Arkadiusz Bereza a kol.: Zawód radcy prawnego. Historia zawodu i zasady jego wykonywania

autor: JUDr. PhDr. Stanislav Balík
publikováno: 26.10.2012

Ośrodek Badań, Studiów i Legislacji Krajowej Rady Radców Prawnych, Varšava 2011, 2., doplněné vydání, 478 stran.

Profese polského právního rádce (radca prawny) bývá tradičně pokládána za obdobu bývalých profesí komerčního právníka v České republice či na Slovensku.Anotovaná publikace, jež je kolektivním dílem deseti významných příslušníků stavu právních rádců, čtenáři přináší celou řadu informací svědčících o tom, že tomu tak docela není.

Počátky povolání právního rádce sahají v Polsku do padesátých let 20. století. Právní rádcové byli tehdy v podstatě podnikovými právníky, resp. zástupci orgánů a organizací státního sektoru v tehdejší Polské lidové republice. Oproti dobovému Československu, kde k tomu, aby se absolvent právnické fakulty mohl stát podnikovým právníkem, stačila příslušná pracovní smlouva, v Polsku musel uchazeč o zápis do seznamu právních rádců splňovat další kvalifikační předpoklady. Právní rádcové pak spadali organizačně pod Státní hospodářskou arbitráž (Państwowy Arbitraž Gospodarczy).

K významné změně v postavení stavu právních rádců došlo v r. 1982, kdy byl vydán dosud platný – byť i mnohokrát od té doby novelizovaný – zákon o právních rádcích (Ustawa z dnia 6. lipca 1982 r. o Radcach prawnych). Tímto zákonem byla zřízena stavovská samospráva, organizační strukturou obdobná organizaci advokacie.

Samospráva se dále rozvíjela po zrušení Státní hospodářské arbitráže. Postavení právních rádců pak posílila i novela občanského soudního řádu (Kodeks postępowania ciwilnego) z r. 1996, která jim umožnila i zastupování fyzických osob před soudem.

Institut právního rádce přečkal v Polsku i dobu příprav vstupu do Evropské unie. Přes jistou animozitu mezi nimi a polskými advokáty, na níž si ostatně i osobně z těch dob vzpomínám, se právním rádcům podařilo dosáhnout uznání na půdě Rady evropských advokátních komor (CCBE), v níž jsou doteď zastoupeni.

Publikace po dvou kapitolách prvé části, kde jsou podrobněji popsány zmíněné dějiny profese, v dalších deseti kapitolách podává přehledný a úplný přehled o platném právu, které se vztahuje k právním rádcům, v druhé části jsou pak zařazeny právní a stavovské předpisy, které se jich dotýkají, a to počínaje zákonem z r. 1982 v platném znění. Ze stavovských předpisů pak stojí za zmínku především etické kodexy historické i současné. Kromě Etického kodexu právního rádce (Kodeks etyki radcy prawnego) z r. 2007se na polské právní rádce vztahuje i Etický kodex CCBE.

Není bez zajímavosti jedenáctá kapitola o zahraničních právnících, z jejíž četby lze i dovodit, že advokát z České republiky má v Polsku v podstatě na výběr, zda bude evropským advokátem v režimu právního rádce či polského advokáta. Právní úprava povolání právního rádce vychází ostatně i z dalších implementovaných směrnic, obsahuje tudíž i normy, týkající se boje proti organizovanému zločinu a „prania pieniędzy“.

Jen zdánlivě svojí tematikou odtažitá publikace by tak neměla být přehlédnuta zejména advokáty v příhraničních oblastech, tlumočníky polského jazyka i těmi funkcionáři naší stavovské samosprávy, kteří s polskými právními rádci a jejich profesní komorou přicházejí do styku.

Autor je soudce Ústavního soudu ČR