Charakter identifikačního zkoumání v kriminalistice

Teorie kriminalistické identifikace je učením o obecných principech ztotožňování různých objektů podle jejich odrazů, a to za účelem získání trestně procesních a jiných důkazů. Z tohoto důvodu má obecný význam jak pro kriminalistickou vědu, kriminalisticko-praktickou činnost, tak i pro teorii trestně procesního dokazování. Učení o kriminalistické identifikaci je speciální kriminalistickou teorií a kriminalistická identifikace je specifická metoda kriminalistické praktické činnosti.

Z této teorie využívá kriminalistická tezi o tom, že materiální objekty, podílející se na trestném činu (pachatel, jeho obuv, nástroje trestného činu apod.), působí v průběhu trestného činu na jeho obklopující vnější prostředí - odráží se, čímž na něm vyvolávají určitou změnu – odraz. V kriminalistice mají tyto změny nejčastěji podobu stopy. Při kriminalistické identifikaci se využívají jak stopy ve vědomí lidí, tak ostatní druhy stop v materiálním prostředí.

Cílem kriminalistické identifikace je určení vztahu objektu ke stopě nebo jinému zobrazení. Zjistit totožnost v kriminalistice znamená stanovit, že na určitém odrážejícím objektu se zobrazil určitý odražený objekt. Kriminalistickou identifikací tedy rozumíme proces, kterým se určuje vztah mezi stopou nebo jiným odrazem a objektem, který stopu nebo jiný odraz skutečně vytvořil. Mezi kriminalistickou stopou a srovnávacím materiálem může existovat pouze shoda (nebo rozdíl), nikdy však totožnost. Kriminalistická stopa je z pohledu terminologie používané v kriminalistické identifikaci často označována jako ztotožňující objekt neznámého původu (do okamžiku ukončení procesu identifikace fakticky není známo, čím byla stopa vytvořena). Srovnávací materiál je označován jako ztotožňující objekt známého původu (jeho původ je znám, protože byl vytvořen konkrétním objektem - za to zodpovídá ten, kdo srovnávací materiál vytvořil, což je především kriminalistický znalec, ale v některých případech i kriminalistický technik).

Kriminalistickou identifikaci můžeme dělit podle různých kritérií, např. podle subjektu uskutečňující proces identifikace, podle ztotožňovaných objektů, podle odborných znalostí nutných ke zkoumání a použitých metod, podle toho, zda se dospěje ke zjištění totožnosti či nikoliv nebo podle druhů identifikačních znaků, využívaných k identifikaci.

Stochastická identifikace v kriminalistice

Mezi krajními hranicemi individuální identifikace a určením skupinové příslušnosti je možné v některých případech zúžit množinu hledaných objektů na základě výpočtu hladiny pravděpodobnosti. Pravděpodobnostní hledisko vytváří jakýsi „filtr, který propouští“ jen ty objekty, které splňují jisté a definované podmínky[1]. Pojem stochastické, tj. pravděpodobnostní zúžení skupinové příslušnosti se objevuje v kriminalistické literatuře již v minulosti, např. Růža uvažoval o možnosti využití pravděpodobnostního hlediska při kombinaci různých druhů textilních vláken (mikroskop)[2]. Pomocí teorie podmíněné pravděpodobnosti dospěl k matematickému stupni identifikačního pohledu na objekt.

Stochastické modely v procesu identifikace jsou dnes velmi dobře rozpracovány v analýze DNA. Identifikace osoby podle genetického profilu je dnes ve forenzních vědách a justici přijímána jako zcela standardní a přesná metoda, ale za některých okolností muže její spolehlivost výrazně klesat a identifikační hodnotu lze pak vyjádřit stochastickým modelem[3].

Pojem stochastický (z řec. stochastiké techné, umění uhádnout, trefit se) znamená náhodný, nahodilý. Protikladem je deterministický. Klasický příklad stochastického jevu je házení hrací kostkou nebo mincí, protože výsledek se nedá jednotlivě předvídat, nicméně velké množství takových jevů se dá zkoumat statisticky, co do pravděpodobnosti výsledků.

