Evropský soud pro lidská práva: K otázce uznání a ochraně sňatků osob stejného pohlaví

Rozsudek ESLP ze dne 14. 12. 2017, stížnosti č. 26431/12, 26742/12,44057/12, 60088/12, ve věci Orlandi a další v. Itálie 

Shrnutí: 

Dvanáct osob stejného pohlaví si stěžovalo, že jejich manželství uzavřené v zahraničí nebylo zaregistrováno nebo uznáno v Itálii. Tyto osoby namítaly, že byly diskriminovány z důvodu sexuální orientace. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) sice poznamenal, že státy požívají široké meze uvážení ohledně toho, zda povolí nebo zaregistrují manželství uzavřená mezi osobami stejného pohlaví, avšak shledal, že došlo k porušení práv manželských párů zaručených Úmluvou vzhledem k tomu, že italské orgány jim nezajistily žádnou právní ochranu ani neuznaly jejich manželství do té doby, než legislativa upravující občanské svazky mezi osobami stejného pohlaví vstoupila v účinnost. 

Skutkové okolnosti případu: 

Stěžovatelé, šest manželských párů stejného pohlaví, uzavřeli sňatky v zahraničí. Posléze v letech 2004, 2011 a 2012 podávali žádosti o registraci sňatků k různým místně příslušným správním orgánům v Itálii. Ve všech případech jejich žádostem nebylo vyhověno s odůvodněním, že italský právní řád neumožňuje párům stejného pohlaví uzavřít sňatek. Správní orgány argumentovaly mj. tím, že institut manželství podle italské ústavy je nutné vykládat v tradičním smyslu jako svazek mezi osobami odlišného pohlaví a že registrace sňatku mezi osobami stejného pohlaví uzavřeného v zahraničí by byla v rozporu s veřejným pořádkem. V této souvislosti Ministerstvo vnitra vydalo několik oběžníků, právně závazných pro příslušné správní orgány, výslovně zakazujících registraci sňatků osob stejného pohlaví uzavřených v zahraničí z důvodu rozporu s veřejným pořádkem.

V jednom případě se dva stěžovatelé obrátili na kasační soud, který, ačkoliv jejich dovolání zamítl, uznal, že sňatek uzavřený v zahraničí italskými občany stejného pohlaví je nutné považovat za existující a za platný, avšak nelze jej registrovat v Itálii, neboť by neměl žádné právní účinky, a to proto, že se jedná o svazek osob stejného pohlaví. Kasační soud poznamenal, v rozporu s dikcí oběžníků Ministerstva vnitra, že sňatek osob stejného pohlaví není v rozporu s veřejným pořádkem a že osoby stejného pohlaví žijící společně ve stabilním vztahu mají právo na respektování jejich soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, a mohou se tak případně před vnitrostátními soudy domáhat stejného zacházení, které podle práva náleží sezdaným párům.

V roce 2016 italský parlament schválil, v návaznosti na rozsudek ESLP ve věci Oliari a další v. Itálie z roku 2015 (ve kterém ESLP dospěl k závěru, že italský stát překročil meze uvážení tím, že nesplnil pozitivní závazek zajistit specifický právní rámec, který by umožnil uznávat a chránit svazky párů stejného pohlaví), zákon č. 76/2016 o občanských svazcích mezi osobami stejného pohlaví a o partnerském soužití. S odstupem času tak italská legislativa, která vstoupila v účinnost v září 2016, umožnila párům stejného pohlaví, aby jejich sňatek, registrované partnerství nebo jakékoliv obdobné partnerství uzavřené v zahraničí bylo zaregistrováno jako občanský svazek podle italského práva. Většina stěžovatelů této nové právní úpravy využila. 

Předmět stížnosti před ESLP: 

Předmětem všech stížností bylo odmítnutí italských orgánů zaregistrovat sňatky stěžovatelů uzavřené v zahraničí z důvodu, že se jednalo o sňatky osob stejného pohlaví, a dále skutečnost, že stěžovatelé nemohli uzavřít sňatek nebo dosáhnout jiného právního uznání jejich rodinného svazku v Itálii. Stěžovatelé namítali, že jejich situace představovala diskriminaci čistě z důvodu sexuální orientace a že došlo k porušení čl. 8, 12 a 14 Úmluvy ze strany italských orgánů. 

Rozhodnutí ESLP: 

V souladu s čl. 8 a 12 Úmluvy jednotlivě a ve spojení s čl. 14 Úmluvy státy mohou svobodně rozhodnout, že právo uzavřít manželství se bude omezovat pouze na osoby opačného pohlaví (viz Schalk a Kopf v. Rakousko;Chapin a Charpentier v. Francie; Oliari a další v. Itálie). Nicméně je nezbytné právně uznávat a chránit vztahy párů stejného pohlaví (Oliari a další v. Itálie). Občanské svazky znamenají pro tyto páry příležitost k nabytí právního postavení v mnoha ohledech rovnocenného nebo obdobného jako manželství, což v zásadě postačuje k naplnění standardů Úmluvy. Nová italská legislativa upravující občanské svazky (včetně registrace sňatků uzavřených v zahraničí jako občanských svazků) z hlediska základních potřeb páru žijícího ve stabilním a oddaném vztahu zjevně uděluje více či méně stejnou ochranu, kterou požívají manželství. V současné době je na stěžovatelích, zda uzavřou občanský svazek nebo zda nechají svůj sňatek zaregistrovat jako občanský svazek. Jedinou otázkou, kterou se ESLP musí zabývat, je, zda odmítnutí zaregistrovat sňatky stěžovatelů uzavřené v zahraničí, která v důsledku znamenala to, že stěžovatelé byli ponecháni v právním vakuu a bez jakékoliv právní ochrany do doby, než vstoupil v účinnost nový zákon, bylo porušením jejich práv podle čl. 8 Úmluvy.

Především je nutné zkoumat, zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími zájmy jednotlivce a společnosti. Stejně jako ve věci Oliari a další vláda ani v tomto případě ve svém vyjádření neuvedla existenci zájmu společnosti jako celku, který by převážil nad zájmy stěžovatelů, do doby přijetí nové právní úpravy. Vláda ani neuvedla žádný legitimní cíl, s výjimkou obecné fráze o rozporu s veřejným pořádkem, který by odůvodňoval odmítnutí zaregistrovat uzavřené sňatky. Na rozdíl od jiných ustanovení Úmluvy, čl. 8 neuvádí pojem „veřejný pořádek“ jako jeden z legitimních cílů, na jehož základě stát smí zasahovat do práv jednotlivce.

Ačkoliv volba Itálie nepovolovat sňatky mezi osobami stejného pohlaví nemůže být shledána v rozporu s Úmluvou, podstatou dané věci je skutečnost, že manželské svazky stěžovatelů nebyly v Itálii právně uznatelné. V členských státech Rady Evropy neexistuje konsenzus ohledně registrace sňatků osob stejného pohlaví uzavřených v zahraničí, což znamená, že státy disponují širokou mezí uvážení, zda budou takové sňatky registrovat jako sňatky podle vnitrostátního práva.

Nicméně v důsledku odmítnutí zaregistrovat jejich sňatky se stěžovatelé, do okamžiku, než nový právní předpis vstoupil v účinnost, ocitli v právním vakuu, přičemž nebyla zohledněna sociální realita jejich situace. Do přijetí nové právní úpravy správní orgány nemohly formálně uznat právní existenci jejich svazků. Stěžovatelé se tak potýkali s překážkami v každodenním životě a jejich vztahy nepožívaly žádné právní ochrany. Přitom neexistovaly žádné převažující zájmy společnosti, které by odůvodňovaly tuto skutečnost.

Italský stát nemohl rozumně přehlížet situaci stěžovatelů, která odpovídala rodinnému životu ve smyslu čl. 8 Úmluvy, aniž by jim nabídl nějaký způsob právní ochrany jejich vztahu. Do nedávna však, v důsledku právního vakua v italském právu před rokem 2016, vnitrostátní orgány odmítaly uznat situaci stěžovatelů anebo poskytnout jejich svazku jakoukoliv formu ochrany. Ze strany státu tudíž nebyla zachována spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími zájmy, jelikož stěžovatelé neměli k dispozici specifický právní rámec pro uznání a ochranu svých svazků.

ESLP rozhodl v poměru pěti hlasů ku dvěma, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Namítaným porušením čl. 14 Úmluvy ve vztahu k čl. 8 a 12 Úmluvy se ESLP již nezabýval. 

Z disentního stanoviska soudců Pejchala a Wojtyczeka: 

Při výkladu Úmluvy se nelze odklánět od pravidel interpretace mezinárodních smluv podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu a nelze ukládat pozitivní závazky, které z této mezinárodní úmluvy nevyplývají. Měnit Úmluvu v souvislosti s vývojem společnosti mohou pouze Vysoké smluvní strany za účasti demokraticky zvolených zákonodárných sborů. Úmluva chrání pouze omezené množství základních práv a svobod. Ačkoliv ESLP interpretuje ustanovení Úmluvy v kontextu nových případů, které jsou mu předloženy, není zmocněn k tomu, aby měnil rozsah závazků převzatých Vysokými smluvními stranami, ani k tomu, aby přizpůsoboval Úmluvu společenským změnám.

Nelze tvrdit, že státy požívají široké meze uvážení při stanovování právního rámce pro uznání partnerských svazků jiných, než je manželský svazek mezi mužem a ženou ve smyslu čl. 12 Úmluvy. Ve skutečnosti státy mají úplnou svobodu konání, jelikož tato otázka nespadá do předmětu právní úpravy Úmluvy.

Čl. 8 Úmluvy, ve smyslu interpretace podle aplikovatelných pravidel o interpretaci mezinárodních smluv, neukládá Vysokým smluvním stranám povinnost právně upravit jiné právní instituty (např. občanské svazky) za účelem rozvoje rodinného práva. Zejména nemají povinnost zajistit specifický právní rámec pro uznání a ochranu občanských svazků, ať osob opačného, nebo stejného pohlaví. Tato otázka spadá do výlučné vnitrostátní kompetence Vysokých smluvních stran.

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.