Desetiletá cesta od rozsudku Von Hannover 1 k rozsudku Von Hannover 3

autor: JUDr. Eva Ondřejová, LL.M.
publikováno: 09.01.2015

Rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu byl vyhlášen Evropským soudem pro lidská práva dne 24. června 2004. Stěžovatelka, dcera monackého knížete Rainiera III, Caroline von Hannover, se na Soud obrátila se stížností pro porušení jejího práva na soukromý a rodinný život, zaručený čl. 8 Evropské Úmluvy na ochranu lidských práv. Závěry Soudu jsou hojně citovaným zdrojem pro české soudy rozhodující ve věcech porušení práva na soukromí a podobu. Nicméně v roce 2012 a 2013 byly vydány rozsudky Von Hannover 2 a 3, které podstatně modifikovaly rozhodnutí z roku 2004.

I. Rozsudek ve věci Von Hannover č. 1 proti Německu[1] 

V řízení předcházející podání stížnosti se stěžovatelka domáhala zákazu publikace fotografií z jejího soukromé a rodinného života, uveřejněných v časopisech Bunte, Freizeit Revue a Neue Post. Předmětné fotografie jsou rozčleněny do tří sérií. První série pokrývá fotografie, uveřejněné v letech 1993, zachycující ji s hercem Vincentem Lindonem v rohu zahradní restaurace v Saint-Rémy-de-Provence. Další ji ukazují při jízdě na koni, s jejími dětmi nebo při nakupování. Druhá série fotografií z roku 1997 ji zachycuje na zimní dovolené v Zürsu. Třetí série fotografií rovněž pochází z roku 1997 a ukazují stěžovatelku v plážovém klubu v Monte Carlu, v plavkách a zahalenou ručníkem, jak zakopla a upadla. 

V řízení před vnitrostátními soudy Spolkový soudní dvůr po projednání Ústavním soudem uvedl, že i postavy par excellence současné společnosti mají právo na respektování svého soukromého života, a to se neomezuje pouze na jejich obydlí. Mimo své obydlí se nemohou spoléhat na ochranu svého soukromí, pokud se nestáhly do ústraní mimo dosah očí veřejnosti a kde s vírou v to, že jsou samy, se chovají v dané situaci způsobem, jakým by se na veřejnosti nechovaly. Jako postava par excellence současné společnosti musí stěžovatelka tolerovat publikaci fotografií, na kterých se objevuje na veřejných místech, i když se jedná o fotografie jejího každodenního života. Spolkový soudní dvůr považoval za legitimní zakázat fotografie stěžovatelky v zahradní restauraci, pořízené ze vzdálenosti, což dokazuje, že se stěžovatelka domnívala, že není vystavena pohledu veřejnosti. Pokud jde o její fotografie na koni nebo na kole, nebyla stěžovatelka v ústraní, ale na místě veřejném. 

Evropský soud pro lidská práva (dále jen Soud) konstatoval, že kritéria, na kterých vnitrostátní soudy postavily svá rozhodnutí, nebyla dostatečná pro účinnou ochranu soukromého života stěžovatelky. Jako osoba par excellencesoučasné společnosti se nemůže ve jménu svobody tisku a veřejného zájmu spoléhat na ochranu svého soukromého života, pokud není na místě v ústraní mimo dohled veřejnosti a nepodaří se jí to prokázat. Pokud tomu tak není, musí strpět, že může být fotografována téměř v jakémkoli okamžiku, systematicky, a že fotografie jsou pak široce publikovány, i když, jako je tomu zde, se fotografie a doprovodné články týkají výlučně detailů jejího soukromého života. Podle názoru Soudu je kritérium prostorové izolace ve skutečnosti příliš neurčité a pro dotyčnou osobu obtížné ho posoudit předem. Soud konstatoval, že publikace fotografií a článků, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého života stěžovatelky, nelze považovat za příspěvek k jakékoliv diskuzi k obecnému zájmu společnosti. 

II. Rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu č. 2[2] 

Stěžovatelé Caroline von Hannover a její manžel princ Ernst August von Hannover se snažili zabránit publikacím dalších fotografií, a to z rodinné zimní dovolené, uveřejněných v roce 2002 v německém časopise Frau in Spiegel. První fotografie zobrazovala stěžovatele na procházce po rezortu St. Moritz, která doprovázela článek s titulkem: „Kníže Rainier – není sám doma.“ Podstata článku spočívala v informaci o tom, že se zdraví knížete od jeho posledního veřejného vystoupení zhoršilo. Je na procházce se svojí nejmladší dcerou, která ho podpírá. Jeho syn, princ Albert je v tu dobu na olympijských hrách v Salt Lake City a princezna Caroline v St. Moritz. Je tedy na princezně Stefanii, aby se o něho starala. Druhá fotografie, zachycující stěžovatele opět v St. Moritz, byla vydána v roce 2003 spolu s dalšími fotografiemi členů evropských rodin, doprovázející článek, jak si šlechta užívá sněhu. Třetí fotografie, zveřejněná v roce 2004, zobrazuje stěžovatele na vleku během jejich zimní dovolené v Zürs am Arlberg. Spolu s touto fotografií byly uveřejněny fotografie z Rose Ball, plesu, který stěžovatelka každoročně zahajuje. Článek se zabývá tradicí plesu a tím, že se již hosté na stěžovatelku těší. 

V řízení před vnitrostátními soudy Spolkový soudní dvůr poukázal na rozhodnutí ve věci Von Hannover 1, když fotografie je možné uveřejnit bez souhlasu osoby za situace, kdy existuje veřejný zájem na informování veřejnosti. Bez ohledu na to, zda je na stěžovatele nahlíženo jako na osobu par excellence, byla bezesporu osobností veřejného zájmu, která poutala zájem. Nicméně to, ani spolu s faktem, že nebyla v místě stranícím se lidí, však neznemožňuje ochranu její soukromé sféry, pokud se zpráva nezabývá důležitou událostí současné společnosti. Pojmy současná společnost a informační hodnota se mají vykládat v širším smyslu, zahrnující rovněž zprávy sloužící k pobavení, které však rovněž hrají roli pro formování názorů nebo ovlivnění veřejnosti. V úvahu musí být bráno, zda informace přispěla k faktické debatě, a zda obsah šel nad rámec pouhého uspokojení veřejné zvědavosti. Je tedy nutné se podívat na informační hodnotu fotografie, obsah článku a obsah textu doprovázející fotografie. Přestože fotografie ze zimní dovolené byly pořízeny na rušné ulici, nebyl zde veřejný zájem na události veřejného zájmu, ale pouhé uspokojení zvědavosti. Dovolená spadá do základní oblasti lidského soukromí. Co se týče třetí fotografie znázorňující stěžovatele na dovolené s odkazem na článek o Rose Ball - plesu, který se měl brzy konat, není zde žádná souvislost mezi událostí a fotografií. Ve vztahu k první fotografii, přestože fotografie nebyla v souvislosti s událostí současnosti, ani nepřispívala k obecné debatě, nedá se to říct o článku, neboť se týkal zdraví knížete a tím, jak se chovají členové královské rodiny, resp. jak plní povinnosti rodinné solidarity a současně potřebu na osobní život. Kvalita žurnalistického sdělení a koncepce článku nemohou být určující. Základní práva nezávisí na kvalitě tisku.

Evropský soud pro lidská práva posuzoval, zda publikace článku o zdraví knížete Rainiera a jakým způsobem tráví čas jeho děti spolu s fotografií, přispěla k veřejné debatě a zda informační hodnota měla zvláštní důležitost. Další otázkou bylo, zda fotografie spadala do soukromé sféry a zda měli stěžovatelé legitimní očekávání soukromí. Soud konstatoval, že svoboda projevu zahrnuje oprávnění publikovat fotografie. Ochrana důstojnosti a soukromí musí být brána v potaz tam, kde se jedná o citlivé fotografie. Soud uzavřel, že test proporcionality provedený národními soudu byl proveden v souladu s judikaturou Soudu. Kritérii, které jsou relevantní v projednávaném případě jsou:

1. Přínos do debaty o veřejném zájmu

2. Jak známá je osobnost a co je předmětem zprávy

3. Předchozí jednání dotčených osob

4. Obsah, forma, rozsah a důsledky zveřejnění

5. Okolnosti, za kterých byly fotografie pořízeny 

III. Rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu č. 3[3] 

Evropský soud pro lidská práva se v roce 2013 opětovně zabýval stížností Caroline von Hannover a jejího muže, když předmětem sporu byly fotografie uveřejněné v magazínu 7 Tage v roce 2002. Na fotografii byli stěžovatelé na dovolené (procházející se na ulici mezi ostatními lidmi) na neidentifikovatelném místě. Na stejné a následující straně byly uveřejněno několik fotografií prázdninového domu princezny Caroline na ostrově Lama u Keni. Fotografie byly doplněny článkem, který přinášel informaci, že se stává zvykem mezi celebritami pronajímat jejich letní sídla. Článek dále pokračoval popisem jejich rodinné vily s detaily o vybavení a nákladech na pronájem. V malé kolonce byl vložen text o dvou větách: „ I bohatí a krásní jsou spořiví. Mnoho z nich pronajímá své vily hostům.“

V roce 2004 se Caroline von Hannover obrátila na soud s návrhem na vydání předběžného opatření k zákazu další publikace předmětných fotografií. Soud první instance žalobkyni nevyhověl, když konstatoval, že v daném případě má svoboda projevu přednost. Tento rozsudek byl změněn odvolacím soudem, když uvedl, že závěr soudu první instance nekoresponduje s rozsudkem ESPL z roku 2004 a uvedl, že článek a fotografie se netýkají události ze současné společnosti, ani obecného zájmu. V roce 2008 Spolkový ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a odkázal ho na judikaturu ESPL, týkajícího se principu proporcionality mezi čl. 8 a čl. 10 Úmluvy, když ponechal na odvolacím soudě zhodnocení, ale konstatoval, že ochrana svobody projevu zahrnuje rovněž příspěvky o osobním a všedním životě prominentních osob a jejich společnosti. Bylo by v rozporu s čl. 5 odst. 1 Základního zákona, kdyby chování těchto kruhů lidí bylo vyňato z možnosti informování a zabráněno tak hlavní funkci médií, a to informovat veřejnost. Spolkový soud[4] tak následně žalobu zamítl, když konstatoval, že žalobkyně je osobou veřejného zájmu a ačkoliv fotografie nesouvisela s předmětem veřejného zájmu, právo na soukromí by nemělo převážit nad svobodou projevu, když vysvětlil důvody, proč předmětný článek byl způsobilý stimulovat diskuzi na téma všeobecného zájmu a tak bylo odůvodněné připojit k článku jednu fotografii. Soud nadto konstatoval, že fotografie sama o sobě nemohla vést k zásahu do osobnostních práv.

Soud neshledal porušení čl. 8, neboť německé soudy provedly test proporcionality a zhodnotily základní kritéria, která soud objasnil v rozsudku Von Hannover (č. 2). Soud poukázal na to, že Spolkový ústavní soud uvedl, že přestože fotografie nepřispěla k diskuzi o veřejném/všeobecném zájmu, nelze takto hodnotit článek, který referoval o současném trendu mezi celebritami pronajímat svá sídla. Tento článek měl za cíl o tomto trendu pojednávat a byl schopný i vhodný k debatě o veřejném zájmu přispět. Soud poznamenal, že článek sám o sobě neobsahoval informace, týkající se osobního života stěžovatelky a jejího manžela, ale zabýval se pouze faktickými informacemi ohledně vily a jejího pronájmu. Z těchto důvodů Soud konstatoval, že fotografie nebyla užita v rozporu s oprávněnými zájmy stěžovatelky a opětovaně poukázal a zdůraznil, že stěžovatelé jsou osoby veřejného zájmu a nemohou požadovat ochranu ve stejném rozsahu jako osoby veřejnosti neznámé.

Závěr 

Kritéria stanovená pro test proporcionality mezi právem na soukromí a svobodou projevu v rozsudku Von Hannover č. 2 byla opětovně Soudem užita v rozhodnutí Axel Springer AG proti Německu[5]. Rozsudek Von Hannover č. 3 tak definitivně potvrdil zúžení a zpřesnění široké interpretace rozsudku Von Hannover č. 1 z roku 2004.

Autorka je advokátkou v Praze.