Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v řízení o určení pravosti popřené pohledávky

autor: JUDr. Radim Chalupa, Ph.D.
publikováno: 30.11.2018

Je-li v insolvenčním řízení popřena přihlášená pohledávka, má takové popření zpravidla za následek procesní dohru v podobě incidenčního sporu.

Je-li v insolvenčním řízení popřena přihlášená pohledávka, má takové popření zpravidla za následek procesní dohru v podobě incidenčního sporu.

Popře-li insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním[1] nevykonatelnou pohledávku, má přihlášený věřitel možnost zvrátit výsledek přezkumu podáním určovací žaloby a následným úspěchem v takto zahájeném sporu. Popře-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, je účinnost popěrného úkonu vázána na uplatnění popření rovněž v incidenčním sporu. Účinky popření jsou v takovém případě závislé na výsledku uvedeného sporu. Popře-li pohledávku jiný přihlášený věřitel, a uskuteční-li popěrný úkon v souladu se zákonem, je incidenční spor zahájen již samotným popřením pohledávky.

Vzhledem k velmi nešťastné konstrukci ustanovení § 198 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon (dále rovněž „ins. zák.“) vznikají pochybnosti ohledně otázky rozložení břemena tvrzení a důkazního břemena v incidenčních sporech vyvolaných popřením přihlášené pohledávky. Rozhodl jsem se napomoci odstranění zmíněných nejasností a předejít nesprávné aplikaci uvedené normy na stanovení schématu dokazování a na vypořádání se se stavem non liquet v incidenčních sporech vyvolaných popřením pohledávky předložením výkladu předmětné problematiky, jenž bude reflektovat odpovídající teoretická východiska.

Pohledávku lze popřít co do její pravosti, výše a pořadí. S ohledem na zaměření článku a potřebu nepřekročit rozumný rozsah textu se budu dále zabývat jen spory, jež byly vyvolány popřením pravosti pohledávky.

• Právní režim a základní charakteristika incidenčního sporu

Incidenční spor vyvolaný popřením pravosti pohledávky přihlášené v souladu s ustanovením § 173 ins. zák. je veden v rámci insolvenčního řízení, jedná se však o sporné řízení, jehož procesní režim je ve všech podstatných aspektech podřízen občanskému soudnímu řádu.[2] Incidenční spor vedený o určení pravosti popřené přihlášené pohledávky tedy generálně podléhá pravidlům pro vedení sporného nalézacího řízení, výjimky z tohoto režimu jsou buď zakotveny v ins. zák., nebo je třeba je dovodit z povahy tohoto sporu.

Incidenční spor[3] vedený v důsledku popření pravosti pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení je sporným řízením, v němž je projednáván nárok na určení, zda je přihlášená pohledávka pravá či nikoli. Jedná se o určovací řízení svého druhu, u nějž lze konstatovat přítomnost většiny charakteristických rysů sporných řízení, v nichž se žalobce domáhá určení existence či neexistence právního vztahu či subjektivního práva. Oproti běžným určovacím sporům vedeným výlučně v režimu civilního řízení bez vazeb na řízení insolvenční vykazuje incidenční spor vedený o určení pravosti popřené pohledávky poměrně významná specifika. Jedná se o následující zvláštnosti:

• předpokladem věcného projednání žaloby není tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu,
• v řízeních se rozhoduje i věcným negativním výrokem; negativní výrok v podobě „pohledávka není po právu“ je namístě vydat v případě, že je v incidenčním sporu úspěšný jako žalobce insolvenční správce, který incidenční žalobou uplatňuje popření vykonatelné pohledávky, nebo jiný přihlášený věřitel, jehož popěrný úkon má status žaloby,[4]
• přímým následkem rozhodnutí je určení, zda pohledávka je či není po právu,[5] výsledek sporu se však bezprostředně promítá do insolvenčního řízení v podobě statusu pohledávky – zda je nadále v řízení považována za zjištěnou nebo popřenou.

• Předmět sporu, uplatněný nárok

Předmětem incidenčního sporu vyvolaného popřením pravosti pohledávky je vždy určení skutečnosti, zda přihlášená pohledávka je či není po právu, tedy zda existuje a je vybavena nárokem či nikoli, případně zda neexistuje jiná okolnost, pro kterou lze pohledávku považovat za nepravou.[6] Uplatněný nárok však v jednotlivých řízeních totožný nebývá.

Incidenční spor o určení pravosti popřené pohledávky mohou zahajovat rozdílné osoby s odlišným postojem k popřené pohledávce. Z podstaty věci vyplývá, že jiného nároku se bude v incidenčním sporu, jenž byl vyvolán popřením přihlášené pohledávky, domáhat věřitel, jehož pohledávka byla popřena, insolvenční správce a jiný přihlášený věřitel. Předmět sporu a uplatněný nárok tak vždy závisí na faktu, jaké má žalobce (žalobce v incidenčním sporu) postavení v insolvenčním řízení. Zatímco věřitel popřené pohledávky se v incidenčním sporu domáhá určení, že popřená přihlášená pohledávka je po právu, insolvenční správce a jiný přihlášený věřitel se v incidenčním sporu domáhají určení, že pohledávka, kterou popřeli, po právu není.

• Břemeno tvrzení

Proces objasňování skutečností musí být započat iniciativou některé ze sporných stran v podobě jejich tvrzení. V řízení lze totiž objasňovat jen skutečnosti tvrzené některou ze stran,[7] případně skutečnosti, jejichž relevance pro posouzení uplatněného nároku nebo vznesené obrany vyplynula z předchozího dokazování. S tvrzením či netvrzením skutkových okolností spojuje procesní právo významné následky. V řízení by měl soud vést dokazování ke zjištění jen těch skutečností, jež některá ze sporných stran v rámci svého skutkového přednesu předložila jako významné pro řízení. Obsah skutkových zjištění soudu je tedy do značné míry závislý na skutkových tvrzeních účastníků řízení, neboť skutečnosti, které nebyly začleněny do některého ze skutkových přednesů stran, nemůže soud zahrnout do svých skutkových zjištění, ledaže by tyto vyšly najevo při dokazování, jež bylo vedeno k prokázání jiných skutečností.

Netvrzení rozhodných skutečností je tedy spojeno se zásadními negativními dopady na výsledek řízení. Z tohoto důvodu musí nezbytně existovat pravidlo, s jehož využitím se stanoví, která strana sporu nese nepříznivé následky netvrzení skutečností rozhodných pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku nebo vznesené obrany. Takové pravidlo je formulováno a v řízení uplatňováno - je označováno jako břemeno tvrzení a lze je vymezit tak, že účastník řízení, který z určitých skutkových okolností dovozuje pro sebe příznivé následky, nese ohledně těchto skutečností břemeno tvrzení, jež se v řízení projevuje tak, že s netvrzením těchto okolností v řízení může být, a zpravidla je, spojena ztráta sporu.[8] Neunesení břemena tvrzení spočívá v neúspěchu v řízení, který byl způsoben netvrzením skutečností potřebných k prokázání existence uplatněného nároku nebo k prokázání důvodnosti obrany vedené námitkou.

• Důkazní břemeno

Důkazní břemeno není pojmem, jemuž lze přiřadit jediný a jednotný obsah. Procesualistika na důkazní břemeno nahlíží z několika pohledů, když rozlišuje objektivní a subjektivní důkazní břemeno, a dále pak konkrétní a abstraktní důkazní břemeno. Z uvedeného důvodu nelze předložit jednotnou definici důkazního břemena, která by zahrnovala všechny uvedené součásti nebo složky tohoto pojmu.

Objektivní důkazní břemeno je pravidlo, které stanoví, jak má soudce rozhodnout ve věci samé v situaci, kdy podstatné skutkové okolnosti nebyly objasněny a nastal stav objektivní nejistoty (stav non liquet),[9] jež lze charakterizovat i tak, že vyjadřuje, která ze stran sporu nese riziko důkazní nouze.[10]

Subjektivní důkazní břemeno lze chápat jako mechanismus promítnutí pravidel určených objektivním důkazním břemenem do procesního postavení účastníka řízení. Subjektivní důkazní břemeno spočívá v zatížení procesní strany nepříznivými následky neprokázání skutečností, ohledně kterých nese důkazní břemeno,[11] nebo také v nesení následku neobjasnění rozhodných skutkových okolností. Subjektivní důkazní břemeno lze charakterizovat i tak, že určuje, která procesní strana nese tíži neoznačení důkazu k prokázání rozhodné skutkové okolnosti; z tohoto důvodu je subjektivní důkazní břemeno označováno rovněž jako břemeno vedení důkazu.[12]

Abstraktní důkazní břemeno vymezuje, která procesní strana nese důkazní břemeno před zahájením řízení a v okamžiku jeho zahájení.[13] Konkrétní důkazní břemeno je na rozdíl od normativně určeného abstraktního důkazního břemena důsledkem procesní situace,[14] týká se totiž otázky, která strana sporu za daného stavu řízení, v němž již soudce nabyl předběžného přesvědčení o existenci skutečnosti, již je třeba prokázat, musí učinit důkazní návrh, aby ve sporu uspěla.[15] Konkrétní důkazní břemeno je tudíž dáno průběhem vedeného sporu.

• Funkční vazba břemena tvrzení a důkazního břemena

Korektní pohled na rozložení procesních břemen v řízení značně komplikuje nevhodně formulované ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř., které ve svém úvodu deklaruje pravidlo, že: „účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.“ Břemeno tvrzení a důkazní břemeno nejsou nezávislými procesními nástroji. Naopak je třeba zohledňovat jejich těsnou funkční provázanost. Při posuzování rozložení břemena tvrzení a důkazního břemena mezi žalobce a žalovaného je třeba vycházet zejména ze zájmového kriteria (spojení uvedených procesních břemen s faktem, komu je prokázání skutečností prospěšné). Bylo by absurdní, kdyby v konkrétním řízení ohledně určité skutkové okolnosti zatěžovalo břemeno tvrzení jednu stranu sporu a důkazní břemeno protistranu. Mimo rámec smysluplného uspořádání pravidel pro vedení řízení stojí možnost, že pokud určitá skutečnost v řízení nebude tvrzena, projeví se neunesení břemena tvrzení neúspěchem jedné strany, s tím, že naopak neprokázání stejné skutečnosti ovlivní výsledek řízení tak, že způsobí neúspěch protistrany. Takto nelogicky a nesmyslně koncipovaný režim břemena tvrzení a důkazního břemena nelze v civilním řízení akceptovat. Ohledně určité skutečnosti tak musí ve stejném řízení břemeno tvrzení zatěžovat vždy stejnou stranu sporu jako důkazní břemeno.[16]

Nelze přijmout takové pravidlo rozložení důkazního břemena, podle kterého by neprokázání skutečností zakládajících právo šlo k tíži žalovaného a neprokázání skutečností zabraňujících vzniku práva, skutečností rušících právo a skutečností oslabujících právo (znemožňujících uplatnění práva) mělo za následek neúspěch žalobce v řízení. Při posuzování důkazního břemena tak nemůže být významné, která strana sporu rozhodná skutková tvrzení předložila. Rozložení důkazního břemena mezi strany sporu musí být odvozeno od faktu, pro kterou stranu sporu je zohlednění těchto skutkových tvrzení právně významné. Z tohoto pohledu je zcela nemyslitelné, aby ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř., které ve svém úvodu deklaruje pravidlo, že: „účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení“, bylo vykládáno doslovně. Účastník řízení na sebe nemůže převzít důkazní břemeno jen pouhým tvrzením skutečností. Tvrzením skutečností, z jejichž existence strana sporu dovozuje pro sebe příznivé právní následky, se nemůže ohledně těchto skutečností stát nositelem důkazního břemena.

Důkazní břemeno musí být nezbytně koncipováno tak, že nepříznivé následky neprokázání skutkových okolností nese ten účastník řízení, jemuž by jejich prokázání přineslo úspěch v řízení. Na nesmyslnost závěru vyplývajícího z doslovného výkladu ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. poukázal Z. Pulkrábek, jenž se k výkladu uvedeného ustanovení vyjádřil následovně: „Teorie neuznává a ani praxe nakonec neaplikuje vulgární poučku, že důkazní břemeno tíží toho, kdo něco tvrdí. S takovou poučkou by praxe většinou nic nevyřešila, protože o určité skutečnosti něco tvrdí zpravidla obě strany sporu. Jedna tvrdí a, druhá non a anebo b, které je neslučitelné s a...“[17] Při stanovení objektivního důkazního břemena (při určení, která ze stran sporu nese nepříznivé právní následky neprokázání skutečností) tak nelze zohledňovat fakt, která strana sporu skutečnosti tvrdila, rozhodným musí být učiněn vždy ten fakt, pro kterou stranu sporu je začlenění těchto skutkových tvrzení do skutkových zjištění soudu právně významné. Ve vztahu k důkaznímu břemenu je nezbytné ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vykládat tak, že každého z účastníků řízení zatěžuje důkazní břemeno ohledně těch skutečností, z jejichž existence dovozuje pro sebe příznivé právní následky. Tyto skutečnosti je však v řízení nezbytné i tvrdit. Pravidlo pro rozložení břemena tvrzení je třeba vymezit tak, že ohledně stejných skutečností (těch skutečností, z jejichž existence dovozuje pro sebe příznivé právní následky) nese strana sporu i břemeno tvrzení. Výše uvedené lze uzavřít závěrem P. Lavického, jenž uvádí že: „Ve skutečnosti tedy neplatí, že důkazní břemeno tíží toho, kdo rozhodné skutečnosti tvrdí, ale naopak ten, koho tíží důkazní břemeno, musí rozhodné skutečnosti odpovídající skutkovým znakům jemu příznivé právní normy tvrdit.[18]

• Teorie důkazního břemena

Procesualistika v průběhu času koncipovala více než desítku teorií rozložení důkazního břemena.[19] ^a [20] Lze je zařadit do dvou větších skupin, a to skupiny teorií analyzujících skutečnosti a do skupiny teorií analyzujících právní normy.[21] Jelikož článek není primárně věnován obecnému výkladu důkazního břemena, omezením se na stručné představení dvou teorií, teorie analýzy norem a teorie skutečností právo zakládajících, právo rušících a právu zabraňujících (teorie analýzy skutečností).

6.1.Teorie skutečností právo zakládajících, právo rušících a právu zabraňujících (teorie analýzy skutečností)

Teorie skutečností právo zakládajících, právo rušících a právu zabraňujících (dále rovněž teorie analýzy skutečností) vychází z analýzy skutkových okolností, které jsou rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a vznesené obrany. Teorie analýzy skutečností řadí rozhodné skutkové okolnosti do dvou základních skupin:

• skutečnosti, s nimiž je spojen vznik nároku, které jsou označovány jako skutečnosti právo zákládající – na existenci těchto skutečností je založen vznik nároku;
• skutečnosti, s jejichž existencí je spojena neexistence nebo nevymahatelnost uplatněného nároku; tyto skutečnosti jsou označovány jako:
• skutečnosti zabraňující vzniku práva (skutečnosti právu překážející), které eliminují vznik nároku;
• skutečnosti právo rušící, s jejichž existencí je spojen zánik nároku;
• skutečnosti právo oslabující (skutečnosti právo vylučující), které brání soudní vymahatelnosti existujícího nároku, když z práva činí jen naturální obligaci.

Teorie analýzy skutečností je českou procesualistikou kritizována nebo dokonce odmítána. Teorii analýzy skutečností kritizuje například J. Macur[22] a Z. Pulkrábek, který poukazuje na závěry L. Rosenberga, podle nějž jsou pro práva kauzální nikoliv skutečnosti, nýbrž zákony.[23] S žádnou z těchto kritik se neztotožňuji. K výhradě J. Macura uvádím, že pokud lze identifikovat protinormy právo rušící a protinormy právu zabraňující (překážející), což Macur jako zastánce teorie analýzy skutečností nezpochybňuje, a jestliže tyto normy mají svoji skutkovou platformu ve svých hypotézách, lze podle obdobného klíče vymezit i skutečnosti právo zakládající, právo rušící a právu zabraňující. K negativní hodnocení uvedené teorie z per L. Rosenberga a Z. Pulkrábka sděluji, že právní následky vždy přinášejí společné působení skutečností a právních norem. Právní normy bez skutkového základu jsou jen prázdnými schránkami, které samy o sobě bez naplnění skutečnostmi nemohou přinášet právní následky. Právní normy mohou působit jen v případě, že je lze aplikovat na skutkový stav, tedy v případě, že lze odpovídajícími skutečnostmi naplnit jejich hypotézy. Jsem přesvědčen o faktu, že rozložení důkazního břemena lze korektně uchopit na základě klasifikace právních norem i skutečností. V evropském kontextu má teorie analýzy skutečností stoupence i praktické uplatnění. Například studie Sbližování soudního práva Evropské unie[24] konstatuje, že se v členských zemích EU uplatňuje pravidlo, podle nějž žalobce tíží důkazní břemeno stran skutečností právo zakládajících a žalovaný nese důkazní břemeno stran skutečností právu zabraňujících, právo anulujících nebo právo odkládajících (pozastavujících), čímž tato studie potvrzuje validitu teorie analýzy skutečností. Blízko k teorii analýzy skutečností má i normativní vymezení základního pravidla rozložení důkazního břemena v článku 8 ZGB,[25] jenž uvádí: „Pokud zákon nestanoví jinak, musí existenci tvrzené skutečnosti prokázat ten, kdo z ní odvozuje právo.“[26]

Podle teorie skutečností lze pravidlo rozložení důkazního břemena vymezit tak, že žalobce nese důkazní břemeno ohledně existence skutečností, které zakládají právo, a naopak žalovaný nese důkazní břemeno ohledně existence skutečností právo rušících, skutečností právu překážejících nebo skutečností právo oslabujících.[27]

6.2. Teorie analýzy norem

Obzvláště vhodná je pro posuzování důkazního břemena teorie analýzy norem (teorie normová, případně teorie normové analýzy). Výstupem této teorie je funkční a vysoce smysluplné pravidlo rozložení důkazního břemena mezi žalobce a žalovaného. S teorií analýzy norem se ztotožňují i J. Macur,[28] P. Lavický[29] a Z. Pulkrábek.[30] Zásadní význam této teorii přikládají H. Prütting[31], F. Eder[32], H. W. Fasching,[33] Zakladatelem teorie normové analýzy je L. Rosenberg, za spolutvůrce této teorie je považován B. Betzinger.[34]^a[35]

Podstatou normové teorie je stanovení topografie důkazního břemena (jeho rozložení mezi žalobce a žalovaného) na základě strukturální analýzy právních norem, v jejímž rámci tato normy hmotného práva klasifikuje na základní normy a protinormy s tím, že základní normy zakotvují obecné pravidlo a protinormy koncipují ve vztahu k obecnému pravidlu vyplývajícímu ze základní normy výjimku.

Základní normou je norma, která zakládá právní nárok. Protinorma pak eliminuje působení základní normy tím, že:

• zabraňuje vzniku práva, jedná-li se o protinormu právu překážející,
• způsobuje zánik již vzniklého práva, jedná-li se o protinormu právo rušící,
• blokuje uplatnitelnost práva, jedná-li se o protinormu právo oslabující (právo vylučující).

Esenciální výstup normové teorie představuje základní pravidlo rozložení důkazního břemena mezi žalobce a žalovaného, které vychází ze skutkového základu (z hypotézy) normy, od níž je nárok nebo obrana v podobě námitky odvozována.

Zakladatel teorie analýzy norem, L. Rosenberg[36] základní pravidlo rozložení[37] důkazního břemena formuloval takto: „Účastník řízení, jehož procesní návrh nemůže být úspěšný bez použití konkrétní právní normy, nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně faktu, že skutkové předpoklady této právní normy jsou naplněny. Stejný význam lze přikládat i stručnější formulaci, že každá strana musí tvrdit a prokázat skutkové předpoklady jí příznivé normy (normy, jejíž právní následek je pro ni prospěšný).“[38]

• Základní pravidlo rozložení důkazního břemena

Základní pravidlo pro rozložení důkazního břemena lze formulovat ve vazbě na právní normu, která je v předmětném právním vztahu využita: strana sporu nese důkazní břemeno ohledně těch skutečností, které naplňují hypotézu právní normy, z níž tato dovozuje pro sebe příznivé právní následky, nebo bez ní: strana sporu nese důkazní břemeno ohledně těch skutečností, z jejichž existence pro sebe dovozuje příznivé právní následky.[39]

Pohledů na základní pravidlo důkazního břemena je více. P. Lavický preferuje Rosenbergovo pravidlo, jež v plné verzi zní: „Strana, jejíž procesní návrh by nemohl mít úspěch bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že všechny znaky skutkové podstaty této normy jsou naplněny“;[40]a ve zkrácené verzi je formulováno takto: „každou procesní stranu tíží důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé normy. Příznivou právní normou se rozumí právní norma, jejíž právní následky jsou straně prospěšné.“[41]

Rakouský procesualista H. W. Fasching uvádí, že základní pravidlo rozložení důkazního břemena zní: „Každá strana musí prokazovat jejímu právnímu postoji příznivé právní normy. To znamená, že každý, kdo uplatňuje nárok (kdo své právo pro sebe v nároku uplatňuje), musí prokazovat pro něj právně zásadní (opodstatněné, odůvodněné) skutečnosti.“[42]Švýcarská doktrína vychází při rozložení důkazního břemena ze znění článku 8 ZGB, jenž uvádí: „Pokud zákon nestanoví jinak, musí existenci tvrzené skutečnosti prokázat ten, kdo z ní odvozuje právo.“[43]Německou doktrínu zastupuje především výše citované základní pravidlo, jež formuloval L. Rosenberg. 

• Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v incidenčním sporu vyvolaném popřením pravosti pohledávky

Při posuzování břemena tvrzení a důkazního břemena v incidenčních sporech vyvolaných popřením pohledávky sehrává významnou roli ustanovení § 198 odst. 3 IZ. Jedná se o nevhodně formulovanou normu, která korektní posuzování uvedených břemen zdaleka neusnadňuje, naopak je nezbytné ji považovat za faktor ztěžující nalezení vhodného pravidla pro rozložení uvedených břemen mezi žalobce a žalovaného.

8.1.Ustanovení § 198 odst. 3 IZ a jeho vliv na rozložení procesních břemen v incidenčním sporu

Jak jsem již uvedl, pohled na rozvržení břemena tvrzení a důkazního břemena v incidenčním sporu vyvolaném popřením pravosti pohledávky komplikuje nešťastně formulované ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák., které uvádí: „Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.“ Na první pohled dikce citované normy směřuje úvahy o rozložení důkazního břemena k závěru, že v incidenčním sporu, v němž se věřitel domáhá určení, že popřená přihlášená pohledávka je po právu, by žalobce měl nést důkazní břemeno ohledně nedůvodnosti popření pohledávky. Zmíněné hodnocení by bylo možné vyslovit na základě výkladu a contrario citovaného ustanovení. Výše uvedený závěr je však nezbytné se vší rozhodností odmítnout.

Třetí odstavec § 198 ins. zák. musí být nutně vykládán tak, aby procesní uspořádání řízení nepostrádalo logiku. Nemají-li být incidenční spory vyvolané popřením pravosti pohledávky nefunkční procesní platformou, v níž je žalobce zatížen břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně skutečností, které nepředstavují skutkový základ jím uplatněného nároku, nelze než trvat na závěru, že věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, nese důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž vyplývá, že jeho pohledávka je po právu. Věřitel v popsané procesní situaci nemůže být zatížen břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně skutečností, z nichž by vyplývala nedůvodnost popření pohledávky.

8.2.Procesní břemena, předmět sporu a uplatněný nárok

Břemeno tvrzení a důkazní břemeno jsou v řízení vedeném o určení pravosti pohledávky bezprostředně závislé na předmětu sporu a postavení účastníků incidenčního sporu v insolvenčním řízení. Základní schéma sporu, jenž byl vyvolán popřením pravosti pohledávky, je třeba koncipovat v návaznosti na předmět řízení. Skutečnosti, ohledně nichž nese žalobce uvedená procesní břemena, musí představovat skutkový základ uplatněného nároku. Domáhá-li se žalobce určení, že jeho popřená pohledávka je po právu, předkládá soudu k projednání pozitivně vymezený nárok. Bylo by absurdní, kdyby žalobce v popsané situaci nesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně neexistence popěrných důvodů uplatněných insolvenčním správcem. Zatížení žalobce uvedenými procesními břemeny vůči popěrným důvodům má opodstatnění v případě, kdy se žalobce domáhá určení, že pohledávka není po právu. Takto vymezený předmět řízení (určení, že pohledávka není po právu) je případný ve dvou incidenčních sporech – uplatňuje-li insolvenční správce popření vykonatelné pohledávky anebo popře-li jiný přihlášený věřitel jakoukoli přihlášenou pohledávku bezvadným popěrným úkonem.

8.3.Výklad ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona

Komentářová literatura se s významem a dopady ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák. vypořádává zcela neuspokojivě.[44] K důkaznímu břemenu v incidenčním sporu se vyjadřuje příliš stručně, když obsah předložených názorů není podpořen argumentací, ale především není obsahově správný. Ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák. není namístě vykládat tak, že pro popsanou situaci zakotvuje přesun důkazního břemena. Přesun důkazního břemena je třeba chápat tak, že na počátku sporu důkazní břemeno ohledně určité skutečnosti zatěžuje jednoho z účastníků řízení, a toto břemeno se v průběhu řízení na základě výsledků dokazování přesunulo na druhou procesní stranu.

Jsem přesvědčen o faktu, že ustanovení § 198 odst. 3 přesun důkazního břemena nezakotvuje. Předmětné ustanovení ve skutečnosti reguluje skrytou změnu předmětu řízení a dopadů výsledku sporu na status popřené pohledávky. Jak jsem uvedl výše, procesní břemena musí nezbytně reflektovat předmět řízení a zejména uplatněný nárok. Není pochyb o tom, že změnu výsledku přezkumného jednání, na němž byla nevykonatelná pohledávka popřena, která nebude spočívat v účinném zpětvzetí popření pohledávky insolvenčním správcem, lze dosáhnout jedině úspěchem věřitele v incidenčním sporu, v němž bude uplatněný nárok koncipován ve smyslu určení pravosti popřené pohledávky. Zcela mimo intence předmětu sporu a smysluplného uspořádání řízení by bylo uplatnění nároku, jímž by se žalobce (popřený věřitel) domáhal určení, že pohledávka nebyla popřena důvodně.

Uvedené ustanovení zakotvuje následující režim incidenčního sporu: pokud v průběhu řízení, jenž zahájil věřitel domáhající se určení, že popřená pohledávka je po právu (což je následek popření nevykonatelné pohledávky), vyjde najevo, že popřená pohledávka byla v době konání přezkumného jednání pohledávkou vykonatelnou, změní se dopady incidenčního řízení na výsledek přezkumu tak, že pohledávka bude účinně popřena jen v případě, že žalovaný insolvenční správce v řízení uspěje s tvrzením, že pohledávka není po právu. Skončí-li incidenční spor vyvolaný popřením nevykonatelné pohledávky, která se dodatečně ukázala být pohledávkou vykonatelnou, zamítnutím žaloby s odůvodněním, že nebyla prokázána pravost pohledávky, nebo úspěchem žalobce, bude popřená pohledávka zjištěna. Bude-li výrok znít tak, že pohledávka není po právu, bude tato účinně popřena.

Ustanovení § 198 odst. 3 je nezbytné aplikovat výlučně na situaci, pro kterou je do zákona včleněno. Jedná se o zdaleka ne vydařené právní řešení extrémního a silně specifického uspořádání okolností, které není vhodné využívat jako základ či východisko procesního režimu incidenčních sporů vedených za standardních podmínek, tedy sporů, ve vztahu k nimž se dodatečně nezměnil zásadní výchozí předpoklad v podobě zjištění, že pohledávka popřená jako nevykonatelná byla základem exekučního titulu. Ve vztahu k rozložení důkazního břemena je třeba ustanovení § 198 odst. 3 vykládat tak, že

• pokud věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, zahájí incidenční spor a domáhá se určení, že jeho popřená pohledávka je po právu, nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno v intencích uplatněného nároku, tedy ohledně skutečností, jež jsou skutkovým předpokladem závěru, že jeho popřená pohledávka je pravá (po právu),
• pokud se ukáže, že popřená pohledávka byla v okamžiku konání přezkumného jednání vykonatelná, přeuspořádají se v důsledku změny výchozího předpokladu (vykonatelnost pohledávky), a tím implicitně i v předmětu sporu, procesní břemena tak, že žalovaný insolvenční správce nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně důvodů popření.

• Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v incidenčním sporu vyvolaném popřením pravosti přihlášené pohledávky

Neobsahuje-li zákon výslovně daný specifický regulativ pro rozložení důkazního břemena, je třeba vycházet ze základního pravidla. Jak jsem vysvětlil výše, třetí odstavec § 198 ins. zák. nelze považovat za normu upravující důkazní břemeno pro incidenční spory, v jejichž průběhu se dodatečně neukázalo, že pohledávka popřená jako nevykonatelná byla exekučním titulem. Ze všech výše uvedených a v úvahu připadajících formulací základního pravidla rozložení důkazního břemena budu dále pracovat s následujícím zněním: „Strana sporu nese důkazní břemeno ohledně těch skutečností, z jejichž existence pro sebe dovozuje příznivé právní následky.“ Další závěry založím i na přiznání funkční vazby mezi břemenem tvrzení a důkazním břemenem, z níž vyplývá, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně určité skutečnosti nese vždy tatáž strana sporu. Mám za to, že v incidenčních sporech vyvolaných popřením pravosti pohledávky je vhodné pracovat s následujícím schématem procesních břemen:

-          věřitel, jehož pohledávka byla popřena, nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze dovodit, že jeho nevykonatelná pohledávka je po právu,

-          insolvenční správce nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze dovodit, že jím popřená vykonatelná pohledávka není po právu, když uvedená břemena nese zejména ohledně důvodů popření,

-          jiný přihlášený věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze dovodit, že jím popřená pohledávka není po právu, když uvedená břemena nese zejména ohledně důvodů popření.

• Rozložení procesních břemen ve sporu o pravost pohledávky zahájeném popřeným věřitelem

Věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena insolvenčním správcem a který se snaží dosáhnout jejího zjištění, má jedinou možnost, jak dosáhnout změny výsledku přezkumu. Cesta ke zjištění popřené pohledávky vede přes incidenční spor, v jehož rámci se domáhá určení, že popřená pohledávka je po právu. Po popření pravosti nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem se na pohledávku pohlíží jako na popřenou a je na přihlášeném věřiteli, aby situaci zvrátil. Zjištění popřené pohledávky může popřený věřitel dosáhnout (neuvažuji-li v intencích dodatečného zjištění popřené pohledávky insolvenčním správce) prostřednictvím úspěchu v incidenčním sporu spočívajícím ve vydání rozsudku s výrokem „pohledávka je po právu“ (některé soudy rozhodují výrokem „žalobce má za žalovaným pohledávku“). Příznivým výsledkem pro žalobce je tedy zjištění pravosti pohledávky. Tím je dáno i rozložení procesních břemen v řízení – žalobce v řízení nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze dovozovat existenci pohledávky a existenci nároku, tedy ohledně skutečností, z nichž vyplývá, že pohledávka je po právu.

Na žalovaném naopak je, aby buď popřel pravdivost žalobcových tvrzení (protidůkazem nebo důkazem opaku[45]), nebo aby námitkou eliminoval právní důsledky prokázaných žalobních tvrzení, tedy aby tvrdil skutkové okolnosti, jimiž odůvodňuje popření pohledávky – aby tvrdil a následně prokázal skutečnosti, jež zabránily vzniku nebo měly za následek zánik přihlášené pohledávky, případně z pohledávky učinily naturální obligaci. Žalovaný (insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním) tedy může v řízení kontrovat popíráním pravdivosti žalobcových tvrzení (při obraně vedené popíráním popírání nenese v řízení břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno ohledně žádných skutečností) nebo může tvrdit a prokazovat skutečnosti, pro které jím popřená pohledávka není po právu. Při uplatnění námitky ponese žalovaný břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů uplatněných důvodů popření.

Až v rámci dalšího vývoje sporu, konkrétně poté, co žalovaný prokáže existenci skutkového základu uplatněného důvodu popření, je na žalobci (přihlášeném věřiteli), aby průběžný výsledek dokazování zvrátil buď popřením pravdivosti tvrzení, na nichž žalovaný založil námitku (jimiž prokázal existenci některého z důvodů popření), nebo uplatněním protinámitky v podobě tvrzení skutečností, z nichž by vyplývalo, že popření pohledávky není důvodné.

Přesouvání břemena tvrzení a důkazního břemena mezi věřitelem, jehož pohledávka byla popřena, a insolvenčním správcem lze shrnout tak, že žalobce – věřitel nikdy neponese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně důvodů popření pohledávky, a to ani při uplatnění protinámitky, tedy až po případném přenesení procesních břemen ze žalobce na žalovaného a zpět ze žalovaného na žalobce. Žalobce v takovém případě může důkazem opaku vyvracet existenci uplatněných popěrných důvodů, břemeno tvrzení tím však na sebe nepřevezme. Pokud však žalobce uplatní vůči prokázaným popěrným důvodům protinámitku, ponese důkazní břemeno ohledně skutečností, na nichž protinámitku zakládá a jimiž má v úmyslu právní následky prokázání existence důvodů popření eliminovat. Přestože popřený věřitel uplatněním protinámitky převezme důkazní břemeno ohledně skutečností, na nichž se jeho protinámitka zakládá, neponese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně neexistence popěrných důvodů, neboť protinámitka je založena na tvrzení jiných skutečností, které modifikují právní účinky námitky uplatněné protistranou, nikoli na zpochybňování neexistence námitkových tvrzení.

• Rozložení procesních břemen ve sporu o pravost pohledávky zahájeném insolvenčním správcem

Pokud insolvenční správce popřel vykonatelnou pohledávku co do pravosti a uplatňuje-li toto svoje popření incidenční žalobou,[46] je třeba, aby se v řízení domáhal určení, že popřená pohledávka není po právu, když takto uplatněný nárok by měl založit na základním obecném tvrzení, že popřená pohledávka neexistuje, případně že není vybavena nárokem (je promlčená), který však musí konkrétně odůvodnit. Popřená vykonatelná pohledávka totiž zůstává zjištěnou až do okamžiku, než insolvenční správce uspěje v incidenčním sporu, jehož výrok bude znít „pohledávka není po právu“ (lze si představit i jiný obdobný výrok). Skutečností, z níž popírající insolvenční správce dovozuje pro sebe příznivé následky, je existence alespoň jednoho z uplatněných důvodů popření pohledávky. V takto zahájeném sporu ponese insolvenční správce jako žalobce břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutkového základu jím uplatněných popěrných důvodů, které by měly představovat esenciální část žalobních tvrzení (vylíčení rozhodujících skutečností). Na tomto místě považuji za nezbytné uvést, že ne každý uplatněný důvod popření je způsobilý vést ke konstatování soudu, že pohledávka není po právu. Popření pohledávky může být účinné jen v případě, že uplatněný a prokázaný popěrný důvod je z pohledu právní úpravy relevantní. Uplatněný popěrný důvod tak musí naplňovat hypotézu právní normy, která tvrzenými skutečnostmi spojuje neexistenci pohledávky nebo absenci nároku.

Žalovaný věřitel může buď popírat pravdivost žalobních tvrzení insolvenčního správce, když v takovém případě neponese ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno ohledně jakýchkoli skutečností, nebo vznést námitku, tedy tvrdit skutkové okolnosti, jejichž existence eliminuje právní následky žalobcem prokázaných žalobních tvrzení – tedy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž dovozuje pravost pohledávky. Povede-li žalovaný popřený věřitel obranu uplatněním námitky, ponese důkazní břemeno ohledně skutečností, na nichž je námitka založena.

1. Rozložení procesních břemen ve sporu o pravost pohledávky zahájeném jiným přihlášeným věřitelem

Úplně stejné rozložení procesních břemen jako ve sporu zahájeném insolvenčním správcem na určení, že jím popřená vykonatelná pohledávka není po právu, se uplatní v incidenčním sporu, jenž je zahájen popěrným úkonem jiného přihlášeného věřitele. V případě popírání pravosti pohledávky se však uplatňuje jiný mechanismus zahájení incidenčního sporu. Vykazuje-li projev vůle jiného přihlášeného věřitele směřující k popření přihlášené pohledávky všechny zákonem požadované náležitosti, má samotný popěrný úkon povahu žaloby. Odůvodnění popření má v tomto případě povahu žalobních tvrzení. Uvedená procesní aktivita jiného přihlášeného věřitele směřuje k určení, že jím popřená pohledávka není po právu. Popření pohledávky jiným přihlášeným věřitelem nijak neovlivňuje status popřené pohledávky; tato zůstává zjištěnou až do okamžiku úspěchu popírajícího věřitele v incidenčním sporu. Popírající věřitel pro sebe dovozuje příznivé následky z existence alespoň jednoho z uplatněných popěrných důvodů. Jiný přihlášený věřitel tak nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutkového vymezení uplatněných důvodů popření. Pro úplnost raději doplňuji, že popření pohledávky může být účinné jen v případě, že uplatněný a prokázaný popěrný důvod má povahu skutečnosti, s níž právní předpisy spojují neexistenci nebo promlčení popřené pohledávky.

Žalovaný popřený věřitel má dvě možnosti, jak v řízení postupovat – buď popírat žalobní tvrzení s tím, že v takovém případě neponese žádné z uvedených procesních břemen, nebo uplatnit námitku a vlastními skutkovými tvrzeními eliminovat účinky prokázaných tvrzení žalobce. Ohledně skutečností, na nichž žalovaný založí námitku, ponese břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Námitka by měla být orientována na tvrzení a prokázání skutečností, z nichž vyplývá pravost přihlášené pohledávky. Věřitel, jehož pohledávka byla popřena, tak může nést břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž dovozuje pravost pohledávky (nikoli však v prvním sledu, ale až poté, co žalobce prokáže existenci a důvodnost alespoň jednoho relevantního popěrného důvodu), nikdy však nemůže být zatížen důkazním břemenem ohledně nedůvodnosti popření pohledávky. 

Závěr

Posouzení rozložení důkazního břemena mezi žalobce a žalovaného v incidenčních sporech vyvolaných popřením pohledávky komplikuje nevhodně formulované ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák., jež je do zákona včleněno za účelem úpravy důkazního břemena v řízení, které zahájil věřitel v důsledku popření jím přihlášené nevykonatelné pohledávky a v jehož průběhu se ukázalo, že popřená pohledávka byla vykonatelná. Při mechanickém výkladu uvedeného ustanovení lze na základě využití argumentace a contrario dospět k závěru, že ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák. „otáčí“ důkazní břemeno, takže ve sporech vyvolaných popřením nevykonatelné pohledávky popřeným věřitelem nese žalobce důkazní břemeno ohledně nedůvodnosti popření pohledávky a v případě, že se pohledávka ukáže být pohledávkou vykonatelnou, nese důkazní břemeno ohledně důvodu popření žalovaný insolvenční správce. Uvedený výklad je nesprávný, neboť nereflektuje povahu nároku uplatňovaného věřitelem, jehož pohledávka byla popřena. Ustanovení § 198 odst. 3 nelze považovat za obecné pravidlo určující rozložení důkazního břemena v incidenčních sporech vyvolaných popřením pohledávky. Z tohoto důvodu je třeba důkazní břemeno v uvedených incidenčních sporech rozložit podle základního pravidla, jež lze formulovat například tak, že účastníci incidenčních sporů nesou důkazní břemeno ohledně skutečností, které naplňují hypotézu právní normy, z níž dovozují pro sebe příznivé právní následky, nebo skutečností, z jejichž existence pro sebe dovozují příznivé právní následky.

Autor JUDr. Radim Chalupa, Ph.D.  působí jako advokát a akademický pracovník.

_____________________________________

[1] Popře-li pohledávku dlužník, jehož úpadek je řešen nebo reorganizací, a pohledávku nezajištěného věřitele dlužník, jehož úpadek je řešen oddlužením, má takové popření účinky popření uskutečněného insolvenčním správcem (viz ustanovení §§ 336 odst. 2 a 410 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon). Pro zjednodušení budu dále v textu při popisu popření pohledávky insolvenčním správcem a dlužníkem s dispozičním oprávněním, a při výkladu kroků navazujících na popření uvádět jen insolvenčního správce; výklad je tedy třeba vztáhnout i na dlužníka s dispozičním oprávněním.

[2] Viz. ustanovení § 7 ins. zák.

[3] Již ze samotného označení incidenční „spor“, nicméně samozřejmě zdaleka nejen z tohoto označení, je zřejmé, že jedná se o řízení sporné.

[4] Věcný negativní výrok se důvodně nevyužívá v případě neúspěchu žalobce – v takových případech je namístě žalobu zamítnout.

[5] Je-li pohledávka popřena co do pravosti; atakuje-li popření výši či pořadí pohledávky, odpovídá předmět sporu a výrok rozhodnutí předmětu popření.

[6] Ke sdělení, že předmět incidenčního sporu vyvolaného popřením pohledávky je vždy stejný se ještě vrátím dále v textu.

[7] Obdobně LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 75:”Mají-li být rozhodné skutečnosti objasňovány, je zásadně nezbytné, aby je strany nejprve tvrdily.”

[8] Obdobně WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s. 275: “Účastník, který má povinnost tvrzení, nese též v podobě břemene tvrzení procesní odpovědnost za to, že se soud potřebnou rozhodnou skutečnost vůbec dozví. Nedozví-li se ji (např. žalovaný vůbec soudu neuvede, že zažalovanou pohledávku již splnil), půjde takový stav k tíži toho, kdo ji tvrdit měl...”

[9] MACUR, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Vyd.1. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 11.

[10] LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 43: “Jinak řečeno, objektivní důkazní břemeno vyjadřuje, kdo nese riziko důkazní nouze, či ještě jinak řečeno, ve prospěch (a naopak k tíži) které strany soud rozhodne, nastane-li stav non liquet.”

[11] MACUR, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Vyd.1. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 12.

[12] Obdobně LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 51: “Subjektivní důkazní břemeno určuje, která procesní strana si má aktivně počínat ohledně prokázání určité skutečnosti (znaku skutkové podstaty právní normy), tj. kdo má navrhnout důkaz k jejímu prokázání. Proto se výstižně označuje také jako břemeno vedení důkazu.”

[13] H. W. Laumen in BAUMGÄRTEL, G., LAUMEN, H. W., PRÜTTING, H. Handbuch der Beweilast . Grundlagen. 3. vydání. Köln – München: Carl Heymans Verlag GmbH, 2016, Kap. 9 Rn. 38: “Die abstrakte Beweisführungslast betrifft die Frage, welcher Partei vor und zu Beginn des Prozesses die Beweisführungslast obliegt.”

[14] LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s.64.

[15] H. W. Laumen in BAUMGÄRTEL, G., LAUMEN, H. W., PRÜTTING, H. Handbuch der Beweilast . Grundlagen. 3. vydání. Köln – München: Carl Heymans Verlag GmbH, 2016, Kap. 9 Rn. 41-42: “Die konkrete Beweisführungslast betrifft die Frage, welche Partei in einer bestimmten Prozesssituation, in der das Gericht bereits eine vorläufige Überzeugung vom Vorliegen einer beweisbedürftigen Tatsache gewonnen hat, einen Beweis antreten muss, um den Prozess zu gewinnen.”

[16] Obdobně CHALUPA, R. Směnka v soudním řízení. Praha: Leges, 2017, s. 172–173.

[17] PULKRÁBEK, Z. O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec). Právní rozhledy, 2013, č. 17, s. 573.

[18] LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 145.

[19] Postupně byly formulovány teorie negativní, teorie trvání, teorie zvláštních skutečností, teorie vnitřních a vnějších skutečností, teorie speciální, teorie kauzální, teorie minimální, teorie skutečností právo zakládajících, právo rušících a právu překážejících, teorie presumpční, teorie analýzy norem, teorie větné stavby, teorie úplného skutkového stavu, teorie popírání, teorie námitková a teorie účelové analýzy.

[20] MACUR, J. Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984, s. 95 až 136; obdobně MACUR, J. Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu. Vyd.1. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 31-65.

[21] WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s. 276.

[22] Podle J. Macura se jen těžko vymezují základní pojmy, s nimiž teorie pracuje in: MACUR, J. Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984, s. 110.

[23] Z. Pulkrábek k teorii analýzy skutečnost uvádí: „Na první pohled by se mohlo zdát, že dělení důkazního břemena podle analýzy norem je totéž, co dělení podle toho, zda mají být dokázány skutečnosti právo zakládající, právu překážející nebo právo rušící. Toto kritérium prosazovala jedna ze starších teorií dělení důkazního břemena, někdy se však z něj vychází ještě dnes. Většinou sice vede ke shodnému výsledku, na rozdíl od teorie analýzy norem však nevystihuje podstatu věci. Jak uváděl Rosenberg, „jedná se zde o práva, a pro ta jsou kauzální nikoliv skutečnosti, nýbrž zákony...Proto pro nás skutečnosti přicházejí v úvahu jen potud, pokud tvoří skutkovou podstatu právních předpisů.“ Skutečnosti samy o sobě nemají žádné vlastnosti, na základě nichž by bylo možno dělit důkazní břemeno. Vlastnosti jim přidávají teprve právní normy, pokud s nimi spojují nějaký právní následek.“, PULKRÁBEK, Z. O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec). Právní rozhledy, 2013, č. 17, s. 574.

[24] Studie vypracovaná komisí expertů pod vedením belgického profesora Marcela Stormeho zabývající se problematikou evropského soudního procesního kodexu; in: WINTEROVÁ, A Civilní právo procesní. 5.aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s. 57 a 277.

[25] Schweizerisches Zivilgesetzbuch [online]. Der Bundesrat: Das Portal der Schweizer Regierung [online]. 2017 [cit. 3. 5. 2018]. Dále rovněž „ZGB“.

[26] Wo das Gesetz es nicht anders bestimmt, hat derjenige das Vorhandensein einer behaupteten Tatsache zu beweisen, der aus ihr Rechte ableitet.

[27] Obdobně MACUR, J. Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984, s. 110. Obdobně WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s, 277.

[28] J. Macur význam teorie analýzy norem hodnotí tak, že všechny ostatní koncepce byly procesní právní vědou v podstatě odmítnuty in: MACUR, J. Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu. Vyd.1. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 65.

[29] P. Lavický k teorii analýzy norem uvádí, že: „V procesní vědě a v právní praxi se převážně uznává základní význam Rosenbergovy normové teorie (či teorie analýzy norem) pro formulování základního pravidla dělení důkazního břemena mezi procesní strany.“, in: LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 143.

[30] PULKRÁBEK, Z. O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec). Právní rozhledy, 2013, č. 17, s. 573: “Nejvýznamnější se v historii procesního práva stala a v soudní praxi států kontinentální Evropy se v zásadě uplatňuje teorie analýzy norem (normová teorie).”

[31] H. Prütting uvádí, že se základní norma upravená v §193 odst. 1 osnovy BGB shoduje s Rosenbergovou terorií analýzy norem. In: BAUMGÄRTEL, G., LAUMEN, H. W., PRÜTTING, H. Handbuch der Beweilast. Grundlagen. 3. vydání. Köln – München: Carl Heymans Verlag GmbH, 2016, Kap. 11 Rn. 22: “Auffalend  an dieser Grundregel ist, dass sie in wesentlichen Bereichen mit der Rosenberg´schen Normentheorie übereinstimmt, wobei ellerdings das Merkmal der Rechtshinderung in § 193 fehlt.”

[32] F. Elder uvádí, že v civilním procesním právu je normová teorie převažující. In: ELDER, F. Bewiesverbote und Beweislast im Strafprozess. Mnichov: Hebert Utz Verlag GmBH. 2015, s.195: “Im Zivilprozessrecht ist die Normentheorie vorherrschend.”

[33] FASCHING, H. W. Lehrbuch des österreichischen Ziviprozessrechts. 2. Auflage. Wien: Manz Verlag. 1984. Rn. 882: “Diese Grundregel ist in Lehre und Rechtsprechung seit den grundlegenden Untersuchungen Rosenbergs allgemein anerkannt...”

[34] L. Rosenberg normovou teorii představil ve svém díle „Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuchs und der Zivilprozessordnung“, jež vyšlo v prvém vydání v r. 1900, v druhém podstatně doplněném vydání pak v r. 1922; B. Betzinger své myšlenky vyložil v díle „Die Beweislast im Zivilprozess mit besonderer Rücksicht auf das Bürgerliche Gesetzbuch“, jež vyšlo poprvé v r. 1893, pak opět v r. 1903 a v r. 1910.

[35] MACUR, J. Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984, s. 115.

[36] Za spolutvůrce teorie analýzy norem je považován B. Betzinger. L. Rosenberg normovou teorii představil ve svém díle „Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuchs und der Zivilprozessordnung“, jež vyšlo v prvém vydání v r. 1900, v druhém podstatně doplněném vydání pak v r. 1922; B. Betzinger své myšlenky vyložil v díle „Die Beweislast im Zivilprozess mit besonderer Rücksicht auf das Bürgerliche Gesetzbuch“, jež vyšlo poprvé v r. 1893, pak opět v r. 1903 a v r. 1910.

[37] L. Rosenberg užívá pojem „die Beweislastverteilung“; tento pojem je překládán jako dělení důkazního břemena, lze jej však přeložit také jako rozložení důkazního břemena.

[38] in: ROSENBERG, L. Die Beweislast. 3. vydání. München – Berlin: C. H. Beck, 1953, s. 98-99: „Diejenige Partei, deren Prozeßbegehr ohne die Anwendung eines bestimmten Rechtssatzes keinen Erfolg haben kann, trägt die Behauptungs- und Beweislast dafür, daß die Merkmale des Rechtssatzes im tatsächlichen Geschehen verwirklicht sind. Es wird keinen Mißdeutungen ausgesetzt sein, wenn wir statt dieser Formulierung kurz sagen, jede Partei hat die Voraussetzungen der ihr günstigen Norm (= derjenigen Norm, deren Rechtswirkung ihr zugute kommt) zu behaupten und zu beweisen.“

[39] Obdobně CHALUPA, R. Směnka v soudním řízení. Praha: Leges, 2017, s. 190–191.

[40] LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 144. Jedná se o překlad základního pravidla rozložení důkazního břemena, jak jej formuloval L. Rosenberg v rámci jeho teorie analýzy norem. in: ROSENBERG, L. Die Beweislast. 3. vydání. München – Berlin: C. H. Beck, 1953, s. 98.

[41] LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 144.

[42] FASCHING, H. W. Lehrbuch des österreichischen Ziviprozessrechts. 2. Auflage. Wien: Manz Verlag, 1984, Rn. 882: “Jede Partei muß die für ihren Rechtsstandpunkt günstigen Normen beweisen. (...) Das heißt, daß jeder, der ein Recht f¨r sich in Anspruch nimmt, die rechtsbegründenden Tatsachen beweisen muß.”

[43] Wo das Gesetz es nicht anders bestimmt, hat derjenige das Vorhandensein einer behaupteten Tatsache zu beweisen, der aus ihr Rechte ableitet.

[44] P. Taranda in: HÁSOVÁ, J. Insolvenční zákon. Komentář. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2017. s. 784: „Pokud by v průběhu řízení o žalobě na určení existence pohledávky vyšlo najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to samo o sobě důvodem k zamítnutí této žaloby. (…) Jinými slovy, důkazní břemeno v incidenčním sporu se z žalujícího věřitele přesouvá na žalovaného insolvenčního správce a řízení proběhne tak, jako kdyby pohledávka již při popření byla vykonatelná.“ MARŠÍKOVÁ, J. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Evropského parlamentu a Rady 2015/848 a prováděcími předpisy. 3. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 409-410: „Ukáže-li se v průběhu incidenčního řízení, že popřená „nevykonatelná“ pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby; dochází toliko k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene z věřitele na insolvenčního správce (nebo popírajícího dlužníka), jenž je poté naopak povinen prokázat důvod svého popření, jako by byl spor zahájen (v opačném postavení stran) dle §199.“ A. Stanislav in: KOZÁK, J. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR [cit. 24.4.2018]. In: ASPI: [právní informační systém]. ASPI ID: KO182_2006CZ: „Pochybení věřitele při označení vykonatelnosti přihlášené pohledávky není samo o sobě důvodem pro zamítnutí incidenční žaloby. Vyjde-li v rámci dokazování najevo, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, přechází důkazní břemeno na žalovaného insolvenčního správce nebo dlužníka. Navržené důkazy musejí respektovat podmínky dané v § 199.“

[45] K tomuto poukazu na shodný režim předmětu sporu v případě popření směnečné pohledávky se ještě vrátím.

[46] Uplatnění popření vykonatelné pohledávky incidenční žalobou je jediná cesta, jak popření učinit účinným.