Dvě knihy o přestupcích

Přijetí zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (zák. č. 250/2016 Sb.), se stalo impulzem pro široké spektrum autorů, a zájemci tak mají možnost si vybrat z pestré nabídky titulů, od těch, které pouze doprovázejí jednotlivé paragrafy zákona důvodovou zprávou, případně též vybranou judikaturou, po obsáhlé monografie a komentáře.

Do této druhé skupiny patří dvě knihy, které vyšly poměrně krátce po sobě v roce 2017 v pražském nakladatelství Leges.

První představuje monografie Heleny Práškové Nové přestupkové právo (448 stran, 590 Kč), v níž autorka navazuje na své hojně citované Základy odpovědnosti za správní delikty (C. H. Beck, Praha 2013).

V úvodních pasážích jsou rekapitulovány hlavní důvody, které vyvolaly již v 90. letech minulého století diskusi o nezbytnosti reformy správního trestání a stručně je zachycen i její průběh. Následně autorka formuluje základní zásady přestupkového práva, které představují důležitý základ pro interpretaci celého zákona, resp. tohoto odvětví.

Zákon o odpovědnosti za přestupky je dílčí kodifikací přestupkového práva, a práce proto podává přehled všech dalších zákonů tvořících základní prameny přestupkového práva. Upozorňováno je zejména na fakt, že skutkové podstaty jednotlivých přestupků jsou zařazeny ve více než 250 zákonech, které současně leckdy obsahují poměrně významné odchylky od obecné úpravy.

V úvodu knihy, která sleduje systematiku zákona, je zevrubně pojednáno o působnosti zákona, kde si pozornost zaslouží zejména pasáže věnované časové působnosti, která je v zákonné úpravě formulována poměrně komplikovaně a navíc je zde nutné přihlížet i k jeho přechodným ustanovením. V rámci analýzy obecných institutů odpovědnosti se doc. Prášková mj. zabývá pokusem přestupku, je-li jeho pachatelem právnická osoba, a dovozuje, že bude zřejmě obtížné v praxi odpovědnost vůbec uplatnit s ohledem na to, že zákon zde nepožaduje úmyslné jednání. Kriticky se zamýšlí nad tím, proč zákonodárce považoval za nezbytné zakotvit pokračování v přestupku, přestupky trvající a hromadné, a rovněž upozorňuje na možné aplikační problémy, které nezbytně vzniknou, mj. opět s ohledem na konstrukci objektivní odpovědnosti právnických osob.

Po přehledném shrnutí úpravy podmínek vzniku odpovědnosti fyzické osoby se práce podrobně věnuje odpovědnosti právnické osoby, která je mnohem komplikovanější s ohledem na právní konstrukci jejich vzniku a podmínek právního jednání. V této souvislosti je samozřejmě pozornost upřena k vymezení okruhu fyzických osob, jejichž jednání je právnické osobě přičitatelné, a předpokladům, za nichž důsledek jejich jednání nastává. Samostatně je rozebrána problematika objektivní odpovědnosti a použitelnost liberačních důvodů.

Co se týče okolností vylučujících protiprávnost, lze označit za přínosné především ty části věnované novým institutům, jimiž jsou svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně. Z úpravy zániku odpovědnosti je pozornost věnována zvláště uplynutí doby, a to jak vymezení její délky, tak běhu, stavení a přerušení.

Katalog trestů (dříve označovaných jako správní sankce) je v podstatě přebírán ze stávající úpravy a k nim přibývá zveřejnění rozhodnutí, s tím, že jsou uvedeny zvláštní zákony, které obsahují i další, resp. jiné tresty.

Z pohledu praxe by neměla ujít pozornosti kapitola věnovaná podmínkám ukládání trestů. Jak známo, požaduje totiž judikatura, aby se v rozhodnutí správní orgán vypořádal se všemi kritérii pro uložení trestu, včetně těch, která jsou obsažena ve speciální úpravě, jakož i okolnostmi přitěžujícími a polehčujícími, s tím, že nestane-li se tak, může být rozhodnutí zrušeno pro nedostatek důvodů a nelze očekávat, že by tu mělo dojít ke změně. Toto připomenutí je namístě mj. proto, že nová úprava okruh těchto kritérií poměrně podstatně rozšiřuje a detailizuje.

Pojednání o procesní úpravě přestupkového práva je uvedeno úvahou o společných a rozdílných rysech s řízením trestním a přehledem pramenů v této oblasti, kde dominujícím rysem je subsidiarita ke správnímu řádu.

Postupně jsou pak sledovány jednotlivé procesní instituty s důrazem na specifika řízení o přestupcích, jakými jsou účastníci řízení, procesní nástupnictví, způsob zahájení řízení, prostředky k zajištění cílů a průběhu řízení, mandátní řízení a opravné prostředky (řádné, dozorčí i mimořádné).

Rovněž druhá publikace autorské dvojice Heleny Kučerové a Evy Horzinkové Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákon o některých přestupcích (832 stran, 990 Kč), navazuje na jejich předchozí komentář zákona o přestupkovém právu. Jako taková je samozřejmě koncipována odlišně od první, která představuje více teoreticky zaměřenou monografii.

Systematicky je tato práce pojata tak, že každé ustanovení je doprovázeno nejprve příslušnou částí důvodové zprávy, po němž následuje zevrubný komentář, k němuž je připojen přehled použitelné judikatury a odkaz na ustanovení přestupkového zákona, které je novou úpravou nahrazováno.

Ocenit je třeba instruktivnost, s níž autorky problematiku prezentují, což se zračí i v tom, že vždy usilují nalézat souvislosti mezi jednotlivými ustanoveními, na která upozorňují. Přitom fakt, že jde o publikaci primárně zaměřenou na potřeby praxe, rozhodně neznamená, že by postrádala dostatečné teoretické ukotvení. Autorky se zejména nijak nevyhýbají analýze těch institutů, které vyvolávají polemické reakce v odborné literatuře, jako je tomu u časové působnosti zákona, pokusu nebo odpovědnosti právnických osob, na jejichž řešení ve správní praxi a judikatuře si budeme muset ještě počkat.

Jak je patrné z titulu této knihy, je v její druhé části komentován zák. č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, obsahující skutkové podstaty přestupků, které nebylo možné přiřadit k některému ze zvláštních zákonů.

doc. JUDr. PAVEL MATES, CSc., advokát v Praze, přednáší na Vysoké škole finanční a správní v Praze a na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem