Etika v právu pohledem účastníka řízení
autor: Mgr. Marie Voříšková publikováno: 24.09.2018
Příspěvek pro konferenci o aktuálních otázkách české a slovenské advokacie konané v Luhačovicích 21. září 2018.
Bezmála třicet let jsem tzv. lučním advokátem, jak nás rozšafně pojmenovává kolega Tomáš Sokol. Také ale léta bydlím na Vinohradech, tedy mezi Pražany uprostřed, kde se vlastně všecko to nejdůležitější děje. Nejspíš právě proto, že tam, do Českého ráje pod Krkonoše, do domu v lukách, kam jsem před lety přesunula také sídlo své advokátní kanceláře, a z pohledu místních jsem zůstala „navátinou z Prahy”, stala jsem se sama účastníkem právního řízení. Moji právní předchůdci a sousedé totiž nejasnosti o asi 30 cm pozemku ve svahu, s opěrnou zídkou před mým domem, přecházeli 40 let vzájemným nevraživým agresivním mlčením, jak to bývá tady na českém venkově standardní. Soudy prý nefungují a advokáti jsou prý drazí. Mé opakované pokusy se se sousedy rovnoprávnou dohodou smířit po deseti letech mého snažení už působily víc než naivně, a tak jsem, zastoupena advokátem, zažalovala. Ačkoliv pravomocně skončeno, dosud není postaveno najisto, zda šlo spíš o určení sporných hranic mezi pozemky podle § 1028 občanského zákoníku, nebo spíše o určení vlastnictví k pozemku, protože soud první i soud odvolací námi uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4071/2016) zcela ignorovaly. To se sice podle zveřejněných názorů ústavních soudců jeví jako postup nesprávný, ale pochopila jsem, jak mi bylo místními naznačeno, že „Pražáky” nemají rádi nikde. Po čtyřech letech soudního úsilí jsem zůstala zklamaná, že jako účastník řízení jsem před soudem žádné prvky spravedlnosti nebo dokonce etiky ve výkonu práva nenalezla.
Daleko od toho domu, kde pokračují do kraje naše opravdické luční louky, náš soused, bez našeho vědomí, vytyčil hranice téměř neviditelnými dráty s probíhajícím elektrickým proudem. Ne, nejednalo se o ohrazení pastvy pro zvířata, zkrátka jen úsečka plotu mezi dvěma pozemky. Když se o ty elektrické dráty po zimě v době tání zranilo mokrou rukavičkou malé dítě naší návštěvy, a tak jsem velmi zdvořilým dopisem požádala na místní služebně příslušníky Policie ČR, aby sousedovi domluvili, dostalo se mi od policie oficiální písemné odpovědi, že bylo provedeno místní šetření a nebylo shledáno týrání zvířat. Sousedé si mezi sebou dál spokojeně šuškají tu známou větu „že co si v Praze upekli, to ať si tam snědí, soudy stejně nefungují, advokáti jsou drazí, tak aspoň že policie je naše”. Ani zde jsem žádný prvek etiky při praktickém výkonu práva nenalezla.
Podobně v případě, kdy ředitelka jedné vesnické základní školy, na serveru kurzy.cz anonymně zřídila tzv. veřejnou hodnotící diskusi advokáta a pak po dobu půl roku pod pěti smyšlenými nicky šířila pomluvy o advokátce, která jí nikdy žádné služby neposkytovala a se kterou se nikdy nesetkala. Elitní pražská trestněprávní kancelář zastupující pomlouvanou advokátku se od místního oddělení Policie ČR dozvěděla, že ačkoli se policejním šetřením zjistilo, že pisatelka “tvořila” z jediné své IP adresy a byly provedeny výslechy, při nichž se ke svému jednání doznala, přípravné řízení trestní přesto zahájeno nebylo a ani nebude, protože případ není hodný projednání a pomluvami hodnocená advokátka do spisu není oprávněna ani nahlédnout, protože když nebylo zahájeno řízení, není osobou poškozenou. Těžko dovodit, zda i zde lze dostát doporučení kolegy Aleše Rozehnala v článku „Svobodu slova, která by byla neútočná, není proč mít“ na Hlídacím psu ze dne 13. září 2015, že „… Obrana musí být stejně silná, jako útok…” https://hlidacipes.org/ales-rozehnal-svobodu-slova-ktera-by-byla-neutocna-neni-proc-mit/?hilite=%27svobodu%27%2C%27slova%27 V lukách se nadále realizuje zásada, že „co si v Praze upekli, to ať si tam snědí, soudy stejně nefungují, advokáti jsou drazí, tak aspoň že policie je naše”.
Uvedla jsem několik zcela lapidárních kauz, jakých se denně možná v naší zemi děje bezpočet. Snad se denně řeší v naší zemi mnohem více kauz právně správně a tedy spravedlivě. Stále ale platí stará definice učená na katedrách teorie státu a práva bez ohledu na politické vedení země, že totiž stát je organizované násilí. Je legitimní, že stát nemá prioritní zájem dělat občany šťastnými a zdravými, zájmem státu je pořádek a řád. Otázkou pro nás zůstává, zda si při své lidské i advokátní praxi uvědomujeme, že kontinentální právní systém předpokládá důvěru občana ve státní spravedlivost, zda si uvědomujeme, že právě pro tuto důvěru občana stát nazýváme státem právním. Skuliny, nebo dokonce vakuum mezi platnými právními předpisy a praktickým výkonem práva v každodennosti občanů, se vyplňují tak říkajíc za pochodu. Zdá se mi, že tyto skuliny se vyplňují buď posilováním nejistoty, strachu a ovládání, nebo podporou odvahy k etice, sebedůvěře a spravedlnosti, k posilování vědomí, že zodpovědnost za svá jednání nese prvně každý občan sám.
K podpoře těchto svých zdání mohu citovat kolegu Václava Vlka http://www.ceska-justice.cz/blog/pouta-dustojnost-a-pravni-stat/ (Česká justice: Pouta, důstojnost a právní stát 28. 5. 2018), že „…Nesmíme nikdy rezignovat na zásady právního státu, na postuláty důstojnosti. Když se budeme vyhýbat neustálému přezkoumávání důstojnosti, brzo někoho napadne, že když pouta a ,medvědaʻ budou mít ,vyšetřovaníʻ celý den, tak nějak ,vyměknouʻ a soudy se zrychlí. Zdůvodní se to bezpečnostními riziky a vyhodnocením situace. Pouta jsou symbolem moci a současně i jejím prostředkem. Moc má přirozenou tendenci se posilovat, zpřísňovat a přestávat být spravedlivá…”, nebo mohu připomenout právní rozbor Michala Žižlavského o problematice postavení advokátů před soudem (Česká justice: Advokát vždy jako zlý, státní zástupce jako hodný, 6. 2. 2018 http://www.ceska-justice.cz/2018/02/cak-hodla-mapovat-svlekani-a-prohlidky-u-soudu-advokati-jsou-stale-ponizovani/ ), podle něhož někdy předseda soudu rozděluje sporné strany hned na začátku procesu na ty „hodné“ a na ty „zlé“, když advokáti při vstupu do soudní budovy veřejně procházejí ponižujícími prohlídkami (vysvlékání opasků, zouvání bot, sundávání šlí, sundávání spon z účesu), a tím se vytváří podprahově jejich negativní obraz u veřejnosti, médií, ale i soudců a přísedících.
Jen zdánlivě s našimi lidskými i profesními zkušenostmi nesouvisí množství dalších objevů na poli lidské vědy – medicíny, psychologie a psychiatrie, ochrany životního prostředí, ekologie, ekonomie i marketingu (citace zdrojů překračuje rámec tohoto příspěvku, ale je dostupná), že totiž lidské vztahy jsou uzdravitelné stejně jako lidská těla efektivně, to je účinně a trvale – pouze zevnitř.
Že namísto řešení krize je nutná transformace.
Právě nedávno, na Konferenci o etice v trestním právu, konané na Univerzitě Palackého v Olomouci, zazněla k položené otázce ج zda lze z etického kodexu advokáta definovat pojem „oprávněný zájem klienta” - odpověď místopředsedy ČAK, Tomáše Sokola, že definovat nelze, že oprávněný zájem se musí posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť. Dedukuji tedy, že nelze-li pojem definovat, nezbývá než jej posoudit prostě lidsky, citem pro situaci, eticky.
Z uvedeného dovozuji, že každá z těchto informací (a je mnoho podobných dalších, zde nezmíněných) je v souladu s prvním přáním Martina Šolce, který jako první vystoupil na 7. sněmu ČAK dne 22. 9. 2017 jako prezident IBA (International Bar Association), tedy největší mezinárodní advokátní organizace, (a také jako bývalý předseda ČAK) – zde vyslovil přání, aby Komora i celá právnická obec začaly přemýšlet, jak propagovat vládu práva tak, aby ji sami lidé požadovali. Jako luční advokát, a především jako prostý účastník několika různých řízení ale vnímám empiricky, že lidé jsou mainstream systémem tak vyčerpaní, že na požadování vlády práva jim už nezbývá síla, a tak rezignují, nebo se uchylují k bezpráví.
Možná je to stav žádoucí pro nastolení vlády chytrých kvantových počítačů, to nevím.
Můžeme ale cítit, že pro ty silnější, kteří ještě nerezignovali, je tu možnost neustávat ve své edukativní snaze klima lidskosti a etiky, jako praktické disciplíny filozofie, do výkonu práva postupně navracet. Mám radost, že na takových praktických snahách se advokáti mohou podílet nejen jako jednotlivci, ale nyní také v Unii rodinných advokátů, např. v projektu Advokáti do škol.
Přeji nám všem, aby veřejností byli advokáti vyhledávaní s důvěrou jako profesionálové, kteří se poctivě dovolávají práva a spravedlnosti, na ochranu oprávněných zájmů každého z nás.
Mám totiž vyzkoušeno, že jednat eticky se přece jen vyplatí!
Autorka působí jako advokátka.