Evropský soud pro lidská práva: K řízení o popření otcovství

Rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2018, stížnost č. 16314/13 ve věci Novotný v. Česká republika

Shrnutí:

Případ se týkal neúspěšné snahy stěžovatele o zahájení soudního řízení, ve kterém by mohl být proveden nový důkaz – test DNA, kterým by mohl docílit změnu rozsudku soudu z roku 1970 potvrzující jeho otcovství k dítěti – dceři, s jejíž matkou udržoval v šedesátých letech dvacátého století intimní poměr. Prvoinstanční soud v roce 1970 rozhodl, že stěžovatel je otcem, a uložil mu tak platit výživné, a to na základě důkazů, které měl v té době k dispozici: svědecké výpovědi, specifický časový úsek jeho intimního poměru s matkou před narozením dítěte (zakládající domněnku otcovství podle tehdy platného zákona o rodině), krevní test. Ačkoliv matka dítěte měla intimní poměr ještě s jiným mužem, krevní test nepotvrdil, že tento muž byl otcem dítěte.

Stěžovatel znovu otevřel případ v roce 2011, kdy podal podnět nejvyššímu státnímu zástupci, aby z titulu své pravomoci podal návrh na zahájení řízení o popření otcovství. Nejvyšší státní zástupce žádost odmítl a své rozhodnutí odůvodnil především tím, že to není v nejlepším zájmu dítěte, které v té době již bylo dospělé. Testy DNA provedené v roce 2012, které podstoupil jak stěžovatel, tak jeho domnělá dcera, potvrdily, že stěžovatel není otcem. Přesto nejvyšší státní zástupce odmítl druhý podnět stěžovatele s tím, že o věci již v minulosti rozhodly s konečnou platností soudy (překážka res judicata). Stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které navrhoval, aby Ústavní soud nařídil nejvyššímu státnímu zástupci, aby podal návrh na zahájení řízení o popření otcovství. Ústavní soud jeho ústavní stížnost zamítl s odůvodněním, že otcovství bylo založeno pravomocným soudním rozhodnutím, a že tudíž kompetence nejvyššího státního zástupce se na daný případ nevztahuje. Vzhledem k tomu, že se vnitrostátní orgány držely zásady res judicata, stěžovatel neměl možnost dosáhnout změny rozhodnutí o paternitě z roku 1970.

Předmět stížnosti před ESLP:

Stěžovatel především namítal, že v rozporu s čl. 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života) neměl možnost napadnout rozhodnutí o paternitě před vnitrostátními orgány, a že tudíž, v důsledku absence procesních prostředků, mu byl odepřen přístup k soudu v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rovněž namítal, že ve spojení s těmito ustanoveními Úmluvy byl v jeho případě porušen také článek 14 Úmluvy (zákaz diskriminace), jelikož měl být diskriminován v porovnání s matkami.

Rozhodnutí ESLP:

Ke stížnosti ohledně namítaného porušení čl. 8 Úmluvy ESLP uvedl následující. Právo na soukromý život garantované čl. 8 Úmluvy zahrnuje důležité aspekty osobní identity. V daném případě se dítě narodilo mimo manželství a stěžovatel měl od počátku pochybnosti ohledně svého otcovství, které však bylo určeno soudem na základě předpokladu, že měl intimní styk s matkou dítěte. Podstatou stížnosti není námitka, že stát neměl konat, ale spíše že měl učinit kroky k přijetí adekvátních opatření, kterými by se s jistotou vyřešila otázka jeho poměru k dítěti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel usiloval o změnu rozhodnutí o otcovství na základě nového biologického důkazu, je dán vztah mezi jeho přáním dosáhnout zrušení soudního rozhodnutí o otcovství a jeho soukromým životem. ESLP tak musí přezkoumat, zda vnitrostátní orgány splnily požadavky čl. 8 Úmluvy při výkonu jejich pozitivních obligací.

Ačkoliv není úlohou ESLP nahrazovat kompetentní vnitrostátní orgány ohledně stanovení nejvhodnějších metod pro určení otcovství, je třeba přezkoumat, zda vnitrostátní orgány dodržely spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem na ochranu právní jistoty rodinných vztahů a zájmy stěžovatele na přezkum jeho otcovství ve světle výsledků testu DNA. V tomto ohledu podle ustálené judikatury ESLP čl. 8 Úmluvy zahrnuje, s výhradou určitých omezení, domnělé právo otce na zahájení řízení o popření otcovství k dítěti, které není podle vědeckých důkazů jeho dítětem (viz. např. Mizzi v. Malta, č. 26111/02, § 112, ECHR 2006-I). ESLP již dříve akceptoval situace, kdy stěžovatel prostřednictvím státního zástupce napadl před soudem své otcovství (Kňákal v. Česká republika, č. 39277/06, 8. 1. 2007), a již v minulosti shledal porušení čl. 8 Úmluvy v případech, kdy stěžovatel neměl žádnou možnost napadnout soudní rozhodnutí na základě nového biologického důkazu (Paulík v. Slovensko, č. 10699/05, § 45, ECHR 2006 XI; Ostace v. Rumunsko, č. 12547/06, 25. 2. 2014, § 49) nebo kdy neměl příležitost zúčastnit se soudního jednání a předložit důkazy o DNA (Tsvetelin Petkov v. Bulharsko, č. 2641/06, § 50, 15. 7. 2014).

České právo (zákon o rodině platný v rozhodném období) zná tři druhy presumpce otcovství. První dvě jsou dány, když se dítě narodí v manželství (Andrle v. Česká republika, č. 38633/08, 22. 1. 2013), a když je otcovství u dítěte narozeného mimo manželství stanoveno na základě společného prohlášení rodičů (Kňákal v. Česká republika, č. 39277/06, 8. 1. 2007). V takových případech může stěžovatel zahájit řízení o popření otcovství. Daný případ se liší od případů Kňákal a Andrle v tom, že se týká třetí presumpce, a to, když je otcovství k dítěti narozenému mimo manželství určeno rozhodnutím soudu, které je vnitrostátními orgány považováno za nezvratnou presumpci a res judicata bez ohledu na nové důkazy. V daném případě, tak jako v případě Paulík, stěžovatel nemohl zahájit řízení na popření otcovství, přestože předložil nový biologický důkaz, který neměl k dispozici v době původního řízení o určení otcovství.

V tomto ohledu stěžovatel má legitimní právo na to, aby ales­poň měl příležitost popřít otcovství k dítěti, které na základě vědeckého důkazu není jeho. Rovněž domnělá dcera stěžovatele může mít zájem na tom znát identitu svého biologického otce. ESLP zaznamenal vývoj v českém právu ohledně otcovství. Zejména nový občanský zákoník je nakloněn biologické realitě oproti právní fikci, např. v tom, že umožňuje domnělému otci přímý přístup k soudu v případech první a druhé presumpce otcovství. Tento vývoj se však nedotkl stěžovatele.

Český Ústavní soud v minulosti judikoval, že národní soudy by měly interpretovat národní právo způsobem, který je v souladu s Úmluvou a interpretační praxí ESLP. V daném případě při rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele však Ústavní soud nevzal v úvahu nejenom svoji judikaturu, ale také rozhodnutí ESLP ve věci Paulík, která se týkala identické situace a aplikace stejných ustanovení Úmluvy. Ústavní soud měl věc rozhodnout v souladu s judikaturou ESLP a na základě vlastní judikatury, i když nedošlo k legislativním změnám (Topčić-Rosenberg v. Chorvatsko, č. 19391/11, § 48, 14. 11. 2013; Habulinec a Filipović v. Chorvatsko, č. 51166/10, § 30, 4. 6. 2013).

Stěžovatelově domnělé dceři je v současné době přes padesát let a není závislá na výživném stěžovatele. Veřejný zájem na ochranu jejích práv tak za daného stavu ztratil na významu v porovnání se situací, kdy byla dítětem. Navíc domnělá dcera stěžovatele souhlasila s testem DNA, neměla námitky ohledně popření otcovství stěžovatelem a zjevně nepovažovala stěžovatele za svého otce. Nedostatek procesních prostředků pro srovnání právního postavení s biologickou realitou je v nesouladu s přáním dotčených osob a ve skutečnosti není ku prospěchu nikomu (Kroon a další v. Nizozemsko, rozsudek ze dne 27. 10. 1994, Série A č. 297-C, str. 58, § 40).

Situace, kdy právní presumpce může převládnout nad biologickou realitou, nemusí být v souladu s povinností státu účinně zajistit „respektování“ soukromého a rodinného života, i přestože státy požívají v tomto ohledu míru uvážení. ESLP uzavírá, že nebyla dodržena spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti, a tudíž vnitrostátní právní řád neumožnil, aby stěžovatelův soukromý život byl „respektován“. čl. 8 Úmluvy byl tak porušen. K namítanému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ESLP uvedl, že stížnost namítající procesní nemožnost napadnout otcovství na základě nového biologického důkazu projednal v rámci stížnosti na porušení čl. 8 Úmluvy. Nepovažuje tedy za nutné zabývat se stížností na porušení čl. 6 Úmluvy odděleně.

Stížnost ohledně namítaného porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6 a 8 Úmluvy ESLP, spočívající v námitce stěžovatele, že byl jako otec diskriminován v požívání práv zaručených těmito ustanoveními Úmluvy v porovnání s matkami, ESLP zamítl pro nevyčerpání všech opravných prostředků (stěžovatel neuplatnil tuto námitku před Ústavním soudem).

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.