Boje o právní služby

V připomínkovém řízení je nyní nový věcný záměr Ministerstva spravedlnosti ohledně tzv. „bezplatné právní pomoci“. Oproti minulým návrhům ministerstvo nyní respektuje zavedené instituce, zejména advokacii, která je povolána ze zákona poskytovat právní službu.

Minulé návrhy Ministerstva spravedlnosti datované od roku 2011 vytvářely systém právní pomoci tím, že zejména rozšiřovaly řady poskytovatelů právní pomoci. Takovými dalšími poskytovateli právní pomoci byly dle předchozích návrhů „nestátní neziskové organizace“. Samotný termín je sice nesrozumitelný, ale to předkladateli nevadilo.

Ač prostor, který měl takový poskytovatel vyplnit, byl úplně totožný s tím, který jinak vyplňují profesionálové po absolvování předepsané zkušební doby a profesionální zkoušky, nepředepisoval v podstatě téměř žádné kvalifikační předpoklady. Zákon měl prolomit i povinnost mlčenlivosti apod. Povinnost hradit odměnu v rozšířené právní pomoci převáděl zákon na stát, a to do rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti.

Jelikož zákon zasahoval do dosavadního právního pořádku, zejména do článku 37 odst. 2 Listiny, podle které má každý právo na právní pomoc vymezenou v Listině, nejen představitelé advokacie v Legislativní radě vlády velmi razantně proti takovým snahám vystoupili, a to zejména s argumentací na ochranu klientů. Členové LRV (zejména advokáti) v průběhu legislativního procesu velmi intenzivně argumentovali tím, že dosavadní právní úprava je jedinečná a ústavně konformní v tom, že zajišťuje poskytnutí právní pomoci každému, kdo má na ni i podle citovaného článku Listiny právo. Pouze taková právní úprava, podle níž poskytují právní pomoc profesionálové zavázaní k etickému výkonu profese a kárně odpovědní Komoře, svědčí o naplnění ústavního práva na právní pomoc vymezenou v Listině. Snahy ministerstva byly přesto několikrát opakovány.

Teprve současné ministerstvo pod vedením ministra Roberta Pelikána v předloženém věcném záměru respektuje jak ústavní právo na právní pomoc, tak zejména zájmy klientů. Není třeba řešit žádnou odpovědnost, žádné další zápisy, a je třeba vyřešit pouze proces ustavení takového advokáta. Je třeba stanovit limit pro to, aby někdo nezneužíval dobrodiní zákona. Nicméně nová úprava by měla hlavně respektovat dosavadní právní úpravu a intervenovat pouze do ustanovení § 18 zákona o advokacii.

Námitky k věcnému záměru, např. z úst ministra Jiřího Dienstbiera, že by advokáty neměla určovat i k bezplatné právní pomoci Česká advokátní komora, potvrzují pouze nepochopení pozice orgánů Komory, které jsou v samosprávné organizaci advokacie zavedeny zejména proto, aby právo klientů zakotvené jak v Listině, tak v příslušných ustanoveních zákona o advokacii bylo naplněno a chráněno. Jenom orgány advokacie jsou schopné zabezpečit, že advokát je při poskytování právních služeb nezávislý, je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Podle Pravidel profesionální etiky advokát nesmí rozlišovat při poskytování právní služby, zda se jedná o práci placenou či bezplatnou. V obou případech je povinen efektivně chránit oprávněné zájmy klienta v mezích zákona. Jiný systém není třeba vytvářet, neboť jiný systém pouze poškodí oprávněné zájmy těch, kteří právní pomoc potřebují. Takovou pozici nikdy nemohou mít žádné nestátní neziskové organizace, které bez jakéhokoliv systému, pouze snad s nějakým administrativním dohledem ministerstva, by byly kontrolovatelné při poskytování právní pomoci.

Právnické vzdělání je jednou z mnoha zákonných podmínek pro to, aby žadatel byl zapsán do seznamu advokátů.

V zájmu klientů, občanů této republiky, není to, aby poskytování bezplatných právních služeb bylo vyjmuto ze zákona o advokacii. Klient je chráněn i při výkonu takové právní služby tak, aby ji advokát poskytoval odpovědně, respektoval pokyny klienta a meze zákona. Systém výkonu kontrolního mechanismu je nenahraditelný a nenapodobitelný.

JUDr. Jaroslav Svejkovský, náhradník představenstva ČAK a v letech 2006-2014 člen LRV