ÚS k domněnce otcovství

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) zamítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu v Nymburce, neboť jimi nebyla porušena základní práva stěžovatele. 

Stěžovatel (státní příslušník Nigérie) se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je otcem nezletilé dcery, která se vedlejší účastnici narodila v březnu 2013. Stěžovatel měl s vedlejší účastnicí v rozhodné době intimní styk a o skutečnosti, že by mohl být biologickým otcem, svědčí i tmavá pleť dítěte. Matrikovým otcem nezletilé se však stal manžel vedlejší účastnice, a to v souladu s první domněnkou otcovství (§ 51 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, shodně upravuje i zák. č. 89/2012 sb., občanský zákoník, v § 776). Stěžovatel se se vzniklou situací nechtěl smířit a i když neplánoval vytvořit s vedlejší účastnicí a nezletilou rodinu, chtěl se s ní alespoň stýkat. Podal proto žalobu na určení otcovství, která byla obecnými soudy zamítnuta. Soudy dospěly k závěru, že pokud se dítě narodí za trvání manželství, určuje se otcovství podle první domněnky právě narozením. Proto se zde nelze následně domáhat určení otcovství k dítěti soudní cestou. Pokud nastane situace, že matrikové otcovství neodpovídá faktickému stavu, mohou matrikoví rodiče otcovství popřít. V daném případě však již popěrná lhůta uplynula a žalobu o popření otcovství muž, který se označuje za biologického otce dítěte, podat nemůže. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí obecných soudů porušila jeho právo na respektování soukromého a rodinného života a právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Obecné soudy podle Ústavního soudu rozhodly správně o nedůvodnosti žaloby stěžovatele, který k prosazení svých práv nenalezl vhodný procesní prostředek. Smyslem a účelem určení otcovství je totiž zacelení chybějícího vztahu mezi dítětem a mužem, kterého právo považuje za otce. V projednávaném případě by tedy musel chybět v rodném listě údaj o otci nezletilé, ten však nechyběl, neboť byl jako otec zapsán manžel matky. Určení otcovství k nezletilé by připadalo v úvahu pouze v případě jeho předchozího popření. Stěžovatel však ani nebyl oprávněn k podání popírací žaloby.

Projednávaná věc je výjimečná svými skutkovými okolnostmi, jejichž mnohé faktory (včetně barvy pleti stěžovatele a nezletilé) nasvědčují tomu, že stěžovatel skutečně je biologickým otcem dítěte. Stát však podle většinové judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) nemá povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založeného první domněnkou. ESLP přísněji zkoumá až udržování vztahů mezi biologickým otcem a jeho dítětem v závislosti na nejlepším zájmu dítěte. I v konkrétních okolnostech věci proto nelze dojít k závěru, že by pozitivní závazek umožnit stěžovateli popření otcovství právního otce existoval.

Ústavní soud si však je vědom skutečnosti, že tato věc přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a může mít dopad na jednotlivce, kteří se ocitnou ve stejné pozici jako on. Při srovnání s německým a rakouským soukromým právem se v obecné rovině jeví okruh osob, které mohou podat žalobu na popření otcovství, jako nepřiměřeně úzký. Zákonodárce by měl proto zvážit, zda mezi aktivně legitimované subjekty nezařadit alespoň dotčené dítě (po rakouském vzoru), nebo ještě lépe za předem stanovených podmínek i muže, který o sobě tvrdí, že je biologickým otcem (po německém vzoru). Tím by lépe zohlednil standard ochrany soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud má totiž pochybnosti, zda česká právní úprava spravedlivě upravuje zájmy biologických otců, zájem na jistotě právního postavení dítěte a obecné jeho nejlepší zájem.

Zdůraznil též, že pro splnění požadavků plynoucích z judikatury ESLP musí mít domnělí biologičtí otci možnost dosáhnout alespoň styku s dítětem, o němž tvrdí, že je jejich. Mohou proto podat návrh na určení příbuzenství (§ 771 obč. zák.) a po určení příbuzenství se mohou obrátit na soud s návrhem podle § 927 obč. zák. za účelem realizace stykových práv příbuzného. Druhou možností řešení postavení domnělých otců je i přímé podání návrhu podle § 927 obč. zák. Otázka příbuzenství by se v takovém případě mohla řešit přímo v tomto řízení, které by díky tomu bylo hospodárnější.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud