Co řeší trestné činy v rodině

JUDr. Václav Vlk zahájil diskusi složitou úvahou, jak se překrývají pocity, rady a mantinely každého advokáta, který je někdy v postavení obhájce v trestním řízení, jehož pozice končí s právní mocí rozsudku, s pocity civilního odborníka, jímž přece každý obhájce někde uvnitř svého srdce bývá. A jak se rady, které ti dva říkají, mohou vzájemně rozcházet a vzájemně si odporovat.

Předseda Městského soudu v Praze JUDr. Libor Vávra posluchače nejprve uklidnil statistikou, podle níž klesá počet vražd, ale současně roste podíl útočníků z řad osob nejbližších, takže většina obětí svého vraha dobře zná. Podruhé nás pak potěšil tvrzením, že obhájci při výslechu poškozených nepřekračují hranice slušnosti a etiky advokátního povolání a nepřispívají k jejich k druhotné viktimizaci, ačkoliv to neziskové organizace leckdy na veřejnosti tvrdí. Potřetí pobavil bonmotem, že trestní právo nikdy nikomu nepomůže (a já dodávám, že ani právo mnohdy lidem nepomůže a nejlépe si umí pomoci sami – zejména pokud dbají na dobré vztahy).

Druhým přednášejícím zástupcem justice byl místopředseda Vrchního soudu v Praze JUDr. Jan Sváček, který se zaměřil na komplikace, jež soudům způsobuje výslech nezletilého dítěte. Ten se často provádí jako neodkladný úkon a nikdy v budoucnu se pak už neopakuje. Úsměv na jeho tváři vzbudily pokusy obhájců požadovat důkaz detektorem lži, které odsoudil jako nadbytečné a neproveditelné.

Sama jsem pro své vystoupení zvolila vnitrostátní únosy rodičů (z místa obvyklého bydliště v Praze k rodiči na Šumavě či v Ostravě) a povzdechla si, kolik kolegů advokátů i soudců dosud nepochopilo koncepci rodičovské odpovědnosti, podle níž oba rodiče, bez ohledu na typ péče, o všech věcech nezletilých dětí rozhodují, a tedy musí je i realizovat, ve vzájemné shodě. Soudce i advokáty lze vzdělávat, což je však nutno činit též se širokou veřejností, která se stále odmítá chovat podle norem platného občanského zákoníku.

Kolegyně a česko-polská advokátka JUDr. Katarzyna Krzysztyniak nás přesvědčila, jak často se smyšlené násilí zneužívá v rodinných vztazích a jak jím rodiče řeší neschopnost domluvit se na péči o děti. Rodiče mnohdy ztrácejí soudnost a mají představu, že stát nějakým kouzlem zjistí, kdo z nich má vlastně pravdu. Dalším nástrojem zneužití jsou pak protichůdné znalecké posudky zpracovávané na objednávku jedné či druhé strany. Leckdy je výsledkem snahy rodičů anticipační úzkost dětí, které bez reálného prožitku věří lži, mnohokrát opakované rodičem. Je pak otázkou, zda je horší fyzické násilí nebo duševní týrání, které dítě připraví o druhého rodiče. Jiní jedinci naopak žijí v bludu a vykonstruují si naprosto nereálnou realitu, o jejíž existenci jsou však hluboce přesvědčeni a snaží se přesvědčit i soud.

Mgr. Kryštof Janek hovořil o trestním oznámení, resp. o křivém obvinění, jež považuje za největší faul jednoho rodiče vůči druhému. Tento krok mimořádně brutálně dopadá do rodinných vztahů a soud by ho měl nejen odsoudit, ale i zohlednit v opatrovnickém rozhodování. Jde totiž o nejhorší nástroj dehonestace, kterým oznamovatel druhého rodiče obvykle připraví nikoliv právně, ale fakticky o kontakt s dítětem. Obrovský úkol leží na bedrech rodinného advokáta, který musí myslet nikoliv na klienta, ale na dítě. A advokát, jenž tak nečiní, nedělá advokátní řemeslo vůbec dobře. Statisticky je totiž vysoce nepravděpodobné, že rodič skutečně dítěti ubližuje. Být rodinným advokátem je kvůli tomu vysoce vyčerpávající práce, a navíc nevděčná, neboť klient jen výjimečně advokátovi za jeho nasazení poděkuje.

Na závěr pohovořila JUDr. Věra Šípalová z Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, která se věnuje netrestní justici a obětem domácího násilí. Paradoxně se podle ní lépe prokazuje fyzické násilí, jež zanechá viditelné důkazy, oproti násilí psychickému, jehož prokázání je složité a řízení leckdy několikaleté.

Čas pracuje proti nám takřka vždy a všude, tedy i v případech trestních, rodinných a opatrovnických. A dokonce i při vzdělávání advokátů, protože ani v tomto případě nám čas vyčleněný na diskusi nestačil. Kdo se nemohl akce zúčastnit, tomu dám malou naději do budoucna, protože brzy budeme podobnou diskusi opakovat. Bylo by zajisté lépe, kdyby trestné činnosti v rodině ubývalo či se nevyskytovala vůbec. Než k tomuto ideálu doputujeme, můžeme si o ní aspoň povídat.

Díky všem zainteresovaným, že nám to umožňují.

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů.