Aktuální praktické poznámky k aplikační praxi tzv. Metodiky NS ke stanovení náhrady nemajetkové újmy na zdraví z pohledu znalce a znalecké činnosti

Hlavním účelem pro její sestavení byla potřeba objektivizace a medicínské klasifikace vytrpěných újem, kdy tento systém je založen na upravené metodice Světové zdravotnické organizace (WHO) nazvané v české verzi Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (dále jen „MKF“), a to tak, aby u trvalých zdravotních následků ztěžujících poškozenému společenské uplatnění, bylo možno lékařskou diagnostikou vyjádřit a objektivizovat nepříznivé dopady zdravotních potíží do všech životních činností člověka a ve srovnání s jinými případy kvalifikovat rozsah omezení či vyřazení poškozeného z různých sfér společenského zapojení. Její autoři dovozovali, že postup popsaný v metodice má plnit zákonný princip slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavek legitimního očekávání (§ 13 o. z.). A tento názor pak přejaly i soudy, viz. např. usnesení NS ČR ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016, bez toho, aby fakticky testovaly, zdali tento požadavek metodika skutečně naplňuje. 

Bohužel se zatím žádné z odborných periodik vztahující se k této problematice nezabývalo aplikační praxí a komplikacemi, které s uplatněním metodiky spojují ti, jež vystupují v pozici uživatelů a často nedobrovolně také „obhájců“ tohoto způsobu určení adekvátní náhrady nemajetkové újmy na zdraví dle §§ 2956, 2958 o. z., tedy znalců, a speciálně znalců v oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. 

Vznik tohoto oboru se přímo váže k metodice a základní podmínkou pro zápis pro toto znalecké odvětví je osvědčení o absolvování nadstavbového kurzu Odškodňování újem na zdraví. Znalci tohoto oboru se dostali procesně do neobvyklé situace, když při vypracování znaleckých posudků vycházejí při stanovení nemateriální újmy z metodiky, která má povahu pouze doporučujícího materiálu a nemá a ani nemůže mít závazný charakter. Nevycházejí tedy primárně ze své odbornosti, znalostí a zkušeností a ani neimplementují při hodnocení předpis obecně závazného charakteru. 

Předmětné odvětví vznikalo jako ad hoc reakce na aplikaci metodiky, aniž by tomu odpovídalo vlastní odborné odůvodnění v oboru zdravotnictví vyplývající např. z podstatné změny náležité odborné úrovně či zavedených pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů. Při chybějící odborné aktivitě znalců zůstali tito jen pasivním nástrojem k uplatnění metodiky bez jejich logické a odborné oponentury k metodice. Znalecké odvětví odškodňování nemateriální újmy na zdraví je v rámci oboru zdravotnictví jediným oborem, ve kterém nemůže lékař získat tzv. specializovanou způsobilost podle zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, protože žádný takový obor specializačního vzdělávání lékařů neexistuje a ani medicínská praxe s tímto oborem nepočítá. Medicína v aktuální podobě je natolik atomizovaná a její atomizace nadále pokračuje, že dnes existují odborníci nikoliv na jeden medicínský obor podle specializačního vzdělávání, ale odborníci na jednu diagnózu, či skupinu podobných diagnóz. Tuto atomizaci nelze zhojit pouhým odkazem na všeobecné lékařské vzdělání a odbornou způsobilost podle zmiňovaného zákona č. 95/2004 Sb. Česká lékařská komora a její právní kancelář konstantně a ustáleně brojí proti justiční praxi povolávat k odborným posudkům lékaře mimo odbornost, která se váže k posuzované problematice. Přímým důsledkem stávající judikatury, viz. např. rozsudek VS v Olomouci z 2. 5. 2016, sp. zn. 4 Tmo 2/2016: „K podání znaleckého posudku podle Metodiky NS k nemajetkové újmě na zdraví, který je pro soud základem pro určení náhrady za ztížení společenského uplatnění (§ 2958 ObčZ), je odborně způsobilý znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, aniž by byla vyžadována jeho kmenová odbornost pro dané postižení.“ Tak může nastat situace, že soud, ač přibírá znalce z odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, jelikož k objasnění skutečností důležitých pro řízení je nutno využít jeho odborných znalostí, odůvodní své rozhodnutí na základě závěrů znalce, který nemá dostatek odborných znalostí odpovídající zákonu č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, vzhledem k posuzované újmě na zdraví, její příčině a následku. Velmi podstatnou náležitostí těchto znaleckých posudků je totiž vyjádření k příčinné souvislosti mezi vyvolávajícím dějem a následkem a stanovení ustálení zdravotního stavu. Stejně tak musí znalec kriticky hodnotit následky újmy ve vztahu k předchorobí a časování jejich vzniku při vyloučení jejich latentní formy již před samotným vyvolávajícím dějem. K těmto podstatným náležitostem posudku se jen stěží může vyjadřovat znalec bez vazby na příslušnou medicínskou odbornost a nelze tento nedostatek rehabilitovat ani odkazem na nálezy specialistů, jež nemají v dané chvíli ani povahu odborného vyjádření, ani znaleckého posudku a jež mají často tendenční hodnocení. Obzvláště markantní je to zejména při hodnocení psychické újmy, funkčních neurologických stavů, či vysoce specializovaných poruch zdraví, kde se znalec neobejde bez důkladných odborných znalostí a zkušeností.

Jak autoři metodiky uvádějí (Vojtek, P. Aktuální otázky náhrady nemajetkové újmy. Soudní rozhledy, 2017, č. 11-12, s. 346): „Ohledně odbornosti znalců se zejména v počátku objevily v medicínské odborné veřejnosti pochyby, plynoucí z nepochopení povahy Metodiky NS, která ve vztahu k ZSU využívá MKF, tedy mezinárodní medicínskou klasifikaci, již mají být po příslušném zaškolení schopni používat k tzv. kódování lékaři jakékoliv specializace. Posudek k rozsahu omezení či vyřazení poškozeného z různých sfér společenského života podle komponenty Aktivity a participace MKF upravené pro účely Metodiky NS by tedy správně měl zpracovávat znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, bez ohledu na to, zda utrpěné zranění spadá pod jeho vlastní specializaci. Nejde tu totiž o stanovení diagnózy, kterou samozřejmě činí lékař v daném odvětví, ani o posuzování dalších odborných lékařských otázek (například příčinná souvislost, postup lege artis apod.), jež skutečně příslušejí odpovídajícímu specialistovi. Znalec „na Metodiku NS“ ovšem posuzuje dopad trvalých následků na zdraví do činností definovaných v 78 položkách (doménách) upravené MKF, a to podle definic, jež vyžaduje Metodika NS. Jde tedy o jakési „průřezové“ odvětví, které se opírá o zdravotnickou dokumentaci příslušných specialistů, nicméně má komplexní povahu a řeší specifickou problematiku na pomezí mezi medicínou a právem“. Pochyby odborné medicínské veřejnosti lze však tímto názorem jen obtížně rozptýlit, jelikož při argumentaci tohoto právního názoru autorů metodiky a contrario lze dovodit, že tak jako se znalec v odvětví stanovení nemateriální újmy, který se opírá o zdravotnickou dokumentaci příslušných specialistů bez vazby na specializovanou způsobilost podle zákona a řeší specifickou problematiku na pomezí mezi medicínou a právem, stejně tak soud řešící spor o náhradu újmy na zdraví řeší specifickou komplexní problematiku na pomezí práva a medicíny a při stanovení výše náhrady ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) dle metodiky může při výpočtu vycházet pouze z příslušných nálezů specialistů bez nutnosti přibírání znalce.  Přitom zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v platném znění, v § 10 odst. 1 a 2 uvádí: „Znalec (tlumočník) je povinen vykonávat svou činnost osobně. Jestliže to vyžaduje povaha věci, je znalec (tlumočník) oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek; tuto okolnost spolu s důvody, které k ní vedly, musí uvést v posudku. Odpovědnost znalce (tlumočníka) není dotčena ani v oné části posudku (překladu), o níž bylo konzultováno.“ Nemá-li tedy znalec dostatek znalostí k provedení určité dílčí otázky, pak přibírá konzultanta. Znalci obecně a ani speciálně v odvětví stanovení nemateriální újmy nepřísluší bez vlastního kritického odborného zhodnocení popisovaného stavu (ať už přímo znalcem či přibraným konzultantem) povýšit a aprobovat závěry a hodnocení ošetřujících lékařů z dílčí zdravotnické dokumentace zejména ve vztahu k tzv. trvalým následkům na úroveň odborného či znaleckého posouzení nutného k závěrům jeho posudku. 

Výhrady znalců k metodice vycházeje ze zkušeností aplikační praxe lze shrnout takto: 

1.  Stanovení náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení podle § 2958 o. z. dle vágních „zásad slušnosti“ může určit pouze soud. Tuto odpovědnost nelze přenést na znalce a to ani na znalce v odvětví stanovení nemateriální újmy při aplikaci metodiky, k tomu nález ÚS ČR z 2. 2. 2016, sp.zn. IV. ÚS 3122/15: „Lze dodat, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť při o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce.“ 

2. Pokud neexistuje nástroj ke stanovení nemateriální újmy na zdraví jako produkt legislativního procesu, musí takový nástroj, který je tvořen víceméně dobrovolně, splňovat základní kritéria:

a) zásada slušnosti – vyjádření finanční satisfakce musí odpovídat míře prožitých útrap, bolesti a ztížení společenského uplatnění v budoucnosti

b) zásada předvídatelnosti – výpočet musí být předvídatelný pro většinu typů běžných újem na zdraví, a to pro potřeby nejen poškozených, jejich advokátů, ale také soudců, škůdců a jejich právních zástupců, a především pro potřeby zástupců komerčních pojišťoven tak, aby mohli např. reagovat změnou strategie jejich pojišťovacích plánů a plnění při zásadní změně úrovně finanční satisfakce za prožitou bolest a ztížení společenského uplatnění

c) zásada exaktnosti a uživatelského komfortu – výpočet jak bolestného, tak ZSU by měl být tak exaktní, že jej bude v běžném občanském životě schopen provést prakticky každý lékař s příslušnou specializací

d) zásada veřejnosti – přístup k výpočtu bolestného a ZSU by měl být veřejně dostupný, bez limitace placeného přístupu

e) zásada dobré víry – víra, že výpočet bolestného a ZSU podle stanovených pravidel je správný a použitelný při stanovení strategie hájení svých práv 

3. Stanovení bolestného dle metodiky se prakticky vůbec neodlišuje od původní zrušené vyhlášky č. 440/2001 Sb., kdy ji metodika v této části zkopírovala a zcela rezignovala na nutnost podstatné úpravy. Lze tak vytýkat především nerovnoměrnost bodového hodnocení určitých typů poranění (např. penetrující bodná rána do hrudníku, jež svou povahou přímo ohrožuje život poškozeného hodnocena 5 body a naproti tomu zhmoždění stěny hrudníku jako nejnižší stupeň poranění v této oblasti paradoxně 10 body), dále nejednoznačnost výkladu hodnocení dalších invazivních zákroků, které v moderní medicíně zahrnují zvládnutí zejména urgentních stavů – kanylace centrálního žilního řečiště, zavedení močového katétru, stentáže a jim podobné léčebné výkony intervenční radiologie, intubace, celkové znecitnění, reoperace, dále chybějící výklad procentuálního navýšení komplikujících stavů – vztahuje se pouze ke komplikujícímu se poranění, nebo celkové změně stavu, dále chybějící klasifikace psychických obtíží časově omezených a přímo navazujících na určitý typ zranění apod. Velmi zásadním nedostatkem je pak to, že rozdělení patologických stavů již neodpovídá aktuálnímu dělení dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) v aktuální revizi. Úplně tak chybí např. dělení zlomenin na otevřené a zavřené! Na druhou stranu je však nutné z pohledu znalce konstatovat, že díky tomu, že tato část stanovení náhrady nemajetkové újmy na zdraví zůstala ušetřena modifikace tvůrců metodiky, je její nejstabilnější a skutečně předvídatelnou částí. Díky tomu se posudky nejen znalců v odvětví stanovení nemajetkové újmy, ale v běžné praxi i všech lékařů, kteří stanovují náhradu bolestného, liší skutečně minimálně a v této části tak metodika naplnila své hlavní předsevzetí, tedy zajištění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z.). Pokud ji tedy soud v této části převezme a podloží dostatečnou argumentací, stává se posudek v této části relevantním podkladem k rozhodnutí soudu. 

4. Naproti tomu v oblasti nároku na náhradu ZSU opustila metodika klasický způsob hodnocení vycházející z tzv. etiologického přístupu, založeného na systematice diagnóz, jímž byl přiřazen určitý bodový obnos a zavedla zcela nový způsob hodnocení založený na využití Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (dále jen „MKF“). Pro účely určení výše náhrady za ZSU je využita 3. Část komponenta nazvaná „Aktivity a participace“, upravená v některých položkách tak, aby mohla sloužit k vyjádření míry překážky lepší budoucnosti. 

5. MKF, byť byla poprvé publikována Světovou zdravotnickou organizací již v roce 1980, je v klinické praxi využívána v České republice pouze v úzkém kruhu rehabilitačního lékařství a i tam se potýká se zásadními problémy nejednotnosti subjektivního hodnocení výsledků dlouhodobé rehabilitační péče; jde v našich podmínkách v podstatě o koncept, který přes opakované pokusy o jeho implementaci nikdy nebyl široce akceptován a nikdy nepronikl do každodenní praxe, a to často ani v oboru, pro který byl tvořen. Vytýkána je mu zejména administrativní náročnost a zjevná nepřesnost vlivem subjektivního hodnocení jednotlivých činností, které není možné posoudit jinak, než z dlouhodobého sledování a pozorování postiženého. Z toho důvodu je tedy znalost této velmi komplikované klasifikace omezena pouze na několik málo odborníků a její pochopení, a hlavně aplikaci nelze nahradit ani krátkodobým školením znalců. Většina lékařů se s touto klasifikací za celou svou praxi nikdy nesetká. MKF také neexistuje ve variantě pro novorozenecký a dětský věk, přitom metodika nijak neuvádí, jak tento nedostatek překlenout. 

6. MKF byla primárně tvořena pro hodnocení postupu a úspěchů komplexní rehabilitace, kde je cílem dosažení co nejlepšího výsledku, zatímco v případech hodnocení poškozených tito uvádí nejtěžší způsob poškození s cílem získat co největší finanční satisfakci, přitom metodika umožňuje znalci v některých doménách jen minimální možnost odlišení skutečného poklesu aktivity od simulace poškozených (zde je nutné z praxe upozornit především na položku d475 – řízení dopravního prostředku – jde často paradoxně prakticky o jedinou doménu, která není následkem úrazu příčinného děje, byť poškozený v ostatních tvrdí zásadní omezení). 

7. Metodika pro potřeby hodnocení ZSU MKF značně modifikovala a využila pouze některých domén pro hodnocení aktivit a participací. Metodika neuvádí, jakým způsobem objektivizovat pokles, či ztrátu některých aktivit, které lze znalecky jen obtížně posoudit (péče o své zdraví, získání obydlí, vykonávání domácích prací, péče o předměty v domácnosti, pomoc druhým, formální a neformální společenské vztahy, vztahy v rodině, intimní vztahy, život v komunitě, rekreace a volný čas, náboženský život, politický život apod.). MKF je naprosto nevhodná k hodnocení některých typů trvalých následků, které mohou sice významně ztížit společenské uplatnění, ale jejich vyjádření pomocí domén je prakticky nemožné – např. jizva v obličeji po kousnutí psem – trvalý následek, který je zjevný, měřitelný, snadno dokumentovatelný a který může činit do budoucna zejména u dívek značné obtíže, v hodnocení dle metodiky však fakticky téměř nehodnotitelný, iatrogenní poranění žlučových cest – trvalý následek, který po úspěšné rekonstrukci nemocného prakticky nijak neovlivňuje, alespoň ne v doménách, které jsou součástí metodiky, přesto je takto nemocný těžce trvale poškozen a ohrožen zužováním místa napojení žlučových cest na tenké střevo se všemi negativními důsledky, které mohou následně vyústit až v transplantaci jater a trvalou invaliditu, zlomenina dolní čelisti – po operaci dobře stabilní, vyvolávající trvalý následek v podobě chronické bolesti čelistního kloubu s pocity lupání v kloubu, typ trvalého následku fakticky nehodnotitelný podle metodiky, ZSU následkem syndromu týraného dítěte, vlivem přenosu viru HIV z matky na dítě apod. Metodika při využití MKF prakticky nedokáže zohlednit výchozí stav nemocného daného např. vlivem degenerativních změn ve stáří apod., resp. předcházejícím úrazem – příklady z praxe: 

a) nemocný utrpěl při sportu zlomeninu pažní kosti vpravo v roce 2001, následkem toho měl částečně omezen přes vytrvalou rehabilitaci pohyb v ramenním kloubu, jakým způsobem však z dokumentace není dohledatelné. Nově utrpěl zlomeninu klíční kosti také vpravo následkem útoku škůdce, který jej shodil ze schodů a po kterém žádá náhradu nemajetkové újmy, přitom následky jsou vyjádřeny doménami naprosto shodnými s následky prvního zranění na stejné horní končetině, pro znalce je tento stav neodlišitelný. 

b) invalidní nemocná s těžkou vrozenou vývojovou poruchou v oblasti kyčelního kloubu, který se projevoval nutností trvalého využívání berlí, omezeným společenským i osobním životem, byla indikována k náhradě kyčelního kloubu, během které vlivem anatomických nepoměrů došlo k poranění hlavních cév pro dolní končetinu s následnou nutnou amputací končetiny, nemocná se dožadovala po zdravotnickém zařízení náhrady nemajetkové škody, vyčíslení ZSU je však pro znalce prakticky nemožné, jelikož byly zasaženy domény, které byly dotčeny již vstupně a jejich objektivizace je fakticky nemožná atd. 

Při hodnocení ZSU dle metodiky je znalec odkázán na subjektivní hodnocení poškozeného, zprávy ošetřujících lékařů a limitované objektivní vyšetření, které je však zaměřeno pouze na objektivní zjištění stavu a funkcí organismu poškozeného. Stěží lze po znalcích spravedlivě požadovat, aby strávili několik dnů v domácnosti poškozených, aby byli schopni hodnotit, jakým způsobem se např. o chod domácnosti starají, jestli jsou schopni samostatně se umýt, pomáhat druhým, jaký je jejich sexuální život apod. Vlastní bodové hodnocení s koeficienty přepočtu, které ani z metodiky v její tištěné podobě nejsou patrné, pak probíhá a je dostupné pouze na zpoplatněném webovém rozhraní www.ztizeni.cz, které je však spravováno jedinou soukromou osobou. Tento web nemá povahu veřejné aplikace zřizované a spravované státem. Proto také vkládání citlivých údajů (jméno a rodné číslo poškozeného, spisová značka soudního sporu apod.) přiřazena ke konkrétnímu hodnocení ZSU může být velmi sporné co do ochrany soukromých citlivých dat a GDPR (General Data Protection Regulation, legislativa EU s účinností od 25. 5. 2018). Z aktuálních praktických zkušeností v justiční praxi není přístup na tento web při soudním jednání zpravidla možný, není tak ani možné adekvátně tento výpočet demonstrovat, zdůvodnit jakým způsobem znalec k výpočtu dospěl a jak by se měnil při změně hodnocení aktivit a participací a jednotlivých domén. 

Při těchto omezených možnostech hodnocení a vzhledem k výše uvedenému dochází v aplikační praxi zejména k tomu, že: 

-  znalecké posudky se v hodnocení ZSU zásadně odlišují i při hodnocení následků jednoduchého poškození zdraví, a to často v řádu statisíců nebo dokonce miliónů korun

-  jednotlivé znalecké posudky vycházejí z aktuálního stavu subjektivního hodnocení poškozených a dodané dokumentace, stávají se poté tak prakticky nepřezkoumatelné, jelikož subjektivní hodnocení znalců se může při vypracování následujících či revizních posudků významně lišit

-  vzhledem k tomu, že neexistuje jednotný výklad toho, jak hodnotit aktivity v některých doménách, jak posoudit aktuální stav od stavu výchozího, posudky se často zakládají na subjektivním hodnocení poškozeného a znalce, a mohou se tak diametrálně lišit, byť jsou správně a náležitě odůvodněny

-  nejednoznačnost využití dotčených domén i při jasné argumentaci způsobuje v aplikační praxi spor prakticky o každou položku, což sklouzává k přestřelkám mezi znalci a právními zástupci jednotlivých stran, aniž by se tím v řešila samotná podstata věci, tedy adekvátní určení náhrady nemateriální újmy na zdraví

- řada znalců při hodnocení ZSU všechny výše uvedené nedostatky hodnocení dle MKF překonává tím, že nalezne odpovídající položku trvalých následků v nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a dopočítá příslušnou částku a podle toho modeluje náhradu ZSU dle metodiky. 

Výsledkem je pak aktuální stav aplikace metodiky ZSU ve znalecké praxi, kdy fakticky nelze získat dva identické posudky a ty se přitom mohou lišit v řádech set tisíců korun, a tedy jeden z hlavních důvodů pro vznik této metodiky, tj. požadavek legitimního očekávání (§ 13 o. z.), nejenže není v praxi naplněn, ale povaha metodiky při stanovení ZSU jej při vyhodnocení aktuální praxe přímo popírá. 

Nově lze přitom na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR nalézt odkaz na aplikaci www.datanu.cz, jejímž cílem je shromažďovat aktuální judikaturu vztahující se k problematice odškodňování nemajetkové újmy na zdraví, a je zde k dispozici také kalkulátor náhrady za ztížení společenského uplatnění. Tím se však postavení znalců ještě více zkomplikovalo, jelikož je nyní pro poškozené i jejich právní zástupce, stejně jako škůdce a jejich právní zástupce, zjevně patrné, jak diametrálně odlišné výše náhrady lze docílit při sebemenší změně úrovně hodnocení jednotlivých domén. Z dlouhodobého hlediska má tato aplikace spíše povahu a účel komplikující a matoucí, než jednotící a napomáhající. 

V minulosti již proběhl pokus využít MKF jako základ pro posudkovou činnost v české legislativě a to neúspěšně. Podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, se vyhodnocovala schopnost zvládnout 18 úkonů péče o vlastní osobu a 18 úkonů soběstačnosti. Šlo o úkony, z nichž každý obsahuje několik činností vymezených v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výsledkem bylo, že v rámci těchto jednotlivých 36 úkonů se hodnotilo celkem 129 činností, a to 71 činností v rámci úkonů péče o vlastní osobu a 58 činností v rámci úkonů soběstačnosti v souladu s MKF. Složitost a nepochopení systému způsoboval značně odlišné závěry posuzujících lékařů, které vedly k nutnosti tento systém opustit a značně zjednodušit. Odborníci posudkové služby danému systému kopírujícímu MKF, vytýkaly mimo jiné, že „posuzování osoby v široké škále činností, která však nemůže být nikdy vyčerpávající, vede k dílčímu pohledu na potřeby posuzované osoby, tedy neumožňuje celostní pohled na potřeby člověka, nerespektuje zásady posudkové personalizované medicíny. Agregace současných 36 úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnost (129 činností) do 10 základních životních potřeb – mobilita; orientace; komunikace; stravování; oblékání a obouvání; tělesná hygiena; výkon fyziologické potřeby; péče o zdraví; osobní aktivity; péče o domácnost – přinese podstatné zjednodušení posuzování stupně závislosti, sníží časovou a administrativní náročnost vypracování posudku při zachování objektivity posuzování. Ve svém důsledku to bude znamenat pružnější řízení směrem ke klientovi a zvýšení efektivity činnosti posudkové služby.“ (Čevela R., Čeledová L. Nové posuzování stupně závislosti dle principů Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. Kontakt, 2011, 13/3, str. 308).

Zákonem č. 366/2011 Sb., který novelizoval zákon o sociálních službách, byl s účinností od 1. 1. 2012 zaveden nový ucelenější a přehlednější systém posuzování stupně závislosti pro účely příspěvku na péči podle schopnosti zvládat základní životní potřeby. Tento systém také vychází z MKF, avšak ve výrazně redukované a přepracované podobě. Do deseti základních životních potřeb byly agregovány dosavadní úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti tak, aby byly posuzovány skutečnosti, které jsou rozhodující pro nezávislý život jedince a které poskytují ucelený přehled o jeho nepříznivé zdravotně sociální situaci. Současně byly zpřesněny zásady hodnocení funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se zohledněním specifik mimořádné péče v případě osob do 18 let věku. Proces posouzení invalidity podle zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je dán vyhláškou č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity. Stupeň invalidity je zde rozdělen na tři stupně podle míry poklesu pracovní schopnosti pojištěnce. Ta je stanovena podle tzv. etiologického přístupu ve vztahu k jednotlivým diagnózám a jejím následkům.

MKF byl dokonce závazným sdělením Českého statistického úřadu č. 431/2009 Sb. ze dne 18. listopadu 2009, o zavedení Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (MKF), povinen používat každý ošetřující lékař (zdravotnické zařízení), pokud u pacienta zjistí zdravotní stav (diagnózu) s určitým stupněm disability, která bude dlouhodobého nebo trvalého charakteru. Příslušné klasifikační kódy dle klasifikace MKF musely být uvedeny ve zdravotnické dokumentaci pacienta a zároveň musely být součástí propouštěcí zprávy ze zdravotnického zařízení u všech pacientů, kteří jsou disabilní. Toto sdělení však bylo natolik široce ignorováno ze strany poskytovatelů léčebné péče z důvodu obrovské administrativní náročnosti a nejednotnosti způsobu hodnocení, že bylo dnem 30. dubna 2013 sdělením ČSÚ č. 97/2013 Sb. úplně zrušeno a MKF přestala plnit funkci statistické klasifikace ve smyslu § 19 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění zákona č. 411/2000 Sb. Oficiálním důvodem byla implementace vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, jejíž součástí se však MKF a hodnocení disability již nikdy nestalo.

Metodika představuje jistě chvályhodný počin k překonání vakua při stanovení náhrady za nemateriální újmu na zdraví. V současné podobě je však při požadavku legitimního očekávání použitelná jen v části týkající se hodnocení bolesti a ta ještě vyžaduje poměrně zásadní úpravy. V části, kdy při hodnocení ZSU vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, je pro praxi velmi obtížně použitelná a vyvolává zbytečné rozpory a diametrálně odlišné výsledky znaleckého posouzení náhrad, obdobně jako tomu bylo při pokusu využít hodnocení dle MKF pro potřeby zákona o sociálních službách, jež muselo být nakonec vlivem hrozby vlny správních žalob na zásadně odlišné závěry posudkových lékařů v jednotlivých okresech a krajích ČR úplně změněno. 

Závěr:

Předpokládáme-li, že většina náhrad nemateriální újmy na zdraví bude řešena mimosoudním jednáním, pak je vhodné velmi vážně uvážit, zda-li se plně nevrátit k jejímu posuzování dle tzv. etiologického přístupu založeného na bodovém hodnocení trvalých následků ve vztahu k systemizaci diagnóz. Tento způsob je lety a praxí prověřený a spolehlivý způsob hodnocení trvalých následků podle původní vyhlášky č. 440/2001 Sb., stejně jako zůstává běžnou praxí hodnocení trvalých následků úrazů v rámci komerčního pojištění (např. úrazové pojištění) jednotlivých pojišťoven. Znalci stejně jako všichni lékaři jsou s tímto způsobem hodnocení velmi dobře seznámeni a jeho praktická aplikace nečiní větších obtíží. U některých odborností je požadavek zpracování posudku podle tohoto způsobu výpočtu ještě stále předepsaným minimem při ověřování výsledků jejich specializačního vzdělávání. Také podzákonné normy (vyhláška č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, či nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, vyhláška č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění vojáků, a vyhláška č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů) prokazují vůli exekutivy při stanovování těchto nároků vycházet ze srovnatelných, snadno hodnotitelných a předvídatelných způsobů výpočtu tedy z tzv. etiologického přístupu. I tvůrci metodiky považují tento systém alespoň pro bolestné jako nejvýhodnější a nejpředvídatelnější způsob náhrady, když v této části metodiky zcela převzali původní obsah vyhlášky č. 440/2001 Sb. A koneckonců i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp.zn. 21 Cdo 4556/2016, připustil dvojkolejnost odškodňování újem na zdraví podle občanského zákoníku a podle pracovněprávních předpisů, tedy podle vyhlášek vycházejících z hodnocení bolesti a ZSU podle diagnózy. Při projednávání náhrad nemateriální újmy na zdraví před soudem, jsou soudy tak či tak nuceny velmi důkladně hodnotit náhradu nemajetkové újmy na zdraví vzhledem ke konkrétnímu případu s odkazem na již citovaný nález ÚS ČR ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, a přitom budou moci maximálně využít svého vlastního právního uvážení a posouzení tak, aby výsledná částka přiznaného odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům,  kdy znalecký posudek bude pouze jedním, a z velké části pouze subsidiárním,  podkladem finálního meritorního rozhodnutí soudu o stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Hodnocení jak bolestného, tak ZSU v mimosoudní praxi by pak mohl u těch nejjednodušších a nesporných případů provádět ošetřující lékař bez závislosti na odborném školení, či speciálním přístupu k webovému rozhraní. Jen takto podstatnou změnou stávající metodiky bude možné naplnit jeden z jejích základních cílů, a to naplnění legitimního očekávání dle § 13 o. z., které je zásadní pro poškozené, jejich advokáty, komerční pojišťovny a koneckonců i škůdce a jejich právní zástupce. Zásadní vliv to pak bude mít i na práci znalců v odvětví stanovení nemateriální újmy, jelikož se výsledky jejich práce stanou předvídatelné a přezkoumatelné.

Autor je zástupcem přednosty pro LP I. chirurgické kliniky FN Olomouc a znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a stanovení nemateriální újmy na zdraví.