V řadě případů nelze dospět k završení identifikačního zkoumání a dovést proces kriminalistické identifikace do stadia individuální identifikace. Těchto případů je řada, jedná se např. o následující příčiny:

• objekt, který přijímá kriminalistickou stopu, nemá vhodné vlastnosti a stopa následně nevykazuje dostatek specifických identifikačních znaků,
• objekt, který vytváří kriminalistickou stopu, má velký počet funkčních částí, které se postupně odrážejí, jejich odrazy se vzájemně překrývají a vytvářejí tak nevyhodnotitelnou změť znaků (např. pily, pilníky, brusné kotouče, úhlové brusky), ke stejné situaci dojde i v případě opakovaného působení odráženého objektu na jednom místě (zhmožděné stopy),
• v časovém období od vzniku kriminalistické stopy do vzniku srovnávacího materiálu došlo k výrazným změnám odráženého objektu,
• pracovníkům policie se nezdařilo sestavit soubor prověřovaných objektů tak, aby jeho součástí byl i objekt hledaný,
• hledaný objekt již neexistuje (např. pachatel po spáchání trestné činnosti spálil rukavice),
• pracovníci policie se dopustili hrubých chyb (např. při zajišťování a zasílání stop, jejich zkoumání apod.) a znemožnili tak provedení individuální identifikace - jedná se o typickou subjektivní příčinu, která může mít za následek vyvození odpovědnosti vůči viníkům.

S problémem stochastické shody, tj. „stochastické identifikace“ souvisí i problematika kategorických a pravděpodobnostních závěrů znalce (znaleckých posudků).U znalců, nejen u nás,neexistuje jednotný názor na stupně verbálního vyjádření nekategorických závěrů, u soudců je pak problém vyrovnat se s pravděpodobným závěrem u důkazů, jenž je rozhodující.

Závěry znaleckého zkoumání, stochastický charakter znaleckých závěrů

Při formulování závěrů o totožnosti, resp. určení skupinové příslušnosti se používají metody formální logiky. Závěry musí být jednoznačné, stručné a srozumitelné. Tomu nejlépe vyhovují kategorické soudy: obecně kladný, obecně záporný, částečně kladný a částečně záporný soud. V případech, kdy se znalci z jakékoli příčiny nepodaří dospět ke kategorické odpovědi, formuluje tzv. závěry pravděpodobné[4]. Jistota a objektivita závěrů kriminalistického identifikačního zkoumání je závislá na řadě faktorů, nejdůležitější z nich je úplnost vstupních podmínek pro analýzu a existenci matematického modelu sledovaného děje a stupeň jeho shody se skutečným průběhem, jednoznačnost právního předpisu, který je podkladem pro znalecký rozbor aj. (Bradáč a kol. 1999). Pravdivého poznání lze dosáhnout cestou dostupného narůstání pravděpodobnosti (v případech, že je to možné) až do úrovně praktické pravdivosti. Neexistuje přesně vyhraněná hranice mezi pravděpodobností a jistotou. I v případech, kdy proces znaleckého zkoumání je zcela algoritmizován a vyjádřen matematicky, má taková hranice podmíněnou, relativní pravdu a se zdokonalováním metod se může měnit a zpřesňovat.

V řadě znaleckých zkoumání je znalecký závěr vysloven na základě subjektivního názoru znalce. Závěr znalce se opírá o zkušenosti a vědomosti znalosti znalce. Znalec musí mít vzdělání v oboru a dlouholeté zkušenosti. V několika výjimečných oborech, jako je např. daktyloskopické zkoumání nebo identifikace osoby podle DNA, je stanovení individuální identifikace dáno množstvím charakteristických identifikačních znaků (markantů). Odlišná situace je v dalších oborech např. v trasologii, mechanoskopii, kriminalistické balistice nebo při zkoumání ručního písma a identifikace pisatele. V těchto zkoumání je identita dána subjektivním hodnocením znalce a zpravidla je stanovena stupněm pravděpodobnosti. Pro stanovení stupně pravděpodobnosti se užívá verbální vyjádření. Nejde o formu matematické pravděpodobnosti, ani vyjádření procenty, ale o stupeň dokazatelnosti nálezu vzhledem ke zpracovatelnosti sporného materiálu a kvalitě materiálů srovnávacích.

