Čeká nás „advokátní Uber“?

autor: Mgr. Robert Němec, LL.M.
publikováno: 27.04.2015

Není nejmenší důvod se domnívat, že advokacie nebude čelit stejným problémům jako řada jiných profesí, do kterých přinesly nové technologie a mobilní aplikace nové způsoby podnikání a konkurence.

Uber je společnost zabývající se poskytováním alternativní osobní přepravy. Využívá inovativní způsob kontaktu se zákazníky – mobilní aplikaci, pomocí které zákazník objednává přepravu a platí jízdné. Služby na platformě Uber mohou poskytovat běžní řidiči, kteří nemusí mít žádné označení taxi, ani skládat zkoušky či platit za licenci.

Ve většině měst je přitom provoz taxislužby regulovanou činností, přičemž podmínkou vydání licence je složení požadované kvalifikační zkoušky. Zřejmě nejpřísnější regulace taxislužby na světě je v Londýně. Pouze licencované londýnské taxíky (známé jako „black cabs“) mohou nabírat pasažéry v londýnských ulicích bez předchozí objednávky. Jejich řidiči musí mít licenci a musí absolvovat kvalifikační kurz a složit velmi náročné zkoušky.

Když Uber začal provozovat svou službu, vyvolalo to řadu protestů a stížnosti od provozovatelů klasických taxíků, kteří si stěžovali, že ačkoliv Uber provozuje taxislužbu, nemusí dodržovat stanovená pravidla, čímž je neoprávněně zvýhodněna na úkor tradiční taxislužby. Regulátor londýnské taxislužby (TfL) však dospěl překvapivě k závěru, že používání smartphonu s GPS k měření jízdného se natolik liší od použití taxametru, že nejde o taxislužbu podléhající jeho regulaci.

Přesto, že služba Uber čelí mnoha stížnostem, protestům a zákazům v celé řadě jurisdikcí, je jedním z nejdynamičtějších start-upů, který se během pěti let rozrostl do více než 200 měst ve více než 50 zemích světa a hodnota firmy překročila 40 miliard amerických dolarů. Svůj „Uber“ má řada dalších profesí, počínaje restauracemi a hotely a medicínou konče.

Česká advokacie, stejně jako advokacie ve většině zemí světa, čelí rostoucímu počtu advokátů, a to na trhu, který je neustále ukrajován jinými poradenskými službami. Poskytování právních služeb je zákonem vyhrazeno pouze advokátům (pochopitelně vedle notářů a dalších), nicméně služby, které byly tradičně považovány za právní služby, jsou dnes poskytovány mnoha alternativními poskytovateli poradenských služeb. Jako příklad lze uvést zakládání a správu obchodních společností, správu a vymáhání pohledávek, poradenství při insolvenci a oddlužení, nebo celou škálu služeb v rámci obchodního a ekonomického poradenství.

V této souvislosti je alarmující, že samy orgány státu nerespektují skutečnost, že právní služby by měli poskytovat pouze advokáti. Pro ilustraci cituji z odůvodnění rozhodnutí o námitkách stěžovatele ve výběrovém řízení na poskytování služeb při zadávání veřejných zakázek, které mi nedávno zaslal jeden kolega: „Při klasifikaci předmětu veřejné zakázky pak zadavatel použil mimo jiné také kód CPV 79111000-5 Právní poradenství. Zadavatel ve snaze co nejlepší klasifikace použil tento kód, a to i proto, že předmětem je právě poradenství k zákonu. Použití tohoto CPV kódu však není možné považovat za požadavek na právní služby poskytované na základě zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Pokud pak zadavatel použil označení „právní“, myslel tím zpracované členem týmu se vzděláním právního směru, vztažené k zákonu či dle zákona.“ Nepřipomíná vám to argument TfL, že vozidlo bez taxametru není taxíkem?

Česká advokátní komora tomuto neblahému trendu čelí v rámci svých možností, které jsou v zásadě omezeny na podávání podnětů, stížností či trestních oznámení, na něž ovšem příslušné orgány státní správy reagují zpravidla velmi zdrženlivě, neboli vůbec.

Co tedy může česká advokacie dělat, aby obhájila výsadní postavení advokátů při poskytování právních služeb? V první řadě musí být sami advokáti schopni přesvědčit kvalitou a efektivitou svých právních služeb klienty, že se na ně mohou s důvěrou obracet. ČAK, jakožto samosprávná profesní organizace, jim k tomu musí vytvářet moderní regulatorní rámec, který nebude advokáty nepřiměřeně zatěžovat a znevýhodňovat v soutěži s ostatními poskytovateli, a přitom bude dostatečnou zárukou kvality a argumentem pro zachování exkluzivity. V této souvislosti se ČAK musí zaměřit na výchovu advokátních koncipientů, pokračující vzdělávání advokátů, kvalitní pojištění profesní odpovědnosti, poskytování služeb pro bono a důsledné dodržování advokátní etiky. Zlepšení mediálního obrazu české advokacie jako nezbytný předpoklad pro naplnění uvedených cílů by přitom bylo námětem na samostatný článek.

Mgr. Robert Němec, LL.M., člen představenstva ČAK