Evropský soud pro lidská práva: Záznamy odposlechů telefonické komunikace mezi advokátem a klientem a jejich použití v trestním řízení proti třetím osobám

Rozsudek ESLP ze dne 3. 2. 2015, stížnost č. 31081/05 ve věci Pruteanu proti Rumunsku 

Shrnutí:

Stěžovatel je advokátem. Případ se týká záznamů odposlechů jeho telefonické konverzace s klientkou, jejich následného použití v trestním řízení proti třetím osobám a absence prostředků k napadení jejich zákonnosti, nezbytnosti a přiměřenosti a k dosažení jejich zničení.

V roce 2004 bylo podáno několik trestních oznámení na obchodní společnost M. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Státní zastupitelství zahájilo vyšetřování dvou společníků obchodní společnosti M. Třetí společník této společnosti požádal stěžovatele o právní zastoupení a hájení jejích zájmů. Okresní soud povolil státnímu zastupitelství odposlouchávat a nahrávat telefonické konverzace všech společníků po dobu třiceti dnů. Při této příležitosti policejní útvar pro vyšetřování podvodů nahrál dvanáct hovorů třetího společníka (klientky) s právním zástupcem (stěžovatelem). Obsah nahrávek byl přepsán, přičemž přepis obsahoval jméno, profesi a číslo mobilního telefonu stěžovatele.

Státní zastupitelství posléze vypracovalo protokol, který společně s nosičem nahrávek a jejich přepisy postoupilo okresnímu soudu s tím, že nahrávky byly pořízeny na základě povolení soudu a v rámci trestního stíhání vedeného proti dvěma společníkům společnosti M. Státní zastupitelství zároveň požádalo soud, v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu, aby v rámci tzv. certifikačního řízení nahrávky posoudil a rozhodl o jejich zařazení do trestního spisu. Okresní soud vyhověl státnímu zastupitelství a rozhodl, že nahrávky jsou užitečné pro objasnění věci, a nařídil, aby přepisy nahrávek a nosič nahrávek byly zapečetěny.

Stěžovatel a jeho klientka podali každý sám za sebe do rozhodnutí odvolání, která byla zamítnuta. Stěžovatel ve svém odvolání zmínil, že podle platného trestního řádu konverzace mezi advokátem a klientem nelze zaznamenávat ani použít jako důkaz v trestním řízení. Zdůraznil také, že pro odposlechy telefonických hovorů jeho klientky nebyl dán zákonný důvod, jelikož proti jeho klientce nebylo zahájeno trestní stíhání, a žádal odvolací soud, aby nařídil zničení přepisů nahrávek jeho konverzací s klientkou. Ve svém projevu v řízení před odvolacím soudem stěžovatel uvedl, že praxe vnitrostátních soudů v dané věci je taková, že obvykle nařizují destrukci nahrávek mezi advokátem a jeho klientem. Odvolací soud shledal stěžovatelovo odvolání nepřijatelným z důvodu, že trestní řád neumožňuje podání odvolání do rozhodnutí soudu v certifikačním řízení. V trestní věci proti dvěma společníkům společnosti M. státní zastupitelství postoupilo věc soudu pro zahájení hlavního líčení s tím, že v obžalobě byly jako důkaz uvedeny napadené nahrávky telefonických konverzací. Dva společníci byli posléze odsouzeni k desetiletému trestu odnětí svobody. 

Předmět stížnosti před ESLP: 

Stěžovatel před ESLP namítal, že odposlechy a nahráváním jeho telefonických konverzací s klientkou došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života a korespondence garantovaného čl. 8 Úmluvy. 

Rozhodnutí ESLP: 

Telefonická komunikace spadá pod pojmy „soukromý život“ a „korespondence“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy, a tudíž její záznam představuje „zásah orgánu státní moci“ do výkonu práva zaručeného čl. 8 Úmluvy (Matheron proti Francii, č. 57752/00, § 27, 29 3. 2005). V tomto ohledu nezáleží na tom, zda byla odposlouchávána jiná osoba (Lambert proti Francii § 21, 24. 8. 1998, Sbírka rozhodnutí 1998‑V; Valentino Acatrinei proti Rumunsku, č. 18540/04, § 53, 25. 6. 2013; Ulariu proti Rumunsku, č. 19267/05, § 46, 19. 11. 2013). Takový zásah není v rozporu s čl. 8 Úmluvy, pouze pokud je založen zákonem, sleduje legitimní cíl a je nezbytný v demokratické společnosti k dosažení legitimního cíle. Předmětný zásah musí mít oporu v zákoně, který musí zároveň naplňovat určité kvalitativní znaky (dostupnost, předvídatelnost) [Amann proti Švýcarsku (GC), č. 27798/95, § 50, CEDH 2000-II].

V daném případě okresní soud nařídil odposlechy na základě ustanovení trestního řádu, které upravuje podmínky pro použití telefonických odposlechů, avšak již neupravuje situaci odposlouchávaných osob, na které se nevztahuje povolení k odposlechu.

Co se týče požadavku existence legitimního cíle, zásah v daném případě sledoval objasnění pravdy v rámci trestního řízení. U požadavku „nezbytnosti v demokratické společnosti“ státy požívají určité meze uvážení pro posouzení existence a rozsahu takové nezbytnosti, přičemž ESLP musí být přesvědčen, že existují adekvátní a dostatečné záruky proti zneužití. Pro posouzení situace jsou mimo jiné důležité druhy vnitrostátních opravných prostředků, a zda řízení o kontrole přijatých a použitých restriktivních opatření (odposlechů) dokáže omezit zásah na nezbytnou míru (Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71§ 50 a násl., 6. 9. 1978).

Odposlechy konverzací mezi advokátem a klientem představují bezpochyby zásah do profesního tajemství, které je základem vztahu důvěry mezi advokátem a klientem. Tudíž klientka by v daném případě mohla namítat zásah do jejích práv z důvodu prováděných odposlechů její konverzace s jejím advokátem. Stěžovatel, na kterého se nevztahovalo povolení k odposlechům z titulu jeho postavení advokáta nebo právního zástupce jeho klientky, si může rovněž stěžovat na zásah do jeho práva na soukromý život a korespondenci z důvodu odposlechů (André a ostatní proti Francii, č. 18603/03, § 41, 24. 7. 2008).

Pokud jsou pořizovány nahrávky konverzace, které jsou posléze použity v rámci trestního řízení, dotčená osoba musí mít k dispozici prostředky „účinné kontroly“ tak, aby mohla telefonické odposlechy napadnout (Xavier Da Silveira proti Francii, č. 43757/05, § 44, 21. 1. 2010). V daném případě o odposleších konverzací klientky stěžovatele rozhodl soud. Toto povolení se vztahovalo na klientku, nikoliv však na stěžovatele, a tudíž nelze konstatovat, že vnitrostátní soud zkoumal nezbytnost takového opatření ve vztahu ke stěžovateli. Je nutné se tedy zabývat otázkou, zda stěžovatel měl k dispozici opravný prostředek pro přezkum rozhodnutí o odposleších.

Stěžovateli, jehož konverzace byly použity v trestním řízení, vnitrostátní právo neumožňovalo vystupovat vlastním jménem a být v postavení účastníka v certifikačním řízení; nemohl tudíž uplatnit námitky ohledně zákonnosti a nezbytnosti nahrávek ani požádat o nastolení rovnováhy mezi zájmy výkonu spravedlnosti a jeho právem na respektování soukromého života a korespondence. S ohledem k okolnostem případu odposlechy a nahrávky konverzace stěžovatele s jeho klientkou byly nepřiměřeným zásahem a stěžovatel nedisponoval „účinnou kontrolou“ požadovanou vládou práva. Byl proto porušen čl. 8 Úmluvy. 

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.