Emil Svoboda: Poutník za hranice pozitivistických kruhů. Výbor z díla

Nakladatelství Wolters Kluwer ČR ve spolupráci s Nadací Hugo Grotius pokračuje i letos ve své ediční řadě Klasická právnická díla. Tentokrát přichází na řadu výbor z díla Emila Svobody (*2. 10. 1878 +20. 8. 1948). Editorství se ujal Karel Eliáš. Publikace nese název Poutník za hranice pozitivistických kruhů.

Emil Svoboda snad nepatří k nejznámějším právníkům naší historie, přesto v ní zanechal nesmazatelnou stopu. Jeho životem i dílem provází v úvodní studii Karel Eliáš. Na celkem padesáti sedmi stranách velmi přehledným způsobem připomíná, že Emil Svoboda je neprávem opomíjeným civilistou. Jeho literární odkaz je bohatý, ale značně roztříštěný. Nezanechal po sobě zásadní dílo, které by bylo připomínáno i v dnešní době tak hojně jako dílo Randovo, Krčmářovo či Sedláčkovo. To však neznamená, že by jeho práce nebyly cenné a myš­lenkově bohaté. Naopak. Svoboda byl navíc literátem se širším záběrem, publikoval nejen texty o právu, ale též texty filozofické, o politice a společnosti vůbec, o různých hodnotách a životě.

Sama studie, jíž představovaná publikace začíná, má vysokou kvalitu. Váže se na časovou osu Svobodova života, kterou Karel Eliáš rámuje na začátku kratším osobním přípisem a na konci zhodnocením odkazu Svobodova právnického díla. Proti této struktuře nelze nic namítat, je vhodně zvolena. Na pozadí Svobodova života se navíc dobře pracuje s historickými událostmi, které v určité míře spoluutvářely Svobodův život. Čtenářstvu je tak Svoboda představen nejen jako právník, ale též jako člověk jdoucí vlastní cestou, vždy se něčím vymykající, přesto se neustále snažící být užitečný – studentům, nově vzniklé republice nebo při přípravě nového občanského zákoníku. Nejdetailněji jsou z tohoto pohledu logicky popsána meziválečná léta. Eliášův poznámkový aparát je úctyhodný a svědčí nejen o velmi důkladné znalosti jak samotného Svobodova díla, tak i pramenů, v nichž byli Svoboda či jeho dílo objektem zájmu jiného autora. Domnívám se, že nic zásadního zde nebylo opomenuto. Sloh i styl psaní je u Karla Eliáše vždy na vysoké úrovni, nejinak je tomu i v tomto případě.

I když Karel Eliáš do úvodu svého pojednání umístil výhradu, že není ani právním dějepiscem, ani historiografem životaběhu významných českých právníků, je jeho text mimořádně kompaktním a kvalitním příspěvkem k mapování života jednoho z nejpozoruhodnějších českých právníků.

Do výboru ze Svobodových děl jsou zařazeny následující texty: Spravedlnost a právo (1927), O studiu právním (1924), Ideové základy občanského práva (1936), Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem (1911), Problém vůle v rakouském právu dědickém (1912), O věcných právech k věci cizí (1925), K otázce ručení za náhodu (1934), Dědické právo (1921), O vývoji v právu (1926). Už to samo ukazuje, jak široký byl Svobodův zájem, a snad i to, jak byl ve svém zaujetí pro určitou problematiku přelétavý.

Z jednotlivých textů bych k četbě doporučil např. spis Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem. Jde o habilitační práci a Karel Eliáš líčí, v čem se tak liší a proč nebyla Svobodova habilitace jednoduchá (úvodní studie, str. XVIII a násl.). Pro současného čtenáře představuje tento text dobrou průpravu ke studiu dnešního soukromého práva a jeho regulace nejen právního jednání. Svoboda zdůrazňuje myšlenku teleologické povahy práva a jeho systémů a promítá ji do výkladu zákona.

Vypíchl bych též krátký text O studiu právním, v němž jsou obsaženy i dnes tak aktuální myšlenky o funkci práva a právním vzdělávání: „Právo sleduje život zástupů s určitého hlediska. Jde o to, aby se zabezpečilo klidné spolužití v práci i odpočinku, aby spory nevznikaly a vzniknou-li, aby byly řešeny pokud možno snadno a pokud možno spravedlivě; aby zájem společný hájen byl proti nerozumnému sobectví jednotlivců, ale aby jednotlivci uhájilo se tolik svobody osoby i majetku, kolik je slučitelno s obecným řádem společenským.“ Nebo „Ale dobrým právníkem býti, to znamená nejen znáti platné právo a vyznati se v pramenech jeho – to znamená také uměti jasně, soustavně a logicky přesně myslit (kdo jasně myslí, jasně také se vyjadřuje).“

Rovněž text Dědické právo je pro dnešní dobu přínosný, neboť naše rekodifikované občanské právo se v regulaci dědického práva často inspiruje v prvorepublikové právní úpravě obecného zákoníku občanského. Pasáže o posledním pořízení, dědické posloupnosti podle závěti či o odkazech dávají dobrý základ pro pochopení i současných (a pro leckoho stále nových) pravidel. Podobnou roli může plnit osnova přednášek O věcných právech k věci cizí, a to nejen v pasážích o služebnostech či právu stavby.

Výbor z díla je pestrý, byť nutně omezený. Emil Svoboda byl totiž neobyčejně plodným autorem. Publikaci tak lze vnímat nejen jako osvětovou ve vztahu k zařazeným dílům, ale může povzbudit i k „objevení“ dalších Svobodových prací pro dnešní dobu.

JUDr. PETR BEZOUŠKA, Ph.D., odborný asistent na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Of Counsel v AK PRK Partners