Další nález ÚS k odškodnění poškozených za nepřiměřené průtahy v trestním řízení (kauza H-SYSTEM)
publikováno: 09.10.2018
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastník) zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím, která měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřené průtahy v trestním řízení, týkající se tzv. kauzy H-SYSTEM. Stěžovatel figuroval v trestním řízení jako poškozený. Vedlejší účastník mu ještě v předžalobní fázi přiznal 2 314 Kč. Zatímco u Obvodního soudu pro Prahu 2 vysoudil stěžovatel částku 32 536 Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze jako soud odvolací jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že v tomto případě bude jako přiměřené zadostiučinění stačit konstatování porušení stěžovatelova práva. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť se podle jeho názoru odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Stěžovatel se poté obrátil se svou ústavní stížností na Ústavní soud. V ní mj. namítal, že za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení, trvající 13 let a 8 měsíců, není dostatečnou kompenzací pouhé konstatování porušení práva, ale finanční odškodnění.
Ústavní soud předně konstatuje, že odškodněním poškozených za průtahy v trestním řízení ve věci tzv. H-SYSTEMu se všechny obecné soudy, stejně jako Ústavní soud, již opakovaně v řízeních ve věcech jednotlivých poškozených zabývaly, a to s patrnou rozdílností jejich závěrů. Širší okolnosti všech souvisejících řízení svědčí dle názoru Ústavního soudu přinejmenším o nežádoucí situaci nejednotnosti judikatury, jež je zásadně porušením principu právní jistoty. V souvisejících, ne-li přímo totožných, případech je nutné, aby soudy postupovaly stejně, neshledají-li zcela konkrétní a důkladně vysvětlené důvody pro odchýlení se. Výše uvedené dle Ústavního soudu naznačuje pochybení Nejvyššího soudu, jehož rolí je sjednocování judikatury. V posuzované věci, mediálně velmi známé a týkající se značného množství osob, však Nejvyšší soud v podstatě jen přihlížel, zatímco nižší soudy bez vysvětlení svého odlišného postupu u jednotlivých poškozených vydávaly v některých případech zcela opačná rozhodnutí.
Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti je však v právě projednávané věci nesoulad napadených rozhodnutí se starší judikaturou Ústavního soudu, vydanou v případech jiných poškozených ze stejné trestní věci. Stěžovatelův případ je v zásadě totožný s věcí, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2O72KgN ). Na jeho obsáhlé závěry, od nichž se Ústavní soud nemá důvod jakkoliv odchylovat, lze pro podrobné odůvodnění odkázat.
Na tomto místě postačí toliko uvést, že Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že se již ve starší judikatuře (zejména viz https://bit.ly/2Ntd1Ue ) vymezil proti významně sníženému (o 90 %) finančnímu zadostiučinění pro poškozené z uvedené trestní věci. Stěžovateli však soudy na rozdíl od uvedeného případu nepřiznaly dokonce vůbec žádné finanční zadostiučinění. Soudy ve svých rozhodnutích zejména nesprávně aplikovaly faktor tzv. sdílené újmy, jehož zohlednění v dané věci však neodpovídá sjednocujícímu stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn206/2010.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3520/17 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.