Evropský soud pro lidská práva: K nepřípustnosti obhajovat se v trestním řízení osobně

Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 4. 4. 2018, stížnost č. 56402/12 ve věci Correia de Matos v. Portugalsko 

Shrnutí: 

Případ se týkal nemožnosti stěžovatele, který byl advokátem, obhajovat se osobně před soudem v rámci trestního řízení.

V roce 2008 stěžovatel v civilním řízení, ve kterém vystupoval jako právní zástupce, kritizoval rozhodnutí vynesené civilním soudcem, který poté podal podnět k zahájení trestního stíhání stěžovatele pro pohrdání soudem. V roce 2010 státní zástupce obžaloval stěžovatele z trestného činu pohrdání soudem a v souladu s trestním řádem mu ustanovil obhájce. Stěžovatel vzápětí podal k okresnímu soudu návrh na zahájení vyšetřovacího řízení spolu s žádostí o nahrazení ustanoveného obhájce vlastní obhajobou. Okresní soud rozhodl o zahájení řízení před vyšetřujícím soudcem, avšak zamítl žádost stěžovatele o vedení vlastní obhajoby. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu okresní soud shledal, že obžalovaný, ačkoliv advokát, nemůže vystupovat jako vlastní obhájce v trestním řízení. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto s odůvodněním, že portugalský trestní řád neumožňuje kombinovat postavení obžalovaného s postavením obhájce ve stejném řízení. Odvolací soud uvedl, že stěžovatel musí být zastoupen obhájcem jak v řízení před vyšetřujícím soudcem, tak v hlavním líčení ve všech případech, ve kterých lze uložit trest odnětí svobody. Stěžovatelova ústavní stížnost byla odmítnuta s odůvodněním, že nebyla podána a podepsána jeho obhájcem ustanoveným pro trestní řízení.

V roce 2012 vyšetřující soudce vedl řízení, kterého se zúčastnil stěžovatelův obhájce, ale nikoliv již stěžovatel, a během něho soudce potvrdil obžalobu a postoupil věc trestnímu soudu. V roce 2013 v hlavním líčení, jehož se účastnil opět pouze soudem ustanovený obhájce, trestní soud shledal stěžovatele vinným a uložil mu peněžitý trest a úhradu nákladů řízení, včetně nákladů za obhajobu. V roce 2014 tentýž trestní soud zamítl stěžovatelovo odvolání, které shledal nepřijatelným z důvodu, že nebylo podepsáno stěžovatelovi ustanoveným obhájcem nebo obhájcem dle stěžovatelova výběru. Odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele do tohoto rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že obžalovaní se v trestním řízení nemohou sami hájit, i když jsou sami advokáti, a že povinnost mít obhájce je ve veřejném zájmu. Odvolací soud dále uvedl, že pravomoci obhájce dané zákonem jsou v mnoha situacích neslučitelné s postavením obžalovaného a že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je legislativa upravující povinnost být zastoupen obhájcem v souladu s portugalskou ústavou. Podle odvolacího soudu je zákonná úprava rovněž v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech nebo s Evropskou úmluvou na ochranu lidských práv. Rozsudek trestního soudu o vině a trestu se stal pravomocným a vykonatelným v lednu 2015.

ESLP dospěl k závěru, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy (právo na spravedlivý proces/právo obhajovat se osobně). ESLP shledal, že rozhodnutí portugalských soudů o tom, že stěžovatel musí být zastoupen obhájcem, se opíralo o platnou legislativu, jejímž účelem bylo chránit obžalované osoby prostřednictvím stanovení povinnosti právního zastoupení obhájcem (účinné obhajoby), a dále že hlavním účelem povinného právního zastoupení v trestním řízení bylo zajistit spravedlivý průběh trestního řízení, v jehož rámci bude respektováno právo obžalovaného na rovnost zbraní. ESLP neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že obhajoba stěžovatele soudem ustanoveným obhájcem nebyla vedena řádně nebo že trestní řízení před vnitrostátními soudy nebylo spravedlivé. 

Předmět stížnosti před ESLP: 

Stížnost směřovala proti rozhodnutím vnitrostátních soudů, která stěžovateli neumožnila hájit se osobně v trestním řízení vedeném proti němu a která ukládala povinnost být zastoupen obhájcem, a to v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy. 

Rozhodnutí ESLP: 

Případ se týká rozsahu práva obžalovaných, kteří jsou právníci, obhajovat se v trestním řízení sami.

Stěžovatel podal již v minulosti obdobnou stížnost, která vyústila v rozhodnutí ESLP ze dne 15. 11. 2001 [Correia de Matos v. Portugalsko (dec.), 48188/99]. V uvedeném rozhodnutí ESLP shledal, že ačkoliv obecně právníci (advokáti) mohou osobně vystupovat před soudem, příslušné soudy mohou v rámci jejich meze uvážení dospět k závěru, že v zájmu spravedlnosti bude požadováno, aby právníkovi (advokátovi), který byl obžalován z trestného činu a který proto nemusí být schopen řádného úsudku nebo účinné obhajoby, byl ustanoven obhájce. ESLP proto zamítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou vzhledem k tomu, že obhajoba stěžovatele byla vedena řádně a že nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.

