Dle Ústavního soudu nemůže být vzdálenost mezi bydlišti rodičů sama o sobě překážkou střídavé péče

Soudní řízení probíhalo nejprve před Okresním soudem v České Lípě, jenž rozhodl o svěření dítěte do výlučné péče matky s tím, že současně umožnil otci široký styk s dítětem a to tak, že každý měsíc mělo trávit s matkou 19 dní a s otcem 11 dní. V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní soud sice konstatoval, že v daném případě shledal naplnění zákonných podmínek pro svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů, avšak zároveň dospěl k závěru, že tento výchovný model není s ohledem na velkou vzdálenost bydlišť rodičů (Česká Lípa – Olomouc), jež neumožňuje pravidelné návštěvy jednoho předškolního zařízení, v jeho zájmu. Rozhodnutí okresního soudu bylo následně k odvolání otce dítěte změněno rozsudkem krajského soudu, jenž rozhodl, že pro takovou nevyváženost ve prospěch jednoho z rodičů nejsou v daném případě zákonné ani věcné důvody.

Stěžovatelka pak ve své ústavní stížnosti krajskému soudu vytýkala, že tento porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, když změnil rozsudek okresního soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť krajský soud se dle názoru stěžovatelky dostatečně nezabýval zájmem dítěte, že jednostranně hodnotil provedené důkazy, nevypořádal se se všemi v řízení uplatněnými námitkami (velká vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, obtížná komunikace mezi nimi, brzké nastoupení základní školní docházky) a neprovedl výslech dítěte přímo před soudem, ale vystačil si se zprávou orgánu sociálně právní ochrany dětí.

Ústavní soud pečlivě zvážil všechny okolnosti případu. Odmítl především názor stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu bylo nepředvídatelné. Ústavní soud v této souvislosti poukázal především na to, že předmětné soudní řízení bylo zahájeno na návrh otce, jenž se právě střídavé péče domáhal a usiloval o ni již od počátku (tedy již před soudem prvního stupně), pro stěžovatelku tedy rozhodnutí krajského soudu překvapivé být nemohlo.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani další námitce stěžovatelky, zahrnující údajné nedostatky při hodnocení důkazů a nedostatky v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud v rozhodnutí zejména uvedl, že o výchovu dítěte mají zájem oba rodiče, jež oba mají k dítěti hluboký citový vztah (stejně jako dítě k nim). Krajský soud pro právě uvedené dospěl k závěru, že je v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do střídavé péče obou rodičů, a to zejména s přihlédnutím k silnému citovému vztahu dítěte k oběma rodičům, který by měl být dle názoru krajského soudu udržován i poté, co se rodiče rozešli. Ústavní soud tomuto závěru krajského soudu přisvědčil a zdůraznil, že odvolací soud nejen že akcentoval zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ale zohlednil i právo rodičů pečovat o své dítě, garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zdůraznil také nesporný fakt, že dítě bylo již podle rozhodnutí okresního soudu fakticky svěřeno do střídavé péče obou rodičů, když u otce trávilo jedenáct a u matky devatenáct dní v měsíci. Námitku, že rozhodnutím krajského soudu nově nastolená změna intervalu výchovných prostředí (čtrnáct dnů u každého z rodičů) není vzhledem ke vzdálenosti bydlišť rodičů vhodná, proto neshledal důvodnou.

Požadavek na osobní výslech šestiletého dítěte před krajským soudem nepovažuje Ústavní soud vzhledem k nízkému věku dítěte za vhodný, a naopak souhlasí, že pohovor orgánu sociálně právní ochraně dětí, z něhož názor dítěte k oběma rodičům jednoznačně plyne, je v tomto konkrétním případě vhodnější.

Nad rámec výše uvedeného si Ústavní soud dovoluje zároveň poukázat na specifičnost společenských vztahů, jež byly rozhodnutím odvolacího soudu upraveny. Jedná se o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by ze strany státních orgánů mělo být zasahováno co nejméně, což vyplývá jak z povahy těchto rodinných vztahů, tak z povahy samotné státní moci. O to více je třeba apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o dalších podmínkách výchovy své nezletilé dcery přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich komplikovaným vztahem nebyla poškozována nezletilá, která má k oběma velmi silný citový vztah a může tak vnímat rozpory mezi nimi velmi intenzivně. Jakkoli může být soud veden při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jeho silách, aby vytvořil dítěti zcela harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Této své odpovědnosti by si měli být rodiče vědomi především a tomu také přizpůsobit své vzájemné vztahy při hledání kompromisního řešení při utváření výchovného prostředí svého dítěte.

K nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Ludvík David. V takzvaném disentu upozornil na těžkosti, které nastanou, až šestileté dítě v září nastoupí do školy a bude muset střídat dvě zařízení. „Věřím tomu, že dítě potřebuje lásku a péči obou rodičů. Přece jen si ale myslím, že dočasně utišené ego jednoho z nich nestojí za škody, které mohou být takto realizovanou střídavou výchovou na psychice nezletilé napáchány,“ uvedl. Podle Fenyka lze po začátku školní docházky zvážit novou úpravu vztahů.

Na to, že s rostoucím věkem dítěte už nemusí střídavá péče na delší vzdálenost fungovat, upozornil i psycholog Mertin. „Jakmile je dítě starší, nepotřebuje jenom rodiče, ale i sociální vazby v místě. Zákon sice navštěvování dvou mateřských a případně základních škol umožňuje, ale mně to přijde až nelidské. Proč to dělat dítěti ještě těžší, než je nutné,“ řekl. Doplnil však, že rozumní rodiče se snaží, aby bydleli poblíž sebe.

Znění nálezu sp.zn. I. ÚS 1506/13 je dostupné  zde.

Zdroj: Ústavní soud ČR http://www.usoud.cz/.