principů ovládajících soudní proces. 

V souladu s definičními kritérii uvedenými v předchozí části, soudci jsou fiduciáři.[64] Podle definice uvedené jako poslední tedy, za prvé, soudci mají diskreční autoritu (pravomoc), za druhé, soudcovská moc je formou vložené důvěry, a za třetí, delegace podstatných pravomocí na soudce činí občany zranitelnými.[65] Soudce tak je, jako každý jiný fiduciář, vázán dvěma primárními fiduciárními povinnostmi: (1) povinností loajality a (2) povinností péče.

Součástí dodržování povinnosti loajality je tak zejména splnění podmínek pro transakce se střetem zájmů, včetně vyloučení účasti na rozhodování o vlastním odměňování, což vyjadřuje i římskoprávní zásada uvedená v záhlaví této části, nemo iudex in causa sua (nikdo je soudcem ve věci své), která je vyučována na právnických fakultách dodnes. Povinnost loajality i uvedená římskoprávní zásada tak vylučuje konkrétního soudce z rozhodování pro všechna řízení, na jejichž výsledku by tento soudce měl svůj vlastní osobní zájem. Všichni soudci jsou tak vyloučeni i z rozhodování o obecném nastavení odměn (platů) v soudnictví. 

Na manažerském odměňování bylo výše vysvětleno, že v případě nedodržení podmínek pro schvalování transakcí s vlastním zájmem, přičemž rozhodování o vlastním odměňování je zcela jasným střetem zájmů, je jedinou, relativně nově uznávanou, možností validace takového rozhodnutí prokázání, že transakce byla jednoznačně férová. Pokud by tedy soudce přes všechna vyloučení rozhodl o svých vlastních odměnách (platu), musel by být schopen prokázat, a to i ex post, že jeho rozhodnutí bylo jednoznačně férové (spravedlivé). 

Výše platů představitelů státní moci se určuje na základě platové základny uveřejňované ve sdělení Ministerstva sociálních věcí České republiky, přičemž platová základna soudců se určuje sice na základě stejného zákona, č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, avšak odlišně ve zvláštním samostatném sdělení – posledními sděleními v řadě jsou sdělení č. 440/2017 Sb., obecně pro představitele státní moci, a sdělení č. 439/2017 Sb., pouze pro soudce a s podstatně vyšší platovou základnou (dále jen „předmětné sdělení“).[i] Pro úplnost lze doplnit, že kromě soudců je zvláštním sdělením určena platová základna ještě pro státní zástupce, aktuálně sdělením č. 438/2017 Sb.

Předmětné sdělení odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 (dále jen „předmětný rozsudek“). V předmětném rozsudku je meritum odůvodnění obsaženo na cca sedmi stranách a je postaveno na pojmech „Průměrná měsíční hrubá mzda – fyzické osoby“ a „Průměrná měsíční hrubá mzda – přepočtené počty“, s jejichž obsahem se soud vypořádává v jednom odstavci v délce necelé jedné normostrany. V předmětném rozsudku však zcela chybí to, co je pro prokázání férovosti nastavení platů soudců klíčové, a to prokázání přiměřenosti nastavení odměňování. 

Principiální premisou při stanovování podmínek a výše odměňování je, že příjemce odměňování bude vždy usilovat o co nejvyšší odměny (za odvedenou práci), zatímco poskytovatel o co nejnižší. V případě akciové společnosti tedy její manažer má zájem, ze svého sobeckého pohledu bez zohlednění zájmu akcionářů, o co nejvyšší odměny za co nejméně práce a akcionáři o co nejvíce odvedené práce za co nejméně peněz. Přiměřené odměňování je tedy pak takové, kdy na jedné straně není manažer přeplácen, avšak na druhé straně by neměla hrozit ztráta tohoto manažera – jeho nezískání anebo jeho odchod ze společnosti, což by bylo ztrátou pro společnost a poškodilo by to její akcionáře. 

Obě strany budou zvažovat poměr nákladů a výnosů (costs–benefits analysis) – tedy zejména množství odvedené práce vůči odměně za ni. Dále je třeba zohlednit veškerá rizika a nejistoty, délku a možnosti ukončení kontraktu. Alternativy na trhu práce jsou také kritériem pro stanovení podmínek odměňování. 

Podmínky pracovního kontraktu českých soudců se státem zahrnují v současné době jmenování na dobu neurčitou a možnost odvolání soudce je velmi limitovaná. Pokud je jistota výdělku vysoká, může být výše odměňování nižší. Platí to i naopak, pokud je jistota výdělku nízká, pak nabízená potencionální odměna musí být vyšší. Nejistou odměnu má manažer, kterému se výše odměny odvíjí od zisku společnosti.[66] Kontraktující soudce má mnohem vyšší jistotu, že sjednanou odměnu (plat) obdrží, než je tomu u manažera anebo například advokáta.

Tyto úvahy měl předmětný rozsudek v každém případě obsahovat – avšak neobsahuje. A stejně tak předmětný rozsudek neobsahuje další žádoucí úvahy a analýzy zahrnující srovnání platů českých soudců s platy soudců v jiných státech, poměr platů soudců k průměrnému platu (mzdě) v České republice a v jiných státech, respektive k platům (mzdám) právníků ve veřejné správě a v soukromé sféře. Odborné posudky nebyly v předmětné kauze vyžádány, odborná literatura, zahraniční či česká, nebyla citována. 

VII. Závěr

Neexistence koncepce fiduciárních povinností ve starověkém Římě souvisela s tehdejší neakceptací konceptu zastoupení v římském právu. Rozmach křesťanství začátkem našeho letopočtu však vytvořil poptávku po vytvoření konceptu zastoupení, který pak následně alespoň v omezené míře pronikl i do římského práva. Bible byla určitým vzorem a vodítkem pro tyto snahy, respektive vzato obráceně, Bible byla ve svých formulacích a interpretacích odrazem těchto snah. Vedle náboženské a ekonomické oblasti začal koncept zastoupení (reprezentace) v posledních staletích pronikat i do politické sféry v souvislosti s genezí a prohlubováním parlamentní demokracie. Představitelé státu (monarchové, členové parlamentu a soudci), volení i nevolení začali být považováni za reprezentanty lidu. 

Propracovávání teorie agentury v posledních dvou stech letech předcházelo moderní koncepci fiduciárních povinností, která je výtvorem až posledních desetiletí a souvisí s rozmachem akciových společností. Materie fiduciárních povinností, včetně rozdělení na povinnost loajality a povinnost péče, je nyní nedílnou součástí korporátního práva. 

Pokrok v rozpracování fiduciárních povinností v rámci korporátního práva dopadá i na veřejnou sféru a osvěžuje tak myšlenky staré staletí. Esenciální součástí povinnosti loajality je vyloučení (vyhnutí se) střetu zájmů, což římští právníci vyjádřili v procesním pravidle nemo iudex in causa sua, který vyjadřuje zákaz soudcova vlastního zájmu v rozhodované kauze. 

V závěru této odborné stati byl čtenářům předložen rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, jehož výsledným dopadem bylo zvrácení dosavadního, roky trvajícího, stavu v nastavení soudcovských platů, přičemž byla poručena zásada nemo iudex in causa sua, zabraňující střetu zájmů. Předmětný rozsudek je učebnicovým příkladem porušení fiduciárních povinností, a to obou povinností, tedy i porušení povinnosti loajality, jejíž porušení je porušením závažnějším.

Autor působí jako vysokoškolský pedagog na Právnické fakultě UK v Praze.