Vnitrostátní soudy, reflektujíce judikaturu nejvyšších portugalských soudů, ve svém odůvodnění zdůraznily, že účelem pravidla o povinném právním zastoupení v trestním řízení, které aplikovaly, není omezovat obhajobu, ale chránit obžalovaného zajištěním účinné obhajoby, a dále, že obhajoba prostřednictvím obhájce v trestním řízení je ve veřejném zájmu, a tudíž práva na obhajobu prostřednictvím obhájce se nelze vzdát. Relevantní ustanovení trestního řádu odrážejí premisu, že obžalovaný je lépe hájen advokátem, který není zatížen emocionálním břemenem tak jako obžalovaný, a který je tak schopen vést jasnou, věcnou a účinnou obhajobu.

Rozhodnutí portugalských soudů ukládající stěžovateli, aby byl zastoupen obhájcem, bylo založeno na platné legislativě, jejímž účelem bylo chránit obžalované zajištěním účinné obhajoby v případech, kdy lze uložit trest odnětí svobody. Každý členský stát Rady Evropy může legitimně uvažovat, že obžalovaný je lépe hájen obhájcem, který je nezaujatý a technicky připravený, a že ani obžalovaný, který je advokátem, nemusí být schopen vést účinnou obhajobu ve své trestní věci vzhledem k tomu, že se jedná o jeho osobní věc.

Vzhledem ke zvláštní úloze, kterou zastávají advokáti v justici, a v tomto kontextu k jejich povinnostem, zejména pokud se jedná o jejich chování, v daném případě existovaly rozumné důvody domnívat se, že stěžovatelův přístup nemusel být objektivní a nezaujatý, tedy takový, který portugalská legislativa považuje za nezbytný pro to, aby osobní obhajoba byla účinná. 

Navíc, obzvláště restriktivní povaha portugalské legislativy z pohledu obžalovaného neznamená, že stěžovatel byl zbaven veškerých možností volby vedení obhajoby a účinné participace na vlastní obhajobě. Ačkoliv podle portugalského trestního řádu je právně-technická obhajoba svěřena obhájci, relevantní legislativa poskytuje obžalovanému několik způsobů osobní účasti a zásahů v řízení.

Obžalovaný měl právo osobně se účastnit všech fází trestního řízení, činit prohlášení nebo být slyšen ohledně skutku, ze kterého byl obžalován, podávat námitky, stanoviska a žádosti, ve kterých se mohl vyjadřovat k právním a faktickým otázkám a které jsou zařazovány do spisu, aniž by musely být podepsány obhájcem. Stěžovatel mohl zrušit jakýkoliv úkon učiněný jeho jménem. Portugalské právo navíc umožňuje obžalovanému, aby byl poslední osobou, která vystoupí před soudem po ukončení ústních přednesů a před vynesením rozsudku.

Pokud není obžalovaný spokojen se soudem ustanoveným obhájcem, může požádat o změnu obhájce. Obžalované osoby mohou rovněž svobodně instruovat advokáta dle svého výběru, kterému důvěřují a se kterým se mohou domluvit na strategii obhajoby. Pokud je obžalovaný odsouzen a je povinen nést náklady povinné obhajoby, může požádat o právní pomoc, pokud není schopen tyto náklady uhradit. Tudíž, i přes povinnost být zastoupen obhájcem, stěžovatel měl relativně široké možnosti ovlivňování způsobu vedení své obhajoby a měl možnost se jí aktivně účastnit.

Hlavním cílem pravidla povinného právního zastoupení v trestním řízení v portugalském právu je zajistit řádný výkon spravedlnosti a spravedlivý proces, ve kterém bude respektováno právo obžalovaného na rovnost zbraní. Vzhledem k procesnímu kontextu jako celku, ve kterém byl aplikován požadavek povinného právního zastoupení, a s ohledem k prostoru uvážení, kterým disponují členské státy Rady Evropy, co se týče volby způsobu zajištění obhajoby obžalovaného, uvedené důvody pro požadavek povinného právního zastoupení obecně a v daném případě jsou relevantní a dostatečné.

Stěžovatel se neúčastnil soudních jednání, kde by předložil vlastní verzi skutku nebo vlastní interpretaci relevantních právních předpisů, a tudíž se vědomě rozhodl neúčastnit se efektivně své obhajoby společně se svým obhájcem. Nekomunikoval se svým obhájcem ani jej nijak neinstruoval ve způsobu vedení obhajoby. Ačkoliv neměl důvěru ke svému obhájci a podezíral jej z nezkušenosti, stěžovatel nerozporoval kvalitu práce obhájce nebo jeho kvalifikaci před vnitrostátními soudy ani nenamítal, že by obhájce učinil procesní chyby. Stěžovatel ani nejmenoval jiného obhájce dle vlastního výběru, se kterým by se mohl domlouvat na strategii obhajoby.

Nebyly shledány žádné přesvědčivé důkazy, které by zpochybnily řádné vedení obhajoby stěžovatele soudem ustanoveným obhájcem nebo spravedlivý průběh řízení před vnitrostátními soudy.

Je však zapotřebí dodat, že ESLP rozhodl velice těsným poměrem devíti soudců ku osmi, že v daném případě nedošlo k porušení Úmluvy. Osm soudců předložilo disentní stanoviska, ve kterých soudci vysvětlovali svůj zcela opačný názor na tento pozoruhodný případ.

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.