Dohled nad finančním trhem a jeho integrace

II. Zneužití trhu jako zneužití práva

V rámci této kapitoly bych chtěl zodpovědět otázku, zda je zneužití trhu (market abuse) zneužitím práva. Jde tedy zejména o to, zda zneužití práva je tím aktem, se kterým se setkáme v případech zneužití trhu. Jinými slovy, zda při zneužívání trhu dochází ke zneužívání práva tak, jak je chápe právní teorie a soudní praxe. K tomu, abych mohl zařadit specifickou právní část v rámci finančního práva zabývající se zneužitím trhu pod obecný právní institut zneužití práva, je nejprve potřeba ujasnit si, co si pod zneužitím práva a následně zneužitím trhu představit. 

1. Zneužití práva

Institut zneužití práva je do značné míry obecným právním institutem, a to jak soukromoprávním, tak i veřejnoprávním. V soukromoprávní sféře byl vymezen jak právní teorií, tak judikaturou.

Judikatura

Z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá,[1] že zneužití výkonu práva lze vnímat jako takové jednání, které je se zákonem formálně v souladu, avšak ve skutečnosti je výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu.

Zneužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním. Platí tedy, že pokud právní norma určité chování dovoluje, a jiná (za předpokladu, že je ho ve výše uvedeném smyslu zneužíváno) je zakazuje, je takovéto chování ve skutečnosti nikoliv výkonem práva, ale protiprávním jednáním.[2] Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.[3]

Judikatura

Až judikaturou Nejvyššího správního soudu ČR[4] došlo k jisté specifikaci zneužití práva v tom smyslu, že již neodkazuje a nepracuje s pojmem dobré mravy jako základním stavebním kamenem a podmínkou nutnou k tomu, aby se vůbec mohlo o zneužití práva jednat.

Dobré mravy nemohou fungovat jako magické zaklínadlo a z toho také vyšel Nejvyšší soud ČR v rámci jiného judikátu, kterým říká, že korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem.[5]

Je jasné, že zneužití práva není jenom institutem práva soukromého, ale i práva veřejného, avšak s tím rozdílem, že nebude kladen tak velký důraz pouze na způsobení újmy jinému subjektu, ale také společnosti[6] dosažením vlastního zvýhodnění. To platí zejména v daňovém právu, kdy se daňový subjekt snaží dosáhnout pomocí daňové optimalizace nižšího daňového zatížení. Je zcela logické, že se každý daňový subjekt snaží dosáhnout co největších úspor ve výdajových položkách, avšak bylo také judikováno, že toto nesmí být jediný cíl daňové optimalizace, tedy že daňová optimalizace je dovolená, avšak daňový subjekt tímto musí sledovat i jiné, nikoliv nevýznamné cíle ve svém podnikání.[7]

Oproti institutu zneužití práva na druhé straně stojí zásada právní jistoty a ochrana legitimního očekávání, kteréžto jsou v českém právu na ústavní rovině zakotveny v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tyto zásady mohou situaci v konkrétních případech korigovat, neboť každý subjekt právních vztahů má nárok na určitou míru právní jistoty a legitimního očekávání ve své věci, tedy typově podobné aktivity subjektů práva by měly dosáhnout minimálně podobného výsledku, a jde tedy o to, aby výklad pojmu zneužití práva byl standardizován v rámci některých rámcových jednání subjektů práva. Například v daňovém právu daňový subjekt má právo dopředu vědět, jaká bude jeho daňová situace, a z tohoto důvodu musí mít právo se spolehnout na prostý smysl slov právních předpisů. Je tedy jasné, že zneužití práva má nějaké pojmové znaky obecně vymezené, ale v každém individuálním případě je třeba provést široký právní rozbor a postavit na váhy jednotlivé principy a zásady práva, tedy zhodnotit co nejobjektivněji, zda se o zneužití práva skutečně jednalo, či nikoliv.

Ukázka z knihy Dohled nad finančním trhem a jeho integrace (192 stran, Praha 2018), kterou lze zakoupit ve vydavatelství Wolters Kluwer ČR, a. s.