Civilní spory mezi lékařem a pacientem při poskytování zdravotní péče

Na podzim 2014 vyšla nová publikace zaměřující se na civilní spory vznikající v rámci vztahu lékaře a pacienta. Publikace obsahově navazuje na již klasická pojednání v této oblasti[1], ale svůj předmět zužuje pouze na oblast civilního práva. Toto obsahové zúžení pak prospívá celkovému dojmu publikace, neboť umožňuje autorovi se dané problematice věnovat hlouběji a působí tak koherentněji. Publikace si ovšem stále zachovává přehlednost a praktičnost, čímž získává na přitažlivosti zejména pro praktikující advokáty, soudce a studenty práv. Významným přínosem této publikace je skutečnost, že předkládá problematiku civilněprávní odpovědnosti lékaře (resp. poskytovatele zdravotních služeb) přehledně a již v kontextu nového občanského zákoníku.  

Publikace je rozdělena do dvou částí s tím, že každá část se věnuje odlišné problematice. Zatímco první část je věnována hmotněprávní úpravě vztahu lékaře a pacienta, druhá část se soustředí na procesní aspekty a je věnována problematice civilních sporů mezi lékařem a pacientem při poskytování zdravotní péče. Autor pak v obou částech zohledňuje závěry recentní české doktríny v daných oblastech[2] a současně vyzdvihuje závěry judikatury[3]; současně v některých případech předkládá své názory na problematiku[4] a usiluje o návrhy vlastních řešení. 

První část práce je věnována hmotněprávní úpravě vztahu lékaře a pacienta a pojednává zejména o právních důvodech vzniku a zániku vztahu lékaře a pacienta, obsahu vztahu lékaře a pacienta a porušení povinností lékaře a jeho následky. 

Autor se samozřejmě v rámci první části nemohl vyhnout posouzení vztahu OZ a zákona o zdravotních službách a důsledků tohoto vztahu v praxi. V dalších částech pak správně vychází z toho, že primárním důvodem vzniku vztahu lékaře a pacienta je smlouva o péči o zdraví (viz str. 22). Vedle toho ovšem nezapomíná poukázat na to, že důvodem vzniku může být rovněž jiný právní důvod (smlouva o dílo, nepřikázané jednatelství, rozhodnutí státního orgánu). Autor pak také dovozuje (vzhledem ke smluvnímu charakteru vztahu), že se na zánik vztahu uplatní obecné právní důvody zániku smluvního vztahu (viz str. 33). Toto tvrzení se ovšem jeví jako problematické, neboť zcela opomíjí zvláštní úpravu § 48 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Rovněž užití ustanovení § 1723 odst. 2 OZ na vztah založený rozhodnutím soudu nelze akceptovat bez bližší analýzy. 

V rámci první části se pak autor dále věnuje problematice povinnosti postupovat s náležitou péčí (lege artis) a informovanému souhlasu. 

Na závěr této části analyzuje autor porušení povinností poskytovatelem zdravotních služeb a následky, které jsou s tím spojeny. Ačkoliv na první pohled vypadá tato část jako vyčerpávající pojednání o následcích porušení povinností lékaře, omezuje se zejména na problematiku odpovědnosti za újmu. Odpovědnost za vady a prodlení je ponechána zcela stranou, ač v některých souvislostech může hrát velmi podstatnou roli. Autor si je ovšem dalších typů odpovědnosti vědom (viz str. 65) a záměrně se věnuje pouze odpovědnosti za újmu. V rámci odpovědnosti za újmu pak správně rozlišuje odpovědnost smluvní a deliktní, ale v dalším textu toto rozlišení podle mého názoru ne zcela respektuje a má tendenci vyzdvihovat odpovědnost deliktní[5]. Rovněž příklady, které autor k jednotlivým zvláštním skutkovým podstatám odpovědnosti za újmu uvádí (viz str. 134 a násl.), jsou diskutabilní[6]. 

Zvláštní prostor věnuje autor rovněž úpravě a možnosti aplikace doktríny „loss of chance“ . V souvislosti s touto doktrínou správně vychází z toho, že správné chápání této doktríny směřuje k zvláštnímu druhu újmy –ztráty šance[7]. Autor v rámci české úpravy poukazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13 a dovozuje z něj, že „ztráta šance na zlepšení zdraví je reparovatelným nárokem, který bude za současného stavu možné uplatnit jako nemajetkovou újmu na přirozených právech člověk podle § 2956 ObčZ“. Tento závěr je ovšem podle mého názoru nutno striktně odmítnout, neboť újma spočívající ve ztrátě šance je zvláštním druhem škody (čistá ekonomická škoda), nikoliv újmou na absolutním právu člověka podle § 2956 OZ. 

Právě v oblasti pojednání o porušení povinnosti poskytovatelem zdravotních služeb a jeho následcích se u autora projevuje určitá tendence k akceptaci dosavadních názorů bez jejich bližšího kritického přezkoumání,[8] a proto je nutno tyto názory konfrontovat s jinou současnou odbornou literaturou. 

V druhé části se autor zabývá procesními aspekty vztahu lékaře a pacienta – tj. vedením civilního sporu. V této části je pojednáno zejména o uplatnění nároku pacienta vůči lékaři a problematice dokazování v civilních sporech. 

Velmi zajímavá je pasáž, která se týká rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení. V souvislosti s notoricky známými důkazními problémy v těchto sporech je rovněž velmi podnětná často důkazní nouzi pacienta a příčinách jejího vzniku a případných možnostech jejího překonání (např. pomocí kompenzace informačního deficitu). Autor se zde zabývá ryze praktickou otázkou, a to jak kompenzovat informační deficit pacienta v případě nesprávného vedení zdravotnické dokumentace (nebo její ztráty). Správně pak dospívá k aplikaci zásady, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání a nutnosti informační deficit pacienta v těchto případech kompenzovat (viz str. 171). Zde lze vyslovit souhlas s autorem a podotknout, že ačkoliv doktrína k této kompenzaci vyzývá již dlouho[9], soudní praxe spíše váhá. 

Závěrem lze tedy zopakovat, že publikace podává relativně komplexní pohled na civilněprávní problematiku vztahu lékaře a pacienta a odpovědnosti lékaře v tomto vztahu. Publikaci je tak možno doporučit všem, kteří se věnují medicínskému právu a rádi by získali ucelený pohled na problematiku vztahu lékaře a pacienta a s tím souvisejících civilních sporů. 

Autor působí v Ústavu státu a práva AV ČR, v.v.i., Kabinetu zdravotnického práva a bioetiky.

Koupit lze ZDE.