ESLP k nemožnosti dosáhnout obnovy řízení po odsouzení v nepřítomnosti obžalovaného

V roce 1992, kdy stěžovatel žil v okupované části Chorvatska, byl obviněn z válečných zločinů proti válečným zajatcům. Byl souzen a odsouzen v nepřítomnosti k dvaceti letům odnětí svobody. Rozsudek byl potvrzen v roce 2000 a proti stěžovateli byl vydán zatykač. V roce 2009, poté, co se stěžovatel o svém odsouzení dozvěděl, požádal chorvatské soudy o obnovu řízení, ale jeho žádost byla zamítnuta, protože žil v Srbsku a nebyl v dosažení chorvatských orgánů. V době, kdy byl na stěžovatele vydán první zatykač a probíhalo soudní řízení v jeho nepřítomnosti, nebylo možné stěžovatele nalézt. Vzhledem k válce, která tehdy eskalovala, skutečnost, že žil v tehdy okupovaném území v Chorvatsku, které nebylo pod kontrolou vnitrostátních orgánů, nebylo možné doručit mu informaci o soudním řízení nebo zajistit jeho přítomnost. Za těchto okolností bylo nepravděpodobné, že by se stěžovatel nějakým způsobem o soudním řízení dozvěděl anebo že důvod jeho nepřítomnosti byl útěk před ním. Soudní řízení v nepřítomnosti bylo vedeno v zájmu zajištění stíhání osob odpovědných za válečné zločiny, což podle judikatury ESLP nebylo neslučitelné s článkem 6 Úmluvy za předpokladu, že dotčená osoba měla možnost, jakmile se dozvěděla o řízení, dosáhnout obnovy řízení. Vláda namítala, že stěžovatel měl k dispozici dva opravné prostředky, které by mu pomohly dosáhnout obnovu řízení.

První opravný prostředek spočíval v opatření dovolující automatickou obnovu řízení vedeného v nepřítomnosti na základě žádosti odsouzené osoby a záviselo na „možnosti obnovy řízení v přítomnosti odsouzeného“. Podle vnitrostátního výkladu tohoto opravného prostředku k tomu, aby dotčená osoba mohla o obnovu řízení požádat, musela předstoupit před vnitrostátní orgány a poskytnout jim adresu v Chorvatsku, kde bude žít během soudního řízení. Naopak žádost o obnovu řízení podaná osobou, která nežila v Chorvatsku a nebyla tak pod jurisdikcí chorvatských orgánů, nemohla vést k obnově řízení a vnitrostátní soudy netíhly akceptovat jakýkoli slib nebo záruku od osoby, která žila mimo Chorvatsko. Opravný prostředek byl tak nepřiměřený, neboť by jednak vedl ke stěžovatelově zajištění na základě jeho odsouzení v nepřítomnosti, což bylo v rozporu se zásadou, že obžalovaný nemůže být nucen podrobit se vazbě, aby mohl být znovu souzen v souladu s ustanovením článku 6, a jednak nebylo rozumné z procesního hlediska, že stěžovatelovo odsouzení jako takové nemohlo být dotčeno nařízením obnovy řízení vnitrostátními soudy.

Druhý opravný prostředek, který vláda navrhovala, se týkal obecné cesty vedoucí k obnově řízení po vydání rozsudku, který se stal konečným a vykonatelným. Avšak tento opravný prostředek měl podpůrnou povahu a bylo možné jej použít pouze na omezenou kategorii případů, zejména když odsouzená osoba byla schopna předložit nové důkazy nebo skutečnosti, které mohly vést k jejímu zproštění viny nebo novému odsouzení na základě méně přísného ustanovení trestního zákona. Stěžovatel nemohl tento opravný prostředek použít, neboť byl souzen v nepřítomnosti bez možnosti rozporovat faktický stav, který vedl k odsuzujícímu rozsudku. ESLP shrnul, že stěžovatel neměl k dispozici s dostatečnou jistotou žádnou možnost, jak dosáhnout nové projednání trestního obvinění proti němu soudem, který by respektoval jeho práva na obhajobu. Podle jeho názoru došlo tedy k porušení článku 6 Úmluvy.