Etika právnického stavu

Na této akci, jíž jsem měla tu čest moderovat, se sešly tři desítky osobností ze všech právnických profesí. Proč právě téma etiky? Protože se společnost mění, právo ji zásadně a mnohem více než dříve ovlivňuje a my právníci ji tak měníme spolu s ním. Ať chceme či nechceme, právo je lingua franca dnešního věku. Hýbe společností v důsledku své obrovské, kazuistické a složité konstrukci, dopadů na všechny oblasti lidského života a stále větší regulovanosti, ale také proto, že je stále méně srozumitelné. Proto jsme se letos rozhodli navázat na loňskou akci, jež proběhla v Justiční akademii na téma budoucnosti právnického stavu. Tehdy jsme otevřeli debatu, v níž jsme 27. září pokračovali. Dnes už totiž otázka nezní, zda se jednotlivé právnické profese mají či mohou scházet, či zda tak činit nemají. Tuto otázku už dny minulé zodpověděly kladně. Naopak vývoj ve společnosti a neustálé útoky na svobodu a nezávislost (lidskou i právnických profesí) ukazují, že tak činit musíme. Koneckonců, nové vedení ČAK má stálou komunikaci se všemi právnickými stavy ve svém volebním programu.

Společnost se ovšem velmi rychle mění a situace právnických profesí a justice vůbec se neustále zhoršuje. Zdá se mi, že žijeme v online justici. Veřejnost sleduje, sdílí, komentuje, manipuluje, vydírá, hrozí, nesouhlasí (pokud má jinou představu o spravedlnosti), anebo oslavuje (své oblíbené odsouzené). Naším tématem proto byla zejména prostupnost právnických profesí a komunikace. Kulatý stůl hledal také odpovědi na otázku, zda existuje jedna společná etika, či zda každá právnická profese má svou, jinou. Zda je jedna spravedlnost, nebo zda je spravedlnost jen úhlem pohledu. Pojďme se podívat na diskusní příspěvky jednotlivých účastníků:

JUDr. Karel Havlíček (zakladatel Stálé konference českého práva): Etika je trvale udržitelné téma, navíc téma více než potřebné, proto se pořádá Pražský právnický podzim a podobná setkání. Co je však nezbytné a v čem dosud klopýtáme, je publikace názorů právníků. Osvěta je velmi důležitá, přibližování práva a spravedlnosti je nejdůležitější etická povinnost právníků. Musíme komunikovat a budovat stavovskou čest. Její součástí je ovšem i vzájemná úcta.

Zdá se mi, že v diskusi zaměňujeme etiku za soubor pravidel, jak se máme chovat, abychom neměli průšvih. Prostředí pro naše chování přitom není rozhodující. Například sociální sítě jsou jen otázkou techniky, nikoliv etiky. Podstatnější jsou vnitřní pravidla pro každého člověka. Etika z principu obsahuje deficit demokracie. Etika je vždy přirozená, na rozdíl od syntetického práva. Etika je shoda o tom, že některá jednání jsou správná.

Problém sociálních sítí je ovšem v tom, že facebook a twitter změnily techniku rozhovoru. Stále více lidí čte mezi řádky něco, co tam vůbec není, a naopak nečte slova a významy, která tam jsou. Přimlouvám se za to, aby se teorie etiky vyučovala na právnických fakultách. A to jsme se nedotkli etiky práva, jejíž podstatou je spravedlnost. 

Prof. Pavel Šámal (předseda Nejvyššího soudu): Co je to vlastně etika? Právnické stavy tendují k přijímání etických kodexů, ale etika je praxe, nikoliv teorie, jde o konkrétní chování, to, jak se k sobě advokát, soudce či notář chovají. Etika je ale také pokora, loajalita, kterou má člověk v sobě. Vůbec nejde o etické kodexy a zákazy, to je jen proklamace.

Přál bych si větší prostupnost mezi právnickými stavy. Zásadou nechť je kariérní postup, ale prostupnost je kořením a bez něj jde o omezování a zapouzdřování, což je špatné. Ideální je ovšem nastavení transparentních podmínek, protože zbytek je řemeslo (proces se dá naučit). A volba soudce je vždy otázka loterie.

Je otázkou, zda se dá etika naučit. Etika je mravnost a mravnost si člověk nese s sebou uvnitř, z rodiny, z dětství. Nemravní lidé by se mezi právnické profese měli dostat co nejméně. A u soudce by jediným hlediskem měla být spravedlnost. 

JUDr. Jan Vyklický (soudce Nejvyššího správního soudu): Etika je nejdůležitějším tématem, o kterém by měli právníci hovořit. Jednotlivé profese jsou hráči různých rolí a vždy by mělo platit, že jednotlivé posty (zejména soudců) by měli obsadit lidé s nejlepšími předpoklady. Soudcem má být ten, kdo naplní soudcovskou roli, kdo ji naplní nejlépe. Jinak platí, že čím jsme starší, tím jsme stejnější.

Komunikace je cizí slovo pro povídání, a povídat by si měli všichni. Kodexy nejsou potřeba, stačí slušné vychování a zdravý rozum. Ovšemže bez pravidel nenajdeme společnou řeč, zejména směrem k exekutivě a legislativě. To je oblast pro soudce zapovězená, zakázaná, v níž by měli být obezřetní.

Pokud si právníci nebudou povídat, nebudou si ani rozumět. V diskusi o etice mi chybí filozofický rozměr, jaký právu poskytuje například prof. Sokol. Etika není jen jedna, jsou různé etiky různých profesí, navíc všechny se v čase vyvíjejí spolu s vývojem společnosti. Jak na nás hledí společnost a veřejnost, by pro nás právníky nemělo být rozhodující. Jistotu najde člověk jen sám v sobě. Naše chování nelze ohýbat podle toho, jak nás chce vidět veřejnost. Kdo si neporadí sám se sebou, těžko může být mentorem pro ostatní. Etický kodex sám nemá žádný význam. Význam má jeho interpretace.

Chybí nám i definice pojmů, navíc ve společnosti se vytrácejí hodnoty. Staráme se o to, co kdo cizí dělá, zda dělá něco špatně. Podezíravost má rizikový potenciál, někdy může být i účelová. Měli bychom se více starat sami o sebe, a snad by to veřejnost ocenila. Veřejná média nehrají dobrou roli: buďto jsou supertolerantní, nebo straní jedné straně. Pokud se jim to hodí, jsou ochotny porušovat pravidla. 

Mgr. Robert Němec, LL.M. (místopředseda ČAK): Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Problémem je, co na naše chování a představy říká veřejnost. V zahraničí není s komunikací žádný problém, běžně se stýkají a scházejí soudci s advokáty, stýkat se může každý, kdo má zájem. Mezi stavy samozřejmě komunikace probíhá, ale etika souvisí se samosprávou. A vedení každé profese by se mělo distancovat od prohřešků jednotlivců. 

JUDr. Ladislav Derka (soudce Vrchního soudu v Praze): Myslel jsem si, že přemíra kodexů je jen rysem módnosti, ale v Soudcovské unii jsme vytvořili pravidla pro soudce na sociálních sítích a soudím, že jsou taková pravidla potřeba. Není ovšem jednoduché stanovit hranici. Kodexy by měly upravovat jen krajní situace, obzvláště u právníků, kteří svou podstatou vyznávají pravidla.

Pokud je lékař padouch, nemá to vliv na jeho práci. Pokud je padouchem soudce, jeho práci to znehodnocuje a nemůže ji dělat dobře. Základní vlastností soudce navíc má být zdrženlivost. 

JUDr. Michal Žižlavský (advokát, člen představenstva ČAK): Komunikací rozumím mluvení. Tam, kde spolu lidé nemluví, vzniká nedorozumění. Líbí se mi myšlenka rolí, je součástí sociální inteligence. Chybí ovšem definice jednotlivých justičních rolí, chybí ekonomické zakotvení a stanovení principála pro jednotlivé role. Podle mého názoru máme všichni sloužit procesu. Soudce v něm hledá spravedlnost, advokát se snaží naplnit zadání svého klienta. Já se vždy snažím poznat svého soudce, abych věděl, jak bude uvažovat a co pomůže mému klientovi i mně v dosažení cíle, který klient požaduje. 

JUDr. Roman Fiala (místopředseda Nejvyššího soudu): Je třeba dodat pohled zvenčí, tedy jak se na nás právníky dívá veřejnost: myslí si, že jsme si zákony vytvořili pro sebe, aby nás lidi potřebovali a draze nás platili. Řešením je osvěta a občanská společnost. Všichni před sebou máme úkol přesvědčovat a vysvětlovat.

U právníka hledáme slušnost, u lékaře odbornost. I kdyby byl lékař padouch, stejně si ho vybereme radši než mravního lékaře bez odbornosti. Cenu etických kodexů vidím ve shodě. Jde o minimum, na němž se shodne většina, vše ostatní je relativizováno v čase. Naopak se bojím nesvobody. 

JUDr. Stanislav Křeček (zástupce veřejné ochránkyně práv): Měli bychom také hovořit o vzdělání. Existuje něco, co právníka zavazuje i v soukromém a v osobním životě? Etika právnického stavu souvisí se spravedlností, ale ta sama o sobě není obsahem, ale jen pojmem, který si každý jednotlivec naplní obsahem sám.

Vývoj pokračuje mílovými kroky kupředu. Tiskové konference jsou zbytečné, protože novináři sedí u počítačů. Děti myslí ve 160 znacích a nedokážou udržet víc než jednu myšlenku. Kodexy samy nic nevyřeší, protože jsme kreativní národ, schopný každé pravidlo obejít. Nelze přece dělat negativní výčet všeho, co se nesmí! My přece všichni dobře víme, co už je za hranou! 

JUDr. Gerhard Bubník (advokát): Během padesáti let mé praxe nebyl nikdy právnický stav v takové nemilosti jako nyní, v takovém odsudku médií. V zahraničí se na rozdíl od naší země šířeji definuje konflikt zájmů a při sebemenším podezření (stačí důvodná pochybnost) se právník musí vzdát své účasti na kauze. Tak by to mělo být i u nás. Veřejnost je totiž na pochybnosti velmi citlivá. Etický kodex by měl být vytvořen zejména pro rozhodce, kteří jej ještě nemají.

Etický kodex je návod k jednání a jako takový je podle mě nezbytný. Kladu si ovšem otázku, zda je etické, když advokát převezme k zastupování kauzu, o níž ví, že ji prohraje. 

Mgr. Pavel Punčochář (soudce Okresního soudu ve Vsetíně): Etika je podle mého pohledu širší než morálka, ale v jednací síni se na ni účastníci řízení dívají zvnějšku. Vadí mi nedostatek osvěty a podporoval bych více neformální komunikace mezi stavy, jako je tomu v USA. 

JUDr. Luděk Lisse, LL.M. (advokát): Mám námitku vůči postupu České televize. Je to veřejnoprávní médium, a tak by mělo přispívat k právnímu vědomí. Sociální sítě dnes už nemůžeme omezovat, pro mladé lidi jsou projevem jejich osobnosti. Přes Twitter sdělují své názory i politici. Někdy mi to připadá jako vulgarizace politických a veřejných funkcí. Ze zahraničí vím, že soudce může s advokátem telefonovat, hovory se nahrávají a má k nim přístup i protistrana. 

Mgr. Radek Vondráček (místopředseda Poslanecké sněmovny): Už malé děti jsou schopny posoudit nespravedlnost, my se s tímto smyslem přece rodíme. Co je dobré, to se od dětství učíme od rodičů. Každý ovšem vyrůstá v jiném prostředí, každý si osvojí jinou etiku. Osobně bych uvítal vzdělávání v etice. A pokud srovnám advokáta a obecného zmocněnce, pak docházím k závěru, že hlavním rozdílem mezi nimi dvěma je teorie. Laikové si myslí, že jim stačí, když si právo přečtou. Odborník ví, že se musí obrátit k základům, a těmi je teorie. 

JUDr. Ljubomír Drápal (předseda Krajského soudu v Praze): Etika je reakce právníků na pohled zbytku společnosti. Etický kodex je potvrzením, že to s námi není tak strašné. Nutností je ovšem svoboda k výkonu právnického povolání, do které by nikdo třetí neměl zasahovat. Etika = svoboda + zákaz ovlivňování + důvěryhodnost. Poslední podmínka je ovšem problémem, protože si ji snižujeme sami navzájem. Bohužel i samy instituce a rozhodnutí budují nedůvěru samy mezi sebou. 

JUDr. Petr Toman (advokát a náhradník představenstva ČAK): Kladu si otázku, zda vůbec existuje etika právnického stavu. Já o tom totiž pochybuji. Podle mě existuje etika obecně. A dá se profese advokáta vykonávat eticky? To je přece pro různé profese diskutabilní. Je etické zastávat v jednom případě jeden právní názor a v jiném případě názor diametrálně odlišný? Pro advokáta to ovšem etické je, podobně jako zatajit důkaz, který usvědčuje advokátova klienta. 

Marek Benda (poslanec): Klient hledá jakéhokoliv padoucha, který ho vyseká z jeho problémů. Nic jiného pro něho není rozhodující. Ke komunikaci bych rád dodal, že fakticky spolu všichni hovoří, a tvrdit něco jiného je pokrytecké. Problém ovšem je, odkud se odrazit, protože nejsme schopni se shodnout ani na minimu. Vždyť z Desatera nedodržujeme ani jedno přikázání. 

JUDr. Zuzana Smítková (advokátka): Nesouhlasím s pohledem na oblíbeného advokáta – padoucha. Jsem přesvědčena, že pokud je advokát amorálním padouchem, tak mu klient uteče. 

JUDr. Jaroslav Kuba (Právnická fakulta UK): Chápeme rozdíl mezi etikou a etiketou? Neměli bychom vychovávat alibistické fachidioty. 

Co říci na výše zmíněné? Je dobré, že jsme toto téma otevřeli. Na řadě věcí jsme se plošně shodli. Například na tom, že komunikace mezi profesemi ve skutečnosti žádným problémem není. A že etika je vlastně stará dobrá lidská a obyčejná slušnost, protože všichni přece dobře víme, jak se máme chovat a co je za hranou. V právnických profesí bude vždy obtížně rozpoznatelné, kde končí profesní život a začíná právníkovo soukromí. To je proto, že právo proniklo do všech oblastí života a na právníky obecná veřejnost hledí pozorněji než na jiné profese, jimž kdeco odpustí. Nezbytná je osvěta směrem k veřejnosti a vzdělávání dovnitř právnických stavů. Jednotlivé právnické profese si musí uvědomovat své role, respektovat je a navzájem své postavení nepodrývat.

Závěrem zbývá poděkovat partnerům, bez nichž a bez jejich podpory by nebylo možné podobné akce konat. Jedním z hlavních partnerů kulatého stolu byla také Česká advokátní komora. 

Autorka je advokátkou v Praze.