„Advokátní“ mediace na vzestupu

S vědomím, že o metodě mimosoudního řešení konfliktů v podobě mediace bylo již napsáno mnohé, a to včetně detailních rozborů procesu, postavení mediátora a stran, ale i o právní úpravě, nebudeme v tomto článku rozebírat mediaci jako takovou. I přes toto prohlášení bychom rádi pouze pro přehlednost tuto formu mimosoudního řešení konfliktů vymezili.

V podobě mediace se jedná o mimosoudní řešení konfliktů za účasti třetí, nestranné osoby, která napomáhá stranám nalézt pro obě či všechny strany akceptovatelné řešení – tzv. win-win řešení. Oproti ostatním metodám (soudní řízení, rozhodčí řízení ...) je zde tedy navíc zmíněná nezávislá osoba, odborník na jednání, komunikaci, tedy mediátor, jehož cílem je napomoci stranám ve vyřešení jejich konfliktu, aniž by projednávanou věc závazně posuzoval, hodnotil a nakonec v ní rozhodoval.

Mediační přístupy

Byť je mediace již několik desetiletí právně, teoreticky i prakticky definována, existuje celá řada přístupů k mediaci a tedy možností, jak by měl a mohl mediátor v rámci mediace postupovat. Z historického hlediska se vyvinuly dvě hlavní metody, a to metoda facilitativní a metoda evaluativní. K těmto, dalo by se říci, již tradičním přístupům, se v současné době připojuje přístup třetí, a to transformativní. Pro účely tohoto článku si tento třetí přístup však dovolíme jen krátce nastínit, byť v současné praxi začíná, především u mediátorů/psychologů, hrát nezanedbatelnou roli.

a) Facilitativní přístup

Historicky se jedná o první mediační přístup, který byl aplikován a zdokumentován. Ve zkratce se dá říci, že hlavním cílem facilitativního mediátora je vyřešení sporu účastníků mediace na niterní úrovni jejich sporu, když v procesu mediace pátrá a snaží se zjistit skutečné zájmy a potřeby stran. Na základě tohoto zjištění pak pracuje s počátky a významem sporu, který spolu strany mají, a napomáhá stranám nejen vyřešit jejich spor, ale v ideálním případě také pochopit postoj ostatních, jejich motivaci, pocity a vnímání.

Jak plyne z uvedeného, je v tomto případě kladen velký důraz na zájmy a potřeby stran, emoční stránka sporu je zde významnou součástí a mediační proces tak směřuje nejen do zjištění důležitých informací, ale také do oblasti pocitů, postojů a vztahů, které jsou nejen zkoumány, ale s nimiž se také pracuje i s ohledem na hledání řešení.

Mediátor je v případě praktikování tohoto mediačního stylu striktně neutrální, k jemu předloženým informacím se vůbec nevyjadřuje, neprezentuje své postoje, názory ani zkušenosti a fakticky je zde výhradně průvodcem mediačním procesem a jednáním. Zásadní roli zde mají strany, přičemž ty nejenže si určují, o čem budou jednat, ale mají také zcela výhradní slovo v rámci hledání řešení, na kterém také společně pracují, když mediátor zde není v pozici hodnotitele, navrhovatele ani nastiňovatele možných řešení.

Rozebíraný přístup, dle dostupné literatury a také svého zaměření, cílí na zachování vztahů mezi stranami, když vychází z předpokladu, že tento vztah v určité věci existuje. Mediátor tedy pátrá do velké hloubky vzniku, rozsahu a obsahu sporu, snaží se pokrýt problematické oblasti v co největší míře. Daní za toto pátrání a důsledný přístup je však samozřejmě rozsah trvání takové mediace. Je jasné, že než se sporné strany vůbec proderou záplavou vyhrocených informací a vzájemných útoků, než se uklidní natolik, aby byly schopny a ochotny hovořit o svých pocitech a opravdové motivaci, natož, než jsou připraveny si vzájemně naslouchat, pochopit se a hledat řešení, uplyne hodně času a energie stran, stejně jako mediátora.

Na druhou stranu je však třeba dodat, že kromě jiných výhod tohoto mediačního stylu jsou dohody, vystavěné na zjištění opravdových zájmů a potřeb, obvykle stabilnější a dlouhodobější. Tento mediační styl má své stoupence i odpůrce s tím, že lze jistě souhlasit s prohlášením, že např. oblast rodinných sporů si tento přístup žádá. Z tohoto důvodu je také tento mediační styl praktikován častěji mediátory z oblasti psychologie, sociologie a obdobných odborníků, kteří s oblastí emocí často pracují i mimo mediaci.

b) Evaluativní přístup – obecné představení

Vzhledem k tomu, že facilitativní přístup je jakýmsi předobrazem mediace jako takové, vycházejí historicky další mediační styly z tohoto „základu“. Jak již bylo naznačeno, klade facilitativní přístup hlavní důraz na emoce a vztahy, což je v určitých oblastech lidských sporů jistě významné, v jiných však může být toto obsáhlé zkoumání na škodu. Tuto skutečnost si v 60. letech uvědomili právníci ve Spojených státech, kteří však měli zájem mediaci pro urovnání sporů svých klientů využívat co nejvíce. Výsledkem tohoto postupu byl vznik tzv. evaluativní mediace.

Tento mediační styl reagoval na zmíněný důraz na emoce a vztahy, přičemž cílem tohoto nového stylu bylo mediaci zrychlit a poskytnout možnost mediačního řešení i osobám a subjektům, pro které by bylo rozebírání vztahů, emocí a potřeb v rozsahu, v jakém to činí facilitativní mediace, neakceptovatelné či nevhodné. Za tímto účelem byly tedy do mediace začleněny prvky konciliace, vyjednávání a v menší míře a za podmínek, kterým bude věnována pozornost níže, také jakéhosi nezávislého posouzení případu. Mediátor tedy v tomto modelu přebírá více otěže mediačního jednání, je aktivnější a vede mediaci rozhodněji, než je tomu u modelu předešlého. Vedle toho je mediátor za splnění určitých podmínek oprávněn sdělit svůj profesionální postoj k věci a také více napomáhá hledání řešení.

V souladu s obecným vymezením tohoto mediačního stylu je možné konstatovat, že v případě evaluativního mediačního stylu sporné strany sice nadále „vládnou“ svému sporu, avšak mediátor je aktivnější a napomáhá rychlejšímu řešení. Oproti facilitativnímu stylu se již pozornost nevěnuje tolik potřebám a zájmům stran, byť jsou i zde samozřejmě zkoumány a využívány pro nalezení řešení, ani emocím v rozsahu, jak to činí další styly. Výsledkem je obvykle kratší doba mediace, což speciálně v obchodních mediacích strany ocení, avšak pro oblast rodinných sporů tento přístup v mnoha případech není nejvhodnější.

c) Transformativní přístup

Třetí a historicky nejmladší alternativou mediačního přístupu je mediace transformativní. Tento směr řešení sporů se v podstatě odklání od ambice nalezení řešení sporu, jak to činí výše naznačené směry, avšak soustředí se zásadně na posílení vzájemných vztahů mezi účastníky mediace, na pochopení své vlastní situace i situace ostatních a také na prožívání a zažívání situací, ke kterým došlo a dochází. Transformativní mediátoři se pokouší podtrhnout vztahy, postoje a mezilidské vztahy mezi účastníky, aniž by měli zásadní snahu dospět k faktickému vyřešení situace, která strany do mediace přivedla.

Evaluativní (nejen advokátní) mediace

Jak plyne ze samotného názvu tohoto přístupu k mediaci (evaluativní – evaluace – hodnocení), odlišuje se tento přístup od ostatních především větším a významnějším postavením, rolí a významem mediátora. Mediátor se vedle svých obvyklých pravomocí, tedy řízení procesu, umožnění komunikace mezi stranami, poskytnutí prostoru k projednání věci a přijetí možných řešení, dostává také do pozice jakéhosi hodnotitele sporu, kdy má možnost, za níže uvedených podmínek, vyjádřit svůj názor a stranám případně naznačit, jak by mohl jejich spor být posuzován v případě, že se obrátí na soud či jiný direktivně rozhodující orgán. Má tedy možnost zformulovat a vyjádřit názor na samotný předmět sporu, popřípadě možné podmínky jeho narovnání. Tato pravomoc s sebou samozřejmě nese nejen nutnost posouzení, zda, kdy a za jakých podmínek je vhodné názor mediátora projevit, ale také nároky na samotného mediátora. Důvodem je především fakt, že odborný názor mediátora bezesporu výrazně ovlivní další průběh mediace, a to ať již se strany na nějakém řešení shodnou, či nikoliv.

Průběh mediace

Byť se v teoretické oblasti hovoří o celé řadě mediačních stylů a přístupů, lze v zásadě konstatovat, že v drtivé většině případů probíhá mediace obdobným způsobem a po formální stránce má obdobný průběh. Důvodem je především fakt, že všechny směry, ať již poskytují mediátorovi možnost projevit své názory či nikoliv, vychází hlavně z tzv. generické mediace. Ta byla jakýmsi prazákladem mediace jako takové a zakotvila její obvyklý průběh.

Stejně jako v mediaci facilitativní i v mediaci evaluativní tedy bude třeba před případným nalezením řešení sporu projít nejen úvodní fází mediace (představení, stanovení pravidel apod.), ale také fází zjišťování informací, stanovení témat, hledání řešení a nakonec i případným sjednáním dohody a vypracováním. I přesto, že fáze jsou i zde zachovány, jistě je možné dojít k rozdílům, které evaluativní mediaci odlišují. Dále se tedy budeme zabývat odlišnostmi evaluativní mediace v konkrétních fázích mediačního procesu, na kterých bychom rádi vymezili nejmarkantnější rozdíly evaluativní mediace.

a) Úvodní fáze

Jak již bylo naznačeno, je tato fáze v zásadě pro všechny mediační styly obdobná, neboť i její cíl je v zásadě stejný. Mediátor by zde měl nejen představit sám sebe, mediaci, účastníky, ale také představit hlavní principy a sjednat s účastníky pravidla tohoto jednání, aby probíhalo co možná nejefektivněji a nejhladčeji.

Oproti ostatním druhům mediace lze však již zde najít jisté odlišnosti. V čisté evaluativní mediaci, která se však bude zatím objevovat velice zřídka (o čemž je pojednáno níže), by měl mediátor strany informovat, že v případě jejich zájmu je připraven sdělit svůj postoj na možné řešení či postoje stran, avšak s tímto postupem musí souhlasit všechny strany mediace. Současně je nutné zdůraznit, že takovéto sdělení není v žádném případě závazné. Stejně tak by měl mediátor strany mediačního jednání seznámit s institutem odděleného (separátního) jednání, jeho principy a pravidly, neboť v evaluativní mediaci je tento institut častěji využíván.

Účastníci si tedy v této fázi mohou s mediátorem předem odsouhlasit možnost vstupu mediátora do řešení a poskytnout mu možnost nezávisle a nezávazně sdělit svůj postoj na projednávanou věc. Přesnou úpravu je samozřejmě možné zakotvit také přímo ve smlouvě o provedení mediace, když strany za účasti mediátora mohou přímo definovat, jak by hodnocení mělo probíhat, za jakých podmínek, a samotné využití evaluace.

b) Fáze získávání informací

Jak plyne ze samotného názvu této fáze, jejím úkolem a účelem je zjištění co největšího množství informací od stran tak, aby bylo možné na základě dostatečně zmapovaného stavu a minulosti dospět k závěrům, jež by obě/všechny strany považovaly za dobré. Zde se již projevuje jistý posun oproti mediaci facilitativní. Evaluativní mediátor na jednu stranu jistě poskytne stranám prostor, aby sdělily a následně projednaly všechny záležitosti, které chtějí, ale současně již nezkoumá detailně všechny motivy, emoční podklad a zázemí stran, jejich vztahy a minulost. Tento způsob je zaměřen na nalezení řešení, avšak klade důraz také na rychlost, efektivnost a také v dílčím rozsahu, pokud s tím souhlasí strany mediace, na možné důsledky případného soudního či jiného sporu.

Dá se tedy říci, že evaluativní mediátor se nenoří do problematiky, motivů, emocí a zájmů stran v takovém rozsahu, jak to činí ostatní přístupy k mediaci, avšak snaží se zjistit co nejvíce relevantních a faktických informací k tomu, aby se v celé problematice zorientoval a byl také jako odborník schopen případně předložit svůj profesionální názor na případné řešení. Vzhledem k jistému omezenějšímu rozsahu zjišťování informací a projednávání je tento způsob v mnoha ohledech rychlejší a nezřídka efektivnější.

Významná změna v této fázi spočívá v častějším využívání odděleného jednání, kdy mediátor přeruší mediační jednání za účasti všech stran a rozdělí jej tak, že nejprve jedná s jednou stranou o samotě a následně tento postup opakuje se stranami dalšími. Cílem je projednání věci přímo s konkrétní stranou, když to považuje mediátor či s jeho souhlasem některá ze stran či strany všechny, za vhodné, případně se jednání v plénu nedaří.

V rámci tohoto odděleného jednání často přichází od stran otázka, jaký je názor mediátora na možné řešení, na nároky stran či jiné otázky obdobné, a to včetně přímých výzev k zhodnocení situace stran a návrhu možných východisek. Zde evaluativní mediace poskytuje mediátorovi možnost stranám každé zvlášť sdělit, jak by jejich spor případně mohl dopadnout u soudu, či předložit svůj profesionální názor a postoj na projednávanou věc. Separátní jednání za splnění uvedených podmínek poskytuje ideální možnost, jak na jednu stranu vyjít vstříc prosbám stran ohledně sdělení názoru, na stranu druhou má díky rozdělení stran mediátor možnost zachovat si nestrannost a nezávislost, když jedná vždy jen s jednou ze stran. Již v této souvislosti poukazujeme na skutečnost, že je třeba tento krok využít jen v případě vhodnosti, ale především na základě výzvy či souhlasu stran, přičemž je nutné podtrhnout, že tento názor je zcela nezávazný. V ideálním případě by takovéto sdělení mělo umožnit straně posoudit své postoje a pozice a také je případně na základě postoje nezávislé osoby přehodnotit.

c) Hledání řešení

V této fázi strany mediace za spolupráce s mediátorem hledají vhodná řešení. I zde se významněji projevuje evaluativní přístup mediátora, neboť mu poskytuje aktivní prostředek k nalezení řešení. Mediátor má možnost za souhlasu všech stran mediace sdělovat a případně i odborně hodnotit možná řešení, čímž stranám poskytuje příležitost pohlédnout na jejich pozice a očekávaná řešení z jiné perspektivy, a to především ve vztahu k odbornému podkladu, ať již právního, procesního či jiného. Vedle samotných řešení by měl být evaluativní mediátor také schopen posoudit realizovatelnost projednávaných řešení, a to jak z pohledu faktického, tak z pohledu právního.

d) Sepis dohody

V tomto bodě se opět již jedná o stejný postup jako při mediaci facilitativní, kdy je výhradně na stranách, ale i mediátorovi, zda dohodu stran sám sepíše, či jen vymezí základní parametry možné dohody a odkáže strany na služby jejich právního zastoupení.

Mediátor

Jak již bylo naznačeno, stojí evaluativní přístup na větší roli mediátora, odborníka. S touto větší rolí však souvisí také nároky, které jsou na tohoto mediátora kladeny. Mediátor v tomto režimu vystupuje nejen v obvyklých rolích, ale přebírá také roli hodnotitele. V rámci mediace tak sděluje své závěry, postoje a odhady na možné řešení a důsledky dohody či nedohody stran mediace.

S možností hodnotit spor samozřejmě souvisí i oprