Bude mít spotřebitel jiný civilní proces než všichni ostatní účastníci včetně dvou nalézacích řízení?

autor: JUDr. Ervín Perthen, MBA
publikováno: 19.03.2019

Stávající občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) akcentuje v mnoha ustanoveních princip ochrany spotřebitele (§ 1315, celý díl 4 o. z., § 2090 a další ustanovení o. z.) a obecně princip ochrany slabší strany (např. § 433, 630, 1798 a násl., a další ustanovení o. z.), což je jistě dobře. Občanský zákoník klade také důraz na zachování poměru vzájemných plnění, viz ustanovení o neúměrném zkrácení (§ 1793 a násl.) a o lichvě (§ 1796), což je v zásadě další ochrana dostupná zejména spotřebitelům, když podnikatelé jsou z využití těchto ustanovení § 1997 o. z. vyloučeni. Spotřebitelům poskytují další ochranu i jednotlivé speciální zákony, jako je třeba zákon 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. A právě soudnímu procesu navazujícím na spor ze spotřebitelského úvěru, kdy spotřebitel v pozici dlužníka je žalovaným, je věnována tato úvaha. Je míněna spíše jako podnět k zamyšlení, i když nejde rozhodně o vyčerpávající článek k dotčenému tématu.

Nejen hmotné právo, ale i soudy se snaží poskytovat zvýšenou ochranu spotřebitelům, často až ve fázi exekučního řízení, a to zejména tam, kde exekučním titulem je rozhodčí nález. Pro jednoduchost bude předpokládáno, že rozhodčí smlouva byla právně perfektní a spotřebitel v postavení dlužníka byl, po uzavření hlavní smlouvy (neodstoupil, nenamítl neúměrné zkrácení) k výzvám věřitele i předžalobní výzvě a i v rozhodčím řízení (nereagoval na rozhodčí žalobu) i po jeho skončení (nevyužil možnost soudního přezkumu rozhodčího nálezu), zcela pasivní a jeho prvním úkonem ve věci je návrh na zastavení běžící exekuce. Právě za tohoto skutkového stavu byla vydána dvě níže citovaná rozhodnutí, která mohou mít velmi zajímavé procesní následky. 

První rozhodnutí: NS 20 Cdo 1641/2018

Prvním z nich je rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „NS ČR“) sp. zn. 20 Cdo 1641/2018 ze dne 1. 8. 2018, ze kterého je níže uvedená citace:

„Nejvyšší soud již dříve dovodil, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy sama osobě vliv na platnost rozhodčí doložky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, či usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (zde smlouva o uznání dluhu), v důsledku čehož je neplatná i rozhodčí smlouva, je však třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). Ačkoli přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu.“

„I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§ 39 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Je proto třeba posoudit i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do smlouvy o uznání dluhu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v napadeném usnesení s uvedenými požadavky formulovanými výše v úplnosti vypořádal, když uvedl, že „navýšení závazku povinné o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně se nejeví jako nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy. Smluvní pokuta se ve světle skutečnosti, kdy povinné byla prodloužena splatnost jejího závazku o dalších 5 let, nejeví jako nepřiměřená sankce za porušení smluvních povinností, neboť povinná si byla vědoma existence dluhu, jeho výše a skutečnosti, že při nedodržení svého závazku dluh splácet na ni dopadne majetková sankce.“ Sama povinná pak ve své svědecké výpovědi jasně uvedla, že jí šlo o získání možnosti dluh splácet, a i přes navýšení dluhu o smluvní pokutu přivítala možnost splátek.“

Nejen autorovi, ale například i Krajskému soudu v Praze (např. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 352/2018 ze dne 14. 12. 2018 a sp. zn. 27 Co 282/2018 ze dne 22. 11. 2018 téhož soudu) se zdají obsahově tyto závěry NS ČR poněkud rozporné. Sice případná neplatnost jen smlouvy hlavní nemá vliv na platnost rozhodčí smlouvy, ale je potřeba přezkoumat okolnosti uzavření smlouvy hlavní, posoudit i specifické okolnosti konkrétních závazků dlužníka včetně sankčních ujednání smlouvy hlavní, protože to může mít vliv i na platnost rozhodčí smlouvy a tedy i pravomoc rozhodce. Jinými slovy nejde o věcný přezkum, ale má se přezkoumat kontraktační proces a posoudit obsah smlouvy i z pohledu dobrých mravů, tedy má se vlastně přezkoumat vše. Což ale, za využití známého anglického rčení „vypadá to jako kachna, plave to jako kachna, kváká to jako kachna, bude to tedy zpravidla kachna“, jako úplný věcný přezkum v rámci exekučního řízení vypadá.

Toho si byl patrně Nejvyšší soud vědom a pokusil se proto stanovit meze věcného přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení.

„Při posouzení této právní otázky je třeba vyjít z toho, že zákon o rozhodčím řízení [zejména ustanovení § 31 písm. g) z. r. ř. ve znění do 30. 11. 2016, které na danou situaci dopadá s ohledem na to, že rozhodčí smlouva byla uzavřena před 30. 11. 2016, viz výše] a jím předznamenanou ochranu v předjímaném občanskoprávním sporném řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním. Pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Tak by tomu bylo tehdy, jestliže by exekuce exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, který nebyl v předepsaném nalézacím řízení zrušen, vedla k vynucení povinnosti, která je ve zcela zjevném rozporu s hmotným právem. Proto není namístě vyhovět návrhu povinného-spotřebitele na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém a společném úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež je vykonáváno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pakliže během řízení nevyplynuly ani žádné jednotlivé okolnosti (viz právní vyhodnocení dílčích otázek položených dovolatelkou), na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy.“

Nicméně vymezení rozsahu věcného přezkumu není ani tak jasné. Má tedy exekuční soud přezkoumávat z úřední povinnosti výši smluvní pokuty a stanovit, kolik už bude příliš. Nebo se má řešit nad rámec ust. § 1793 o. z.  a po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v ust. § 1795 o. z. nepoměr vzájemných plnění. Bude exekuční soud řešit výši sjednaného úroku, který má spotřebitel platit? Případně se má věcný přezkum provést jen tehdy, když by hlavní smlouva byla ujednána v rozporu s § 588 o. z., tedy šlo by o jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, jež je sankcionováno absolutní neplatností a přezkum exekučního titulu by se měl provést exekučním soudem jen v tomto případě, tedy šlo by o takto omezené „malé“ nalézací řízení (neřešený rozpor např. s § 2 odst. 4 zákona č. 216/1994 Sb.) Byť NS ČR nepoužil přesně termín „zjevně příčí dobrým mravům“, tak se mu použitím termínů „zjevný rozpor s dobrými mravy“ či „zjevný rozpor s hmotným právem“ blíží. Ani nálezy Ústavního soudu týkající se zjevné nespravedlnosti sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a z nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 při stanovení rozsahu věcného přezkumu příliš nepomohou. Maximálně se lze domnívat, že by mělo jít o skutečně výjimečné případy a okolnosti, když jen například nepřiměřená cena či úrok nebudou samy bez dalších okolností zjevnou nespravedlností či jednáním ke škodě spotřebitele a důvodem pro provedení „malého“ nalézacího řízení v rámci řízení exekučního. Zde se sluší odkázat i na názor Krajského soudu v Praze vyjádřený v usnesení sp. zn. 27 Co 282/2018 ze dne 22. 11. 2018 k vymezení věcného přezkumu rozhodčího nálezu: 

„Ochrana slabší strany (zejména spotřebitele) je v právním státě nepochybně značnou hodnotou. Lze také souhlasit s tím, že by soudy neměly poskytovat ochranu zjevně nemravnému chování (nárokům) věřitelů. Na druhou stranu by soudy neměly chránit ani věrolomnost dlužníků. Proto je třeba jasně uvést, jaké jsou limity věcného přezkumu exekučních titulů v exekučním řízení. To platí momentálně zejména pro rozhodčí nálezy, obecně jde ale o právní otázku mnohem širší (zejména ve světle specifického nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16, který se týkal rozhodnutí soudu). Podobné nároky totiž mohou být přiznány i rozhodnutím soudu, popř. jiného orgánu. Buď takový přezkum není možný za žádných okolností (jak zastávala výše uvedená předchozí judikatura) a případnou ochranu spotřebitele lze nalézt jen v přezkumu rozhodčího nálezu podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, popř. v žalobách na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení, popř. ještě v odpovědnosti jednotlivých rozhodců za zjevně nezákonné rozhodnutí (za škodu), nebo takový přezkum je možný (jak implicitně dovozuje část aktuální judikatury), pak ale postrádá praktického smyslu negace celého rozhodčího nálezu jako exekučního titulu.“ 

Druhé rozhodnutí: ÚS III. ÚS 4129/18 

Druhým zajímavým rozhodnutím je nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS) sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kterým ÚS rušil rozhodnutí krajského soudu, který jako odvolací soud zamítl návrh dlužníka na zastavení exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. ÚS uložil odvolacímu soudu, aby se v řízení o zastavení exekuce zabýval tím, zda věřitel v pozici oprávněného řádně posoudil úvěruschopnost dlužníka při uzavírání smlouvy o úvěru. 

„20. Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část – k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Přitom například právě Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 formuloval jeho odůvodnění i výrok v situaci – odkázav na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12 – když zde ze „strany povinného byla naprostá pasivita jak v rámci řízení rozhodčího, tak v rámci řízení exekučního“. Zjevně tak ani pro Nejvyšší soud nebyla určujícím kritériem skutečnost, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ či nikoliv, ale zda může být tehdy posuzovaná úvěrová smlouva hodnocena jako rozporná s dobrými mravy [a proto by byla neplatná i na ni navazující rozhodčí smlouva a nebyla by dána pravomoc rozhodce a byl by tu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].“

„21. Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, byť k tomuto úkolu přistoupil krajský soud v nyní posuzované věci důsledně a referenčním kritériem mu bylo zejména odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 (budiž přitom poznamenáno, že odůvodnění obou nálezů pro přesné poměřování parametrů úvěru, jak je krajský soud v napadeném usnesení provedl, nebylo už z povahy věci příliš vhodné; ve starším z obou citovaných nálezů se Ústavní soud dané problematiky jen dotkl mimo jeho nosné důvody a ani v navazujícím nálezu své úvahy příliš nerozvedl – už tedy proto bylo poněkud problematické, kdyby sloužily oba nálezy krajskému soudu jako prubířský kámen pro posouzení jemu předložené úvěrové smlouvy). Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá.“

Ústavní soud měl otázku posouzení schopnosti dlužníka splatit úvěr za natolik důležitou, že porušení této povinnosti ze strany oprávněného mohlo mít tak závažné důsledky, jako je nedostatek pravomoci rozhodce, a tudíž i zastavení exekuce, protože takovému výkonu práva by neměla státní moc poskytnout ochranu. Jak sám Ústavní soud konstatuje, k této úvaze se dostal oklikou, což nelze než potvrdit.

Za současné právní úpravy dle § 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení není už možné využívat rozhodčí řízení pro vztahy mezi spotřebitelem a podnikatelem a dalo by se tak předpokládat, že problematika přezkumu exekučních titulů v rámci exekučního řízení ztratí na aktuálnosti. Ale přitom ani jedno z citovaných rozhodnutí nevztahuje rozsah přezkumu exekučního titulu jen k rozhodčím nálezům, ale v zásadě jsou závěry formulovány tak, že se vztahují na jakékoliv exekuční řízení, protože se opírají o obecná kritéria zjevného rozporu s dobrými mravy a neposkytnutí ochrany právům subjektu jednajícího zjevně nespravedlivě ke škodě klienta/spotřebitele.

Závěr

Jak může těmto požadavkům dostát nalézací soud v případě, že bude vydávat platební rozkaz, nebo bude rozhodovat rozsudkem pro uznání či zmeškání, to není autorovi jasné. Těžko při vydání platebního rozkazu, proti kterému nebude podán odpor, posoudí nalézací soud, zda věřitel řádně přezkoumal při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru schopnost dlužníka úvěr splatit, případně při rozsudku pro uznání, zda věřitel třeba nepožaduje něco, co už má zaplaceno, případně co si sám započetl na zcela zjevně nepřiměřenou pokutu či úrok, a nyní chce nespravedlivě ještě již fakticky uhrazenou jistinu. Případně některá z těchto otázek bude opomenuta či nalézacím soudem posouzena chybně, i když věc bude před soudem projednána, bude moci být znovu otevřena v exekučním řízení? Má tedy vůbec smysl, třeba s ohledem na vyslovený požadavek Ústavního soudu na zhodnocení řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele v exekučním řízení, vydávat ve věcech týkajících se spotřebitelského úvěru platební rozkazy, rozsudky pro uznání či zmeškání? Nebo je vydat sice lze, ale zcela pasivnímu dlužníkovi ze spotřebitelského úvěru bude na rozdíl od všech ostatních účastníků soudních řízení náležet bonus v podobě dalšího „malého“ (dodatečného) nalézacího řízení v rámci řízení exekučního, které může vést k zastavení exekučního řízení?

A co když k takovému zastavení exekučního řízení dojde, bude to fakticky znamenat úplné osvobození od povinnosti platit nalézacím titulem přiznané plnění, které ale i podle hmotného práva může být přinejmenším z části po právu? Věřitel v pozici oprávněného by sice měl k dispozici exekuční titul v podobě rozsudku či platebního rozkazu (formálně bezvadný titul, tak by řízení pro zmatečnost dle § 229 odst. 2 písm. c/ nešlo využít), věc by byla věcí rozsouzenou, ale výkonu by se věřitel v žádné části výroku nedomohl. Nebo by snad exekuční soud vykonávané rozhodnutí fakticky upravil tak, že by exekuci zastavil jen ve zjevně nespravedlivé části, což by sám exekuční soud posoudil?

To jsou otázky, které s citovanými (a obdobnými) rozhodnutími nutně souvisí, ale jak k nim přistoupily NS ČR a ÚS, jak nad nimi uvažovaly, nelze z citovaných rozhodnutí seznat. Autor je toho názoru, že nejlepší by bylo zachovat zásadu, že exekuční titul se v exekučním řízení věcně nepřezkoumává, exekuční řízení neslouží k autoritativnímu nalézání práva a případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenáší, a to ani u spotřebitelů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, pod sp. zn. 30 Cdo 3712/2012). Toto pravidlo bylo považováno za ustálené, dlouhodobě neměnné a tomu odpovídala i soudní praxe. Občanský soudní řád a stejně tak exekuční řád nikde neuvádí, že by exekuční soud měl přezkoumávat opětovně platnost smlouvy o úvěru, úvěruschopnost, atd. v rámci ochrany spotřebitele (exekuční soudy takový přezkum ani nečinily a ke změně právní úpravy v tom smyslu, že by takový přezkum byl v zákoně nově zakotven, nedošlo). Nastavení pravidel pro ochranu spotřebitelů je úkolem moci zákonodárné. Ochranu spotřebitelů by mělo primárně řešit hmotné právo, což, jak je naznačeno v úvodu, také hmotné právo činí. Tato ochrana by se měla promítnout následně do nalézacího řízení, to ale spravedlivě vyžaduje i určitou starost dlužníka o svá práva. Soud by měl být velmi střídmý v tom, pokud by vytvářel něco jako novou možnost přezkumu prostřednictvím zásadní změny ustáleného výkladu práva, respektive prostřednictvím až soudcovské tvorby práva, nad rámec úpravy exekučního řízení a měl by pak zvažovat všechny důsledky a také se s nimi v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. A to včetně odůvodnění, proč by se právě zde neměla vůbec uplatnit zásada vigilantibus iura scripta sunt.

Autor JUDr. Ervín Perthen, MBA, působí jako advokát PPS advokáti s.r.o.