Pravděpodobnost je často nevyhnutelným stupněm poznání. Jakékoliv poznání, zvláště vědecké, nelze vždy redukovat do kategorických soudů „ano-ne“, nýbrž často připouští různá částečná řešení, což platí i pro identifikační činnost. Nelze nutit znalce k tomu, aby činil pouze kategoricky potvrzující nebo negující závěr, jestliže nachází částečné řešení, které dává také určitou důkazní informaci. Z hlediska objektivnosti a přezkoumatelnosti výsledků znaleckého dokazování musí být zřejmé, jaké podklady byly v procesu kriminalistické identifikace k dispozici, jaké znalec použil vzorce, grafy a výpočetní programy, co znamenají jednotlivé veličiny vzorců, prameny z kterých pocházejí aj.

Stupeň individuální shody (neshody) je vždy spojen s určitou pravděpodobností. Klasifikace se v praxi pohybuje ve škále hodnot 1 až 5, kdy číslo 1 odpovídá závěru o jednoznačné shodě (100%) stop na porovnávaných objektech. Číslo 2 vyjadřuje nižší stupeň individuální shody, kdy formulace „s velkou pravděpodobností ano“ (75%). Číslo 3 postihuje situaci, kdy nelze dospět k jednoznačnému závěru o shodě/neshodě (50%). Stupeň 4 vyjadřuje stanovisko experta, kterým se přiklání spíše k individuální neshodě s formulací: „s velkou pravděpodobností ne“ (25%). Číslo 5 zna­mená vyloučení možnosti, že by zajištěná kriminalistická stopa měla jakoukoliv spojitost s objektem identifikačního zkoumání (0%)[5].

Hodnocení znaleckého posudku se realizuje podle kritérií, jež mají trojí povahu[6], jednak je to právní korektnost důkazu, pak důkazní význam (relevance) znaleckého posudku a za třetí je to hodnocení věrohodnosti znaleckého posudku. Při posuzování věrohodnosti je nutné přihlížet k následujícím kritériím – za prvé je to způsobilost osoby znalce (znaleckého ústavu) poskytovat věrohodné znalecké posudky, za druhé úplnost a bezvadnost podkladových materiálů a za třetí odbornou odůvodněnost znaleckého posudku.

V posledních letech vyvíjí v tomto směru výraznou aktivitu např. organizace European Network of Forensic Science Institutes (ENFSI). Vytváří pro konkrétní znalecké obory standardizované znalecké testy, kterými prochází forenzní znalecké ústavy členských států (u nás se to týká Kriminalistického ústavu v Praze). Odborná kvalita a úroveň je garantována nezpochybnitelnou odbornou autoritou této organizace.

Odborné sekce ENFSI se věnují také otázce pravděpodobnosti závěrů identifikačního zkoumání, například v oblasti trasologických zkoumání je v odborné komunitě znám „holandský model“ stanovení pravděpodobnosti v trasologické identifikace[7].Tento model je založen na tom, že se systematicky shromažďují drobné tvarové charakteristiky markantů poškození podešve obuvi a empiricky zjištěné pravděpodobnosti výskytu. Vytvořený matematický model je schopen vyjádřit hladinu pravděpodobnosti identifikace obuvi. Tato pravděpodobnost je vyjádřitelné verbálně také v 5ti stupňovém rozsahu.

