Etický kodex advokáta – Komentář
autor: JUDr. Daniela Kovářová, JUDr. Tomáš Sokol publikováno: 18.03.2019
Čl. 4
Důstojnost a vážnost stavu
(1) Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.
(2) Advokát je povinen plnit převzaté závazky. Závazek nebo ručení za cizí závazek smí převzít jen tehdy, je-li si jist jeho splněním.
(3) Projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie jsou věcné, střízlivé, a nikoliv vědomě nepravdivé.
(4) Jakékoliv obstarávání cizích záležitostí advokátem soustavně a za úplatu se pro účely Pravidel považuje za výkon advokacie.
K čl. 4
Komentované ustanovení upravuje blíže důstojnost a vážnost advokátního stavu, čímž rozvádí ustanovení § 17 zák. o advokacii, podle kterého advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.
Je samozřejmě otázkou, nakolik je třeba, aby stavovský předpis takto doslovně rozváděl zákon.
Obecně je třeba podotknout, že někteří advokáti vztahují povinnost důstojnosti a vážnosti stavu výlučně k poskytování právních služeb, přičemž se opírají právě o zákonné znění. Pravidla však chápou advokátovy povinnosti šířeji, proto čl. 4 rozšiřuje vážnost a důstojnost stavu i na oblast mimoadvokátní, tedy sféru osobního života advokáta. Tento širší výklad ovšem odpovídá i znění čl. 19 odst. 2, podle něhož advokát smí toto označení používat i mimo výkon advokacie. Rozsáhlá kárná praxe s následným přezkumem soudů dává tomuto širšímu pojetí ovšem za pravdu. Dodejme ještě, že jde o původní znění z roku 1997, v němž se během dvaceti let nic nezměnilo.
K obecnému pohledu na advokátní povinnosti nutno ještě podotknout poznámku srovnávající vnitrostátní a zahraniční právní úpravu. V anglosaských destinacích převažuje veřejnoprávní charakter postavení advokáta a důraz na jeho loajalitu ke státu jakožto jednoho z představitelů spravedlnosti. Britští advokáti (barristeři) mají sloužit veřejnému zájmu stejně jako zájmu klientů, což vede k větší loajalitě advokátů ke státu než ke klientům a vůči sobě navzájem. V České republice je vůdčím principem obhajoba zájmů klienta a respekt k jejich pokynům, jehož hranicí je protiprávnost či rozpor se stavovskými předpisy.
K odst. 1
První odstavec komentovaného ustanovení je rozvedením znění § 16 odst. 2 věty první zák. o advokacii, podle kterého při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě. Lze si zajisté postesknout, že pojmy jako „poctivost, čestnost a slušné chování“ jsou neurčitými pojmy, nicméně příklady z kárné praxe lze ilustrativně doložit, co ČAK považuje za chování rozporné.
Pokud jde o samotný fakt existence speciálních povinností advokáta, zmiňuje ho kárné rozhodnutí odvolacího kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 14. 6. 2002 (zrušeno soudem dne 5. 11. 2007, potvrzeno 11. 11. 2008), sp. zn. K 28/02, podle něhož: „Na osoby vykonávající advokacii, na něž se vztahují určitá etická pravidla, nelze pohlížet stejně jako na jiné podnikatelské subjekty, které taková pravidla nemají a u nichž je jejich podnikatelská činnost často chápána jako amorální.“ Podobně se vyjadřuje kárný senát kárné komise ČAK ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. K 8/2000: „Požadavek poctivosti a čestnosti advokáta v soukromoprávních vztazích se vztahuje i na jeho jednání mimo oblast jeho profesionální činnosti.“
Názor kárných orgánů ČAK se shoduje i s tím, jak tuto oblast povinností advokáta interpretuje na s. 3 v pozn. 2 zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 5 As 34/2003, podle něhož: „Podle ustanovení § 17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, se advokát jako příslušník této profese dobrovolně podřizuje pravidlům etického chování, která jdou i nad rámec požadavků stanovených právními normami pro ostatní subjekty práva. Některá z těchto pravidel se prosazují výslovně do textů právních norem, jiná jsou součástí psaných či nepsaných kodexů. (Pozn. aut.: Viz shodně kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. K 1/05, citované dále v komentáři k odst. 2.) (…) Pokud ustanovení § 17 zákona o advokacii ukládá advokátovi povinnost chovat se při výkonu svého povolání – advokacie určitým způsobem, pravidla profesionální etiky jej zavazují k určitému chování nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, přičemž hlavním důvodem je ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů. Z těchto hledisek je třeba požadavky vymezené v čl. 4 odst. 1 Pravidel, tedy všeobecné požadavky na poctivé, čestné a slušné chování advokáta chápat jako generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři. Požadavek poctivosti, čestnosti a slušnosti platí tedy nejen pro výkon advokacie, ale i pro soukromý život advokáta, pro vztahy k jeho soukromým věřitelům a dlužníkům, pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku apod.“
Pro posuzování toho, kam až může advokát zajít při poskytování právní služby, ale i ve svém osobním životě, bude mít asi dost zásadní význam rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 9 Ad 10/2015. Pro ty, kteří by se chtěli či z nějakého důvodu museli tímto tématem hlouběji zabývat, rozhodně doporučujeme si postupem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, rozsudek vyžádat. Zde jen stručně: Soud rozhodoval o žalobě kárně odsouzené, která byla postižena hned za několik verbálních a písemných projevů, neboť jimi dle kárných senátů měla porušit § 17 zák. o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 3 a čl. 17 odst. 1 Pravidel. S tím ale kárně odsouzená nesouhlasila a dovolávala se, krom námitky adekvátnosti svých výroků a jiných procesních a věcných námitek, i svobody slova.
Z hlediska této publikace jsou zásadní tyto výroky:
„Nejvyšší státní zastupitelství systémem padajícího exkrementu odeslalomůj podnět na Vrchní státní zastupitelství v Praze, proti kterému jsem protestovala.“ A dále pak: „Ve skutečnosti to svědčí o tom, že soustava státního zastupitelství je zkostnatělá instituce, ve které platí pouze in-siderovské vztahy a občan, byť i v roli obhájce, má právo maximálně na kus papíru, kterým si tak může vytapetovat… tím jeho použitelnost končí.“ (skutek A)
„Orgány činné v trestním řízení jsou úplně pitomé nebo podplacené.“ (skutek B)
„… u prdele, kurvou, kope se do zadku, hýká debilitou, hovno v trávě, zatančit striptýz, trapný ubožáci, nasrat“, což je extrakt výroků, jimiž v soukromém e-mailu otitulovala jeho adresáta, kterého, zřejmě pro větší přesvědčivost označila tamtéž za „podrazáka a sráče“. (skutek C)
Velmi stručně řečeno, byť soud odmítl úvahy žalobkyně o právu advokáta na stejnou svobodu slova, jakou mají ti, kteří nejsou vázáni zákonem o advokacii a Pravidly, dospěl k závěru, že výroky tvořící skutek A a skutek B lze považovat za dovolené. Dílem proto, že justiční orgány či orgány policie musí být schopny snášet i velmi ostrou kritiku, dílem pak proto, že nemířily na konkrétní osobu, což by zřejmě již bylo „za čárou“. K tomu soud připojil zajímavé úvahy o možné míře kritiky a způsobu jejího vyjádření, jakož i odkazy na řadu judikátů ESLP vydaných v obdobných případech.
Ovšem výroky užité v případě skutku C již v očích soudu pochopení nenalezly.
Zde je záhodno soud citovat doslovně (s. 21 rozsudku): „… v daném případě žalobkyně použila neakceptovatelné sprosté a hanlivé výrazy, které navíc byly v některých případech namířeny jako urážky vůči konkrétním osobám. Tím nedostála povinnosti podporovat a hájit důstojnost a vážnost advokátského stavu, neboť její chování se příčilo pravidlům slušnosti. A na uvedeném nic nemění, pokud předmětné výroky nebyly proneseny v přímé souvislosti s výkonem advokacie, neboť žalobkyně se v dané konverzaci jako advokátka do určité míry profilovala.“
Zvláštní pozornost je třeba věnovat posledním dvěma větám, z nichž je patrný výklad míry dopadu povinnosti advokáta chovat se slušně a nedělat ostudu advokátnímu stavu i v soukromém životě. Poněkud zjednodušeně řečeno, v dané komunikaci bylo jak adresátovi sprostých výrazů, tak i dalším osobám (zde šlo o spor v rámci komunity vlastníků bytových jednotek) zcela zřejmé, že žalobkyně je advokátka.
K odst. 2
Výše jsme uzavřeli, že advokát je povinen se v celém svém životě soukromém i pracovním chovat tak, aby svým jednáním neohrozil důstojnost a vážnost advokátního stavu. Druhý odstavec je rozpracováním obecného principu. Vyplývá z něj, že je advokát povinen chovat se slušně a čestně i v oblasti ekonomické. Je povinen plnit převzaté závazky a nezavazovat se k něčemu, o čem ví, že slib nebude moci splnit. V době, kdy společnost akceptuje široké zadlužování obyvatelstva a neplacení dluhů jako běžnou normu, může se tento princip široké odpovědnosti zdát poněkud přehnaným, to však nic nemění na setrvalé judikatuře kárných senátů ČAK. Na rozdíl od běžného obyvatelstva však nesplácení dluhů bude mít pro advokáta závažnější důsledek než pro jiného občana, který advokátem není. Potvrzením tohoto závěru je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 10 As 166/2014 (viz dále).
Dodržování daného slova je obecně považováno za jednání férové a správné. U advokáta se za etické jednání považuje také plnění finančních pohledávek, tedy splácení úvěrů a vracení půjček. Potvrzením takto pojatého výkladu advokátova chování je také následující judikatura:
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. K 27/2015: „Je kárným proviněním, jestliže advokát dluží nájemné.“ Za dlužné nájemné po dobu šesti měsíců byla advokátovi uložena pokuta ve výši 50 000 Kč.
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. K 69/2013: „Je kárným proviněním, jestliže advokát neplní řádně svoji vyživovací povinnost.“Advokátovi bylo za výše zobecněný skutek uloženo kárné opatření pokuta ve výši 75 000 Kč.
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. K 1/05: „Podle ustanovení § 17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, se advokát jako příslušník této profese dobrovolně podřizuje pravidlům etického chování, která jdou i nad rámec požadavků stanovených právními normami pro ostatní subjekty práva. Některá z těchto pravidel se prosazují výslovně do textů právních norem, jiná jsou součástí psaných či nepsaných kodexů.“
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. K 26/2013: „Je kárným proviněním, jestliže advokát jako dlužník nesplní svůj závazek, navíc ani poté, kdy po splatnosti závazek uznal a zavázal se ke splnění v dodatečném termínu. V této věci šlo o to, že si advokát půjčil 5 milionů korun, dluh uznal, částku však nevrátil.“ Za toto jednání byl vyškrtnut ze seznamu advokátů. Pravomocným se stalo znění odvolacího kárného rozhodnutí.
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. K 123/2009 (Bulletin advokacie, 2010, č. 9, s. 73): „Jde o závažné porušení povinností advokátního koncipienta, jestliže nezaplatí dobrovolně svůj dluh, a to i přesto, že mu tato povinnost byla uložena soudem.“
O tom, že neuvážená, nebo spíše neuvážená a posléze nezaplacená půjčka, navíc od klienta, může skončit vyškrtnutím ze seznamu advokátů, se lze přesvědčit z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 10 As 166/2014.
K odst. 3
Problematikuprojevů advokáta je nutno vyložit poněkud šířeji. Advokát má podobně jako každý občan našeho státu svobodu projevu, kterou mu poskytuje čl. 17 Listiny. Má tedy i právo na kritikujiného názoru, pohledu, podání advokátního kolegy či soudního rozhodnutí. Je však na každém advokátovi, aby vyhodnotil, jakým způsobemje třeba se projevovat, aby jeho projevy byly věcné, střízlivé a nikoliv vědomě nepravdivé.
Projevy advokáta lze rozdělit na písemné, slovní a jiné. Korektiv platí přirozeně pro všechny typy projevů. Pokud advokát tento korektiv poruší, je třeba vyhodnotit toto porušení se zřetelem ke všem souvislostem. Hranice mezi oprávněným vystupováním či projevem a kárným proviněním může být někdy velmi nezřetelná, a spíše než hranice vypadá jako postupný pás. Komentovaný odstavec definuje tři požadavky na advokátův etický projev: věcnost, střízlivost a pravdivost (event. nikoliv vědomá nepravdivost). První dva požadavky lze obvykle objektivně posoudit či prokázat, třetí požadavek je diskutabilní. Klade na advokáta vysoké nároky, o nichž někteří advokáti nemají dobrou povědomost. Jinak řečeno – advokát nesmí vědomě lhát!
Požadavek slušnosti a čestnosti mu současně nedovoluje, aby svého klienta ke lži nabádal, nebo dokonce nutil či jeho lež jako pravdu posvěcoval. Explicitně to řekl také Ústavní soud ve svém čerstvém nálezu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 644/18, jehož právní věta zní: „Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit. Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.“
Excesy kolegů nejlépe vyniknou v následujících příkladech z kárné praxe ČAK. V této souvislosti autoři komentáře na tomto místě poprvé zdůrazňují, že v řadě případů citují stejnou kárnou judikaturu, kterou již jednou uvedli v jiném autorském díle pro totožného nakladatele – v komentáři zákona o advokacii (Kovářová a kol., 2017):
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 14. 6. 2002 (zrušeno soudem dne 5. 11. 2007, potvrzeno 11. 11. 2008), sp. zn. K 28/02: „Na osoby vykonávající advokacii, na něž se vztahují určitá etická pravidla, nelze pohlížet stejně jako na jiné podnikatelské subjekty, která taková pravidla nemají a u nichž je jejich podnikatelská činnost často chápána jako amorální.“
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 20. 9. 1991, sp. zn. K 7/91: „Urážlivé výroky vůči soudu a zástupci prokuratury, pronesené obhájcem při veřejném zasedání soudu, jsou nepřípustné a je třeba je kvalifikovat jako kárné provinění dle § 25 odst. 1 zák. č. 128/1990 Sb., o advokacii.“
Podobně i kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. K 130/96:„Je v rozporu s pravidly advokátské etiky, jestliže advokát v korespondenci s druhým advokátem používá nevhodných výrazů a písemné projevy druhého advokáta nevhodně ironizuje.“
Podrobněji se problémem zabývá kárné rozhodnutí odvolacího kárného senátu kárné komise ČAK z roku 1998. Podle něj: „Urážlivé výroky na adresu protistrany jsou v rozporu s profesionální etikou advokáta, snižují důstojnost advokátního stavu jako celku, a jsou proto závažným porušením povinností advokáta, a tedy kárným proviněním. Ani vnitřní přesvědčení advokáta o pravdivosti takových výroků nemůže jejich použití nijak ospravedlnit.“
Pro srovnání uveďme srovnatelnou pasáž kodexu CCBE, jež je lehce přísnější než česká Pravidla: „Advokát nikdy vědomě nepodá mylné nebo zavádějící informace soudu.“
Zahraniční literatura k této otázce velmi přísně zakazuje advokátovi i jen předložit soudu falešný důkaz, ba dokonce v mnoha jurisdikcích nesmí advokát připustit protokolaci nebo předložit tvrzení ohledně skutečností, o kterých ví, že nejsou pravdivé. Takto přísně české etické normy nekráčejí a zdejší advokáti jsou tak v benevolentnějším postavení než jejich kolegové v zahraničí. Podobný přístup zastává teorie v otázkách chybných závěrů v důsledku nepravdivých tvrzení či důkazů. Jak ovšem uvádí výše zmíněná publikace Globální problémy profesní etiky právníků (Molierno, Paton, 2017, s. 126), i „v České republice se o otázce vyvozování nepravdivých závěrů nevede odborná diskuse. Praxe vychází z toho, že v rámci interpretace důkazů mají právní zástupci v trestních i civilních sporech volné pole působnosti. Jediným korektivem musí být zájem klienta.“
Za osočování bylo označeno jednání advokáta, který zpracoval pro svého klienta rozbor, o němž věděl, že bude dán k dispozici orgánům činným v trestním řízení, a bez rozumného důvodu tam o jiném advokátovi tvrdil, že je u něj dán přinejmenším důvod koluzní vazby, což bylo oceněno pokutou ve výši 20 000 Kč (viz kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 5. 12. 1997, sp. zn. K 3/97).
Pokutou ve výši 15 000 Kč ocenil kárný senát závěrečný návrh advokáta, který v něm mimo jiné prohlásil, že navrhovatel je lhář a zloděj a soud nemůže připustit a chránit malé zloděje. Kárný senát označil tyto výroky za nevěcné a nikoliv střízlivé, naopak objektivně způsobilé snížit důstojnost jiného účastníka řízení a tím současně snižující důstojnost a vážnost advokátního stavu jako celku.
Zcela za hranicí dovoleného, a to nejspíš i z hlediska zákonné úpravy ochrany osobnosti, bylo tvrzení advokáta, že jeho kolega odcizil z kanceláře žalované organizace pořadač s agendou. Odvolací senát svým rozhodnutím potvrdil výrok kárného senátu ukládající kárně obviněnému pokutu ve výši 7 000 Kč. K tomu dodáváme, že to pro dotyčného advokáta dopadlo ještě velmi dobře, protože v případě sporu na ochranu osobnosti by pravděpodobně soud uložil náhradu nemateriální újmy ve větší výši.
Osobitým způsobem snížil důstojnost a vážnost advokátního stavu advokát, který při jednání soudu ve věci výživného uvedl, že „příjmy otce jsou evidentně vyšší, tak jako u profesí jako zelinářů, advokátů apod.“, čímž plně prokázal, že příměr o znečišťování vlastního hnízda má stále reálný základ. Kárný senát za tento výrok uložil napomenutí (viz kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 8. 6. 2003, sp. zn. K 6/03).
Napomenutí vyneslo advokátovi i prohlášení, že z usnesení soudu je zřejmé, že soud prvého stupně a jmenovitě označený soudce: „… nebyl a nemůže být nestranným, kvalifikovaným a nezávislým soudcem!“ a „… z usnesení datovaného 28. 5. t. r. je zřejmo, že soud I. stupně a Mgr. P. neumí než opisovat ze vzorů soudních rozhodnutí…“ (viz kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. K 14/2007).
Do pozoruhodné epické šíře pozvedla urážku kolegyně, která na adresu soudkyně v souvislosti s námitkou její podjatosti uvedla: „Kdyby Mgr. P. měla vědomosti žáka střední školy ze zdravovědy, věděla by, že rozdíl mezi onemocněním chřipkou, zlomeninou ruky a páteře (...). Soudkyně snad předpokládá, že mne za současné zdravotní situace, kdy mám problémy se sezením, stáním, ležením, donutí k tomu, abych klečíc vyslechla, co mi chce sdělit, a dosáhla tak svého. Nejsem jediná, která byla tímto výstředním jednáním Mgr. P. postižena a je na Krajském soudě v O., aby posoudil, zda způsob jejího jednání odpovídá stanoveným pravidlům, nebo vybočuje z normy a jedná se o deviaci, kterou je nutno odstranit léčením.“
Medicinální a zejména emoční explozi ocenil kárný senát pokutou ve výši 10 000 Kč a nepřihlédl k námitce kárně obviněné, že poukázala na nedobré vztahy se soudkyní, ani k vysvětlení, že se v daném případě pouze bránila jejímu šikanóznímu jednání. Mementem pro všechny potenciální bojovníky se soudcovskou šikanou, ať již skutečnou, či domnělou, budiž názor kárného senátu, v této souvislosti vyjádřený takto: „Nedobré a napjaté vztahy, panující mezi soudcem a advokátem, v žádném případě neopravňují advokáta k tomu, aby k tomuto soudci nezachovával náležitou úctu a zdvořilost a aby jej, byť jen v námitce jeho podjatosti, urážel.“
Ani excentrici mezi advokáty to nemusí mít snadné. Přesvědčil se o tom kolega, který byl postižen za to, že k Ústavnímu soudu podal ústavní stížnost na netypickém formátu průklepového papíru, na němž byla připojena kresba nějakých postav a na rubu připsána plná moc. Tedy učinil k soudu podání ve formě, která je neslučitelná s postupem a etikou advokáta. Byla mu uložena pokuta 10 000 Kč i přes jeho obhajobu, podle níž jeho ústavní stížnost obsahovala všechny náležitosti, postupoval podle vzoru, který si obstaral, neexistuje žádná norma, která by přesně vymezovala, jak má být podání formulováno, a nechápe, jak by mohl snížit vážnost Ústavního soudu. Nepomohlo ani tvrzení, že ústavní stížnost psal v časové tísni a nedovede si vysvětlit, kdo mu k ní přimaloval ty postavy (viz kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. K 76/97).
Kárně obviněný se ale nevzdal a pravomocné rozhodnutí ČAK napadl ústavní stížností. V ní namítal, že napadenými rozhodnutími nebylo zjištěno, která pravidla slušnosti či zdvořilosti svým jednáním porušil, a že po prostudování všech dostupných publikací o společenském chování a zdvořilosti, které v letech 1918 až 1998 vyšly, nenalezl tvrzení, že snad existují „etické zásady stanovené pro písemný styk profesního zástupce s orgány veřejné moci tak, jak se lege artis od nepaměti ustálily“. Namítl rovněž, že v žádné z těchto publikací se nevylučuje sepsání stížnosti státnímu orgánu na průklepovém papíru určitého formátu ani se toto nepokládá za neslučitelné s postupem advokáta.
Přestože již ústavní stížnost nebyla napsána na průklepovém papíře a nebyla ani ilustrovaná, Ústavní soud se v usnesení ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 393/1998 s jejím obsahem neztotožnil a naopak se s její argumentací vypořádal poměrně bryskně. Podle jeho názoru: „… pro advokáta, který je činný v právním státě, nemůže být obtížné nebo neobvyklé zjistit, které způsoby chování a jednání a které hodnoty mravnosti a lidské důstojnosti je třeba respektovat, aniž by byly výslovně vypočteny v jednotlivých ustanoveních, což ostatně není vůbec možné. Ústavní soud připomíná, že i Listina základních práv a svobod v čl. 1 stanoví princip lidské důstojnosti a má za to, že i po stěžovateli lze právem požadovat, aby se při podávání ústavních stížností choval důstojným způsobem. V čl. 16 odst. 4, čl. 17 odst. 4, v čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se např. hovoří o ‚mravnosti‘, samozřejmě opět, aniž by Listina základních práv a svobod specifikovala tento pojem nebo odkazovala na výčet takových způsobů společenského chování, které se v rámci tohoto pojmu pohybují. Vzhledem k tomu má Ústavní soud za to, že i pro stěžovatele je přiměřené, aby nalezl způsoby jednání a chování, které odpovídají principům důstojnosti a mravnosti.“
Negativní inspiraci lze najít i v řadě dalších kárných rozhodnutí:
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. K 12/09: „Je závažným kárným proviněním, jestliže se advokát v televizním pořadu hrubě a vulgárně vyjadřuje o práci soudce. Takové jednání poškozuje jméno advokacie větší měrou než v jiných případech.“
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 7. 11. 1997, sp. zn. K 69/97: „Ani případná nečinnost státních orgánů neopravňuje advokáta k urážlivým výrokům, které jsou v rozporu s profesionální etikou a které snižují důstojnost advokátního stavu.“
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 4. 5. 2007 (potvrzeno 2. 3. 2009), sp. zn. K 119/06: „Advokát, který řeší své osobní a názorové rozpory s třetí osobou tím, že v médiích dal uveřejnit svůj článek, ve kterém o ní uvádí vědomě nepravdivá a pomlouvačná tvrzení, závažným způsobem snižuje důstojnost a vážnost advokátního stavu a dopouští se tím kárného provinění.“
Kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. K 8/2009: „Je kárným proviněním, jestliže advokát v dopise adresovaném protistraně negativně hodnotí kvalitu právních služeb jejího advokáta, a navíc při tom ignoruje skutečnost, že tato protistrana je zastoupena jiným advokátem.“
Poměrně na dost peněz přišlo advokáta zhodnocení činnosti soudkyně, podané pro účely televizní reportáže, v němž stručně konstatoval: „soudkyně Prahy 1 vydala zkurvený usnesení, to je všechno, a vodsrala to M. …“, za což zaplatil pokutu 75 000 Kč (viz kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. K 146/07).
Podle kárného příkazu se dopustil kárného provinění advokát, který: „… dopisem ze dne 14. 7. 2010 zaslaným elektronickou poštou advokátovi Mgr. N. N. jako právnímu zástupci svého bývalého klienta společnosti L., a. s., tohoto advokáta a bývalého předsedu představenstva společnosti L., a. s., Mgr. M. M. osočil, když v tomto dopise uvedl: Pane kolego, níže vám zasílám odpověď na váš dotaz ohledně vaší profesní neschopnosti. Není to nejspíše jen vaše vina, kumulovala se zde debilita Mgr. M. M. a vaše…“ (viz kárné rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. K 3/2011).
Instruktivní je i praxe Evropského soud pro lidská práva, například ve věci Kincses proti Maďarsku (rozsudek ze dne 27. 1. 2015, stížnost č. 66232/10, Bulletin advokacie, 2015, č. 11, s. 58). Toto rozhodnutí je důležité proto, že ESLP naznačuje hranici dovolené a nedovolené kritiky. Advokát kritizoval soudce pro jeho údajnou nekompetentnost, za což inkasoval v následném kárném řízení trest 170 000 forintů (cca 15 000 Kč). Poté kdy v následujícím sporu o zrušení pokuty neuspěl v rámci Maďarska, podal stížnost k ESLP. ESLP nedospěl k závěru o obecném charakteru kritiky, oproti kritice v jiných případech, zaměřené na konkrétní úřední postup, konkrétní rozhodnutí. Jinými slovy na to, že jednou věcí je zpochybňování soudce jako osoby, kritika ad personam, a něco jiného (dovoleného) je kritika konkrétního postupu, tedy ad rem. ESLP také poukázal na profesní pravidla, jimiž byl advokát vázán, čímž dal jasně najevo, že přísnější měřítko na chování advokátů není a priori porušením jejich práv chráněných Úmluvou.
Ukázka z knihy Etický kodex advokáta – Komentář, kterou lze zakoupit v nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s.