Evropský soud pro lidská práva: K prohlídkám a zabavování dokumentů v advokátních kancelářích

Rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008, stížnost č. 18603/03 ve věci André a další v. Francie

Shrnutí: 

Případ se týkal prohlídky advokátní kanceláře daňovými orgány. Účelem prohlídky byla snaha získat důkazy týkající se obchodní společnosti, která byla klientem advokátní kanceláře a která byla podezřelá z daňových úniků. Stěžovateli byli Marc André, advokát praktikující v Marseille, a advokátní kancelář André, André a partneři.

Prohlídku prováděli čtyři daňoví úředníci za účasti pana André (prvního stěžovatele), předsedy Advokátní komory v Marseille a policisty. Prvnímu stěžovateli byla předána kopie povolení k prohlídce vydaná soudem prvního stupně. V rámci prohlídky byla zabavena řada dokumentů, včetně ručně psaných poznámek a dokumentu obsahujícího poznámku ručně psanou prvním stěžovatelem. Předseda advokátní komory zdůraznil, že se jednalo o osobní dokumenty advokáta, které jsou chráněny profesním tajemstvím, a tudíž nemohou být zabaveny. O průběhu prohlídky byla vypracována zpráva společně se seznamem všech šedesáti šesti zabavených dokumentů, kterou všichni zúčastnění podepsali. Přítomný stěžovatel, který převzal kopie zprávy z prohlídky a zabavených dokumentů, vyslovil výhrady k průběhu prohlídky a učinil řadu námitek, které byly zaznamenány do zprávy o prohlídce. Stěžovatelé následně podali dovolání, ve kterém namítali nezákonnost prohlídky a zabavení dokumentů, a dále s odkazem na profesní tajemství poukázali na skutečnost, že dokumenty, které klient předal svému advokátovi, včetně korespondence mezi advokátem a jeho klientem, nemohou být zabaveny, pokud účelem prohlídky není získat důkazy o účasti advokáta na trestném činu. Stěžovatelé dále namítali, že povolení k prohlídce neobsahovalo výslovnou zmínku o tom, že přítomnost předsedy advokátní komory nebo jeho zástupce během prohlídky byla povinná.

Kasační soud zamítl jejich dovolání. Kasační soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že povolení k prohlídce nemuselo stanovovat nezbytná opatření tak, aby nedošlo k porušení profesního tajemství, jelikož jakékoliv porušení profesního tajemství lze prověřit v rámci přezkumu zákonnosti prohlídky. Kasační soud dále konstatoval, že profesní tajemství advokátů není překážkou pro to, aby v jejich advokátní kanceláři byla na základě povolení soudu provedena prohlídka a zabaveny jejich dokumenty, pokud soud shledal, že žádající orgán státní správy předložil dostatečné informace zakládající důvodné podezření ze spáchání trestného činu uvedeného v povolení k prohlídce. 

Předmět stížnosti před ESLP: 

Stěžovatelé především namítali, že zásahem orgánů státní správy došlo k porušení profesního tajemství. Dále si stěžovali na nedostatek účinných opravných prostředků. Dle jejich mínění dovolání nebylo účinným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím mohli napadnout zákonnost prohlídky a zabavení dokumentů v jejich kanceláři, které představovaly zásah do jejich práva na respektování obydlí. Stěžovali si na porušení čl. 6 odst. 1 a 3c), čl. 8 a 13 Úmluvy. 

Rozhodnutí ESLP: 

Pojem „domov“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy se vztahuje také na kanceláře, včetně advokátních kanceláří (Niemietz v. Německo, § 30; Roemen a Schmit v. Lucembursko, § 64). Ačkoliv byly prohlídka a zabavení dokumentů v souladu se zákonem a sledovaly legitimní cíl, kterým byla prevence trestné činnosti, nebyly proporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli. Prohlídky a zabavování dokumentů v advokátních kancelářích nepochybně představují zásah do profesního tajemství, které je jádrem vztahu důvěry mezi advokátem a jeho klientem a které souvisí s právem klienta neusvědčit se (J. B. v. Švýcarsko, § 64; Funke v. Francie, § 44). Za tohoto předpokladu, pokud vnitrostátní právo umožňuje prohlídky prostor advokátních kanceláří, tyto musí být nutně provázeny zvláštními zárukami, a dále je nutné, aby tato opatření byla upravena přísným normativním rámcem. Úmluva nezakazuje ukládání určitých povinností advokátům ve vztahu k jejich klientům, zejména v případě, kdy existuje důvodné podezření z účasti advokáta na trestném činu, nebo v souvislosti s potíráním určitých praktik. Je však nezbytné, aby ukládání takových povinností bylo striktně upraveno zákonem, vzhledem k tomu, že advokáti jako prostředníci mezi stranami ve sporu a soudy zastávají důležité postavení při výkonu spravedlnosti.

V daném případě byly dány zvláštní procesní záruky, vzhledem k tomu, že prohlídka byla provedena za účasti předsedy advokátní komory, jejímiž členy byli dotčení advokáti. Účast předsedy advokátní komory a jeho připomínky ohledně důvěrnosti zabavených dokumentů byly zmíněny v následné zprávě. Avšak nejenže soudce, který povolil prohlídku, nebyl přítomen, ale ani přítomnost předsedy advokátní komory a jeho námitky nezabránily úředníkům, kteří prohlídku prováděli, v tom, aby prohlédli veškeré dokumenty nacházející se v kanceláři a zabavili je. Pokud se jedná o zabavení advokátem ručně psaných poznámek, tyto byly osobními dokumenty advokáta, a tudíž podléhaly profesnímu tajemství, jak uváděl předseda advokátní komory. Navíc daňovým inspektorům a policistům byly na základě široce formulovaného povolení k prohlídce uděleny rozsáhlé pravomoci. Prohlídka byla totiž nařízena v místech, kde se pravděpodobně mohou nacházet dokumenty a jiné zdroje informací vztahující se k předpokládanému daňovému podvodu, zejména v advokátní kanceláři.

V kontextu daňové kontroly podnikatelské činnosti klienta stěžovatelů se daňový inspektorát zaměřil na stěžovatele pouze z důvodu, že bylo pro něj jinak obtížné provést nezbytnou kontrolu a získat dokumenty, které by mohly potvrdit podezření, že klient stěžovatelů spáchal daňový podvod, a to přestože stěžovatelé nebyli nikdy obžalováni nebo podezíráni ze spáchání trestného činu nebo z účasti na trestném činu podvodu spáchaném jejich klientem. Prohlídka, jejímž účelem bylo získat důkazy proti podezřelé obchodní společnosti, byla provedena v advokátní kanceláři pouze z důvodu, že podezřelá obchodní společnost byla klientem stěžovatelů.

Jednomyslným rozhodnutím došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

Co se týče dostupných prostředků nápravy, ty nesplňovaly požadavky Úmluvy, a došlo tak k porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud se dále nezabýval stížností na porušení čl. 13 Úmluvy, jelikož ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy představuje lex specialis ve vztahu k čl. 13 Úmluvy, a „absorbuje“ tak záruky v tomto ustanovení obsažené (Brualla Gómez de la Torre v. Španělsko, § 41; Kudła v. Polsko [GC], § 146).

Panu André byla přiznána nepeněžitá náhrada škody ve výši 5 000 eur a oběma stěžovatelům náhrada nákladů ve výši 10 000 eur.

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.