V souvislosti se systémovým přístupem a využíváním matematických metod, matematického a kybernetického modelování vyplývá řada otázek, týkajících se zejména přípustnosti závěru experta, získaných čistě těmito metodami. Problémy vznikají nejenom se samotnou automatizací identifikačního zkoumání, ale zejména s využíváním závěrů, resp. výsledků zkoumání zpracovaných výpočetní technikou v případech, že výpočetní technika nebude pouze pomocným prostředkem tradičních metod zkoumání, ale rozhodujícím prostředkem identifikačního zkoumání vůbec. Základní důvody pro pochybnosti o přípustnosti těchto metod v identifikačních zkoumáních spočívají v tom, že není známo, jaké konkrétní identifikační znaky byly základem analýzy i odpovědi zpracované výpočetní technikou.

Z uvedených názorů a rozdílné praxe je zřejmé, že problematika pravděpodobnostních závěrů a jejich využití v praxi je velmi složitá. Je samozřejmé, že vyšetřovatelé i soudy pracují nejraději s kategorickými závěry, které bohužel nelze v některých případech vyslovit.

Nejpravděpodobnější hodnotou měřené veličiny, pokud není známa, je aritmetický průměr naměřených hodnot Nejčastěji používanou pro charakteristiku přesnosti měření je střední chyba „s“. Z teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky je známo, že u náhodného rozdělení v intervalu kolem střední hodnoty

± 1 s                je                              68,27 %             všech měřených hodnot

± 2 s                                                 95,45 %

± 2,5 s                                              98,76 %

± 3 s                                                 99,73 %

Za obvyklý interval spolehlivosti (tzv. technická jistota) je bráno  ± 2,5 s, což reprezentuje pravděpodobnost 98,76 %.

Jistota a objektivita závěrů znaleckého posudku je závislá od řady faktorů; z nich nejdůležitější je úplnost vstupních podmínek pro analýzu a jejich skutečností, existence matematického modelu děje a stupeň jeho shody se skutečným průběhem, jednoznačnost právního předpisu, který je podkladem pro znalecký rozbor aj.

Pravdivého poznání lze dosáhnout cestou postupného narůstání pravděpodobnosti až do úrovně praktické pravdivosti; neexistuje přesně vyjádřená hranice mezi pravděpodobností a jistotou. I v případech, kdy proces znaleckého zkoumání je zcela algoritmizován a vyjádřen matematicky, má taková hranice podmíněnou, relativní pravdu a se zdokonalováním metod se může měnit a zpřesňovat.

Závěr

Pravděpodobnostní vyjádření identifikace objektu je často nevyhnutelným stupněm poznání v kriminalistickém zkoumání. Jakékoliv poznání, zvláště vědecké, nelze vždy redukovat na jednoduchou alternativu podle schématu „buď ano, nebo ne“, nýbrž často připouští různá částečná řešení, což platí i pro znaleckou činnost. Nelze nutit znalce k tomu, aby činil pouze kategoricky potvrzující nebo negující závěr, jestliže nachází částečné řešení otázky, které dává také určitou důkazní informaci.

Jestliže spojení faktů (i zjištěných znalcem) je běžné, činí následné logické závěry vyšetřovatel, soud apod. Jestliže však výklad faktů potřebuje speciální znalosti, může o nich závěr učinit pouze znalec. Potom je znalec povinen zformulovat svůj závěr tak, aby vysvětlil do jaké míry (jakým stupněm pravděpodobnosti) je možno zdůvodnit odpověď na položenou otázku.

Pravděpodobnost, že nastane určitý děj, nebo že při daném rozptylu vstupních hodnot se hodnoty výsledku výpočtu budou pohybovat v určitém rozmezí, je možno stanovit na základě zákonů matematické teorie pravděpodobnosti. Výpočty provedené v celém rozmezí hodnot, jak je obvyklé, např. při analýze dopravních nehod pravidlem, jsou často brány tak, jako by v celém tomto rozmezí hodnoty měly všechny stejnou pravděpodobnost[8].

Zejména v trestním řízení to má jistě své opodstatnění vzhledem k presumpci neviny resp. principu in dubio pro reo - v pochybnostech ve prospěch. Ve skutečnosti je však podstatně vyšší pravděpodobnost u hodnot, jež se blíží průměru (střední hodnotě), a podstatně menší je pravděpodobnost u těch, jež jsou od průměru dále - čím dále, tím je pravděpodobnost nižší. U tzv. normálního rozdělení pravděpodobnosti je grafickým vyjádřením této skutečnosti známá Gaussova křivka normálního rozdělení.

Při slovním vyjádření stupně pravděpodobnosti právníci obvykle rozlišují:

 0 %                                       nemožnost, aby děj nastal

 do 50 %                                 možnost, že děj nastal

 50 - 60 %                               pravděpodobnost, že děj nastal

 60 - 70 %                               převažující pravděpodobnost, že děj nastal

 70 - 85 %                               velká (vysoká) pravděpodobnost, že děj nastal

 85 - 97(99) %                         velmi vysoká pravděpodobnost, že děj nastal

 97(99) % a více                      pravděpodobnost hraničící s jistotou

 100 %                                   jistota, že děj nastal

Z matematického hlediska je při určování pravděpodobnosti třeba vycházet z teorie chyb a počtu pravděpodobnosti; zde za obvyklý interval spolehlivosti (tzv. technická jistota) bereme, jak výše uvedeno, průměrnou hodnotu ± 2,5 s, což reprezentuje pravděpodobnost 98,76 %.

Rozdílná bude zřejmě možnost aplikace pravděpodobných závěrů znalce v různých druzích řízení. Pokud celý rozsah použitých vstupních hodnot (např. z literatury) bude znamenat jednoznačný právní závěr, nebude ekonomické usilovat o jejich další zpřesnění. Pokud by však rozsah výsledků znaleckého posudku zasahoval při právním hodnocení do různých záběrů právních, bude třeba uvážit, zda příp. jak je možno vstupní údaje (příp. i matematické modely) upřesnit, a projednat další postup (rovněž i z hlediska ekonomického).

V některých znaleckých zkoumání lze vyjádřit shodu zcela exaktně, je možné jí kvantifikovat, vyjádřit konkrétní hodnotou (daktyloskopie), vedle toho jsou znalecké obory, které jsou založeny na přesném technickém zkoumání markantů ve stopě a srovnávacím materiálu (identifikujících objektech), kde hodnota shody je vyjádřena subjektivním pohledem znalce. V těchto oborech se nejprve posuzují jednak obecné identifikační znaky a specifické markanty, v komplexu těchto markantů může znalec vyjádřit míru pravděpodobnostní shody.

Myslím, že je velmi vhodné a korektní si položit otázku, zda vyjádření pravděpodobnosti shody je skutečně správné a objektivní. Pokud znalec stanoví pravděpodobnost závěru, a tvrzení není nijak opřeno o matematický aparát, pak tento závěr v mnoha případech vychází pouze ze subjektivního kvalifikovaného (odborného) odhadu znalce. Domnívám se, že v takových případech hraje velkou míru subjektivismus.

Závěry znaleckého zkoumání lze rozdělit na dvě skupiny. Jednak na obory, kde výsledek je možné opřít o exaktně a konkrétně vyjádřené hodnoty, např. závěr v daktyloskopické identifikaci určený dostatečným počtem markantů (10 a více) je závěr o jednoznačné identifikaci osoby. Dále to jsou obory, které jsou založeny na přírodovědném a technickém zkoumání, ale výsledek identifikačního zkoumání závisí na vnitřním přesvědčení znalce. Pravděpodobný závěr znalce je pouze kvalifikovaný odhad znalce na hodnocené podklady a zjištěné skutečnosti. Stanovení pravděpodobnostních závěrů znalce je potřeba postupovat vždy velmi obezřetně.

Autor působí na Vysoké škole finanční a správní a Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín.