Co všechno musí vědět advokát?

Při sledování vzniku dalších a dalších nových zákonů a nikdy nekončících novelizací zákonitě musí vyvstávat otázka, komu je vlastně přebujelý a zcela nepřehledný právní systém určen a komu je vlastně ku prospěchu. Mají-li být adresáty norem především občané, ať již jako spotřebitelé, podnikatelé, daňoví poplatníci či třeba příjemci sociálních dávek, pak se nepochybně záměr míjí účinkem.

Kupříkladu spotřebitel má být chráněn mnoha ustanoveními hned v několika předpisech, ale chce-li spotřebitel jako laik zjistit svá práva v konkrétní situaci, není toho objektivně schopen, neboť úprava je natolik kazuistická, roztříštěná a složitá, že to objektivně prostě nedokáže. Daňový poplatník bez pomoci odborníka není schopen vyplnit ani základní daňová přiznání a nezaměstnaná samoživitelka rozhodně sama z mnoha různých předpisů nezjistí, na jakou pomoc od státu má vlastně nárok.

Takovýto stav nepochybně nahrává všelikým poradcům a konzultantům, přičemž právní rady, vzory smluv a jiná „dobrodiní“ poskytovaná prostřednictvím internetu se pro občany jeví jako samotné bezplatné informační eldorádo. Jistě nejsem sám, na kterého se pak klienti obrací například poté, co jim byl na základě takovéhoto „bezvadného“ vzoru zamítnut návrh na vklad vlastnického práva. Mám za to, že stávající stav právního řádu nahrává i vzniku různých ničím a nikým nekontrolovaných poradenských společností, center a sdružení, mnohdy dokonce dotovaných z veřejných zdrojů. Takto poskytované, zpravidla velmi úzce zaměřené poradenství, nejenže je mnohdy možné kvalifikovat jako neoprávněné podnikání, ale právě ona úzká specializace na konkrétní problematiku může způsobit a způsobuje komplikace a škody adresátům takovýchto porad.

Advokát (na rozdíl od poradců jiných) byl, je a vždy by měl být tím, kdo předložený problém bude schopen posoudit v celé šíři problematiky a měl by nalézt a posoudit souvislosti přesahující problematiku toho kterého konkrétního předpisu. Právě takovéto komplexní posouzení však vyžaduje nejen neustálé sledování legislativních změn, ale též nezbytný teoretický i praktický základ, jehož kvalita je ověřována již u advokátních zkoušek. Objevují-li se úvahy, že by advokátní zkoušky do budoucna měly umožňovat určitou specializaci spočívající v tom, že by si uchazeči sami vybírali obory, ve kterých by byli zkoušeni (případně by vylučovali obory, ve kterých by zkoušeni nebyli), pak se domnívám, že by advokacie rezignovala právě na to, co by ji mělo být vlastní. Právě připravenost advokáta ke komplexnímu posouzení věci, schopnost zjistit souvislosti předloženého případu a upozornit klienta například na přesah problematiky obchod­něprávní do roviny daňové, či až trestněprávní, je právě to, co odlišuje advokáta od poradců jiných. Takovou právní pomoc klienti od advokátů očekávají a takovouto právní službu jsme povinni poskytovat.

Je bez pochyby, že žijeme v době specializace při poskytování právních služeb a není v silách žádného z nás být odborníkem „na vše“. Na druhou stranu je naší povinností být natolik obecně práva znalí, abychom při posuzování jakékoliv problematiky byli schopni klienta na veškeré právní souvislosti a možná rizika minimálně upozornit. K tomu nám všem přeji mnoho zdaru.

JUDr. Radim Miketa,
člen představenstva ČAK