Další nález ÚS k otázce posouzení přípustnosti dovolání ohledně náhrady za průtahy v soudním řízení

Stěžovatelka vystupovala v pozici poškozené v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 (tzv. kauza H-System), které trvalo více než 13 let a 8 měsíců. Ministerstvo spravedlnosti jí, s ohledem na vysoký počet poškozených v daném trestním řízení, přiznalo za nepřiměřenou délku řízení peněžité zadostiučinění ve výši 2.314 Kč. Považujíce tuto částku za naprosto nedostatečnou, podala stěžovatelka žalobu na zaplacení zadostiučinění ve výši 251.018 Kč, ke které dospěla na základě výpočetních pravidel Evropského soudu pro lidská práva, který stanovuje částku 15 až 20 tisíc korun za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 její žalobu zamítl. Odvolací Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek změnil a přiznal stěžovatelce částku ve výši 40 753,20 Kč s příslušenstvím (k této částce dospěl po ponížení základního částky odškodnění o 80 % - o 30 % z důvodu vedení řízení před velkým počtem soudních soustav, o dalších 30 % z důvodu obtížnosti vedeného trestního řízení a to jak skutkové, tak i procesní, a konečně o 20 % důvodu sníženého významu řízení pro stěžovatelku). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že městský soud rozhodl v souladu s jeho judikaturou.  Ve zbývající části bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro vady spočívající v absenci náležitého vymezení, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti ohledně zbývajících námitek obsažených v dovolání, když ve svém dovolání pro každou jednotlivou námitku nekonkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Stěžovatelka se poté obrátila se svou ústavní stížností na Ústavní soud.

Ústavní soud předesílá, že se již ve své rozhodovací praxi obdobnou problematiku zabýval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2500/17 ze dne 17. 10. 2017, nález sp. zn. III. ÚS 3369/17 ze dne 13. 2. 2018, nález sp. zn. I. ÚS 2119/17 ze dne 14. 5. 2018, nález sp. zn. I. ÚS 2502/17 ze dne 14. 5. 2018 či nález sp. zn. II. ÚS 2109/17 ze dne 11. 6. 2018). Na projednávanou věc lze plně vztáhnout závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2500/17 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2Ntd1Ue ). V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné Nejvyššímu soudu vytkl, že ve svém odmítavém usnesení nereflektoval odkaz stěžovatelů na sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu a judikaturu Ústavního soudu. Shledal-li proto Nejvyšší soud za této procesní situace vadu dovolání v tom, že dovolatelé neuvedli, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, jednal v rozporu s jejich právem na soudní ochranu. V posuzované věci Nejvyšší soud nebral ohledně jednotlivých dovolacích bodů (vliv složitosti trestní věci na délku řízení, snížení zadostiučinění z důvodu průběhu řízení před všemi stupni soudní soustavy a snížený zájem poškozených na řízení) v úvahu výslovný odkaz stěžovatelky na jeho judikaturu (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010).

Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který v dalším řízení znovu posoudí dovolání stěžovatelky z hlediska splnění zákonem stanovených procesních předpokladů, a to v souladu s právním názorem vysloveným v tomto nálezu. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 53/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.