Barbora Bednaříková: Svěřenské fondy. Institut pro uchování a převody rodinného majetku

autor: Mgr. Konstantin V. Lavrushin
publikováno: 20.11.2012

Wolters Kluwer ČR, Praha 2012, 196 stran, 350 Kč.

Jednou ze základních otázek venture kapitalisty či business angela je: „Komu je váš nový produkt určen? Jaká je cílová skupina?“ Jako čtenář, jenž vynakládá své omezené zdroje, se také musím ptát: „Komu je ta či ona kniha vlastně určena?“ Jaká je tedy moje odpověď v případě recenzované publikace? – „Studentovi třetího ročníku právnické fakulty se zálibou v právních dějinách.“[1] Pokud ale u monografií dáváte přednost kritickému zpracování, tj. zejména normativní analýze stěžejních otázek, potom doporučuji se dané publikaci vyhnout.

Osobně jsem se na recenzovanou monografii velmi těšil, a nedočkavě ji vyhlížel na pultech knihkupectví. A proto, i když tedy patřím do druhé skupiny čtenářů, se dopustím následující recenze.

Monografie je členěna na úvod, závěr a do pěti samostatných kapitol, jež jsou dále děleny na oddíly či pododdíly. Na přebalu se dočteme, že „[t]ěžiště knihy spočívá v analýze právní úpravy svěřenství v angloamerických zemích, kde je tento institut běžnou a často používanou formou uchování a převodu rodinného majetku“. Tomuto těžišti autorka věnuje celou čtvrtou kapitolu o rozsahu šestnácti stran, a dále pak dílčí pasáže v kapitole páté. Pokud jde o prvních sto stran textu, tyto jsou věnovány čistě historickým aspektům svěřenství. Avšak, osobně bych i u vývojových pasáží očekával více styčných ploch s právní úpravou svěřenství v novém občanském zákoníku. Absence jakékoliv návaznosti (tedy zejména úvahy o použitelnosti historických institutů na současný stav) pak totiž nutně způsobuje postradatelnost takového deskriptivního výkladu.

Na prvních pěti stranách stěžejní čtvrté kapitoly se autorka dopouští myšlenek, že „[a]ngloamerický systém práva […] byl původně nazýván systém common law“ [str. 101], že „historie římského vlivu začala už vyloděním Caesara v 1. století př. n. l.“ [str. 102] a že další vlnu římského a latinského vlivu s sebou v roce 1066 přinesl Vilém Dobyvatel [str. 103]. Tento historicko-teoretický trend se pak objevuje i dále. A tak se (bohužel) i na konci publikace [str. 152] dozvídáme, že „v angloamerickém systému je právo tvořeno soudcovskými rozhodnutími, tzv. precedenty“.

Definice trustu je (netrpělivému) čtenáři nabídnuta na str. 107, a je následována stranou a půl výkladu o obecném pojetí tohoto institutu.

Nyní bych si dovolil přejít k několika polemikám s autorkou recenzované publikace. Na str. 120 se bez dalšího připouští možnost, aby správcem byl i sám beneficient, přičemž je zde navázáno na fideikomisární substituci. K tomuto lze mít hned několik vážných výhrad. V prvé řadě není zcela zřejmé, zda se daná myšlenka týká trustu podle quebecké právní úpravy, anebo se již hovoří o svěřenském fondu dle nového občanského zákoníku. Tento text je řazen do oddílu quebeckého trustu, což by svědčilo o první možnosti, avšak co do způsobu výkladu není vyloučena ani možnost druhá. To ale vyvolává výhradu číslo dvě. Je pravda, že svěřenským správcem může být i zakladatel svěřenského fondu nebo osoba, které má být ze svěřenského fondu plněno [§ 1454 NOZ], avšak je to pravda jen částečná. Podstatou svěřenství je nejenom správa určitého majetku, resp. pak správa osobou cizí, ale zásadně zajištění, aby obmyšlený (beneficient) nemohl s majetkem nakládat způsobem, jenž by znamenal obecně plýtvání (snižování hodnoty majetku či její nenavyšování). A právě z tohoto důvodu jest dáno, že v takovém případě musí mít svěřenský fond dalšího svěřenského správce, kterým je osoba třetí, a správci musí právně jednat společně. Ostatně zde ještě nutno dodat, že v případě obecné cizí správy jsou tyto osoby striktně odlišeny [§ 1400 NOZ].

Hned v závěsu na stejné straně se autorka vyjadřuje k otázce prosté a plné správy. Stále pak přetrvávají pochyby, o jakém institutu se zde vlastně hovoří [Srov.: „Správa je dle převzaté části CCQ rozdělena na prostou správu cizího majetku a na plnou správu cizího majetku (upraveno v § 1405 až 1410 n. o. z.)“]. Pokud se autorka skutečně věnuje quebeckému trustu, pak to činí maximálně nešťastně, neb v prvé řadě to nedává dostatečně najevo, a dále se nijak nedopouští nutné komparace se svěřenským fondem, ale toliko se odkazuje na obecnou úpravu správy cizího majetku. Přitom správa cizího majetku není obsahově shodná se svěřenskou správou. Obě správy ve vzájemném vztahu speciality a generality (o tom ostatně mluví i důvodová zpráva k NOZ a také sama autorka na str. 122), a právě proto je třeba nejdříve pátrat po odchylkách ve zvláštní úpravě svěřenství. Ohledně rozsahu svěřenské správy je pak třeba podat, že svěřenskému správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu [§ 1456 NOZ].

Na str. 121 se autorka dostává k velice zajímavé otázce, avšak bohužel jen okrajově. Jde o střet zájmů beneficienta a správce. Autorka nastolený problém řeší strohým odkazem na pozitivní právo [§ 1413 NOZ]. Dle mého by se však na daném místě slušelo zamyslet nad skutečnými případy, dopady a řešením takového střetu. Zajímavě se tomuto věnuje V. Pihera[2] v rámci tzv. fiduciary duty u anglosaských trustů. Uvádí, že „[s]právce, který poruší povinnost vyhýbat se situacím, kdy vzniká, nebo dokonce jen může vzniknout, konflikt zájmů mezi jím a beneficientem, je povinen (vedle povinnosti nahradit škodu) vydat ve prospěch trustu jakýkoliv zisk, kterého v této souvislosti dosáhl, a to bez ohledu na to, zda byl tento zisk dosažen na úkor trustu či nikoliv“.

Následuje oddíl 5. 2., který je již najisto věnován institutu svěřenského fondu. Zde autorka nabízí zajímavé metodologické pojetí výkladu. Text zákona uvozuje zpravidla přepsanou důvodovou zprávou (samozřejmě s nezbytnými korekcemi), a za paragrafy pak připojuje pasáže nazvané „Z dosavadní praxe s aplikací trustu dle CCQ“. S ohledem na poznámkový aparát se zřejmě jedná o části monografie J. B. Claxtona.[3] V tomto ohledu lze nabídnutou komparaci ocenit, přinejmenším pak jako zdroj inspirace pro další bádání.

Jak zřejmě vyplynulo z výše podaného, za sebe mohu recenzovanou monografii se špetkou velkorysostí hodnotit jako průměrnou. Jistě tedy může potěšit nejednoho čtenáře, který tuto využije při braní se o vlastní štěstí, avšak v mé knihovně se uvelebí na spodních policích.

Můžete objednat ZDE.

Mgr. Konstantin V. Lavrushin, advokátní koncipient a doktorand Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Další recenze této knihy:

Recenze JUDr. PhDr. Stanislava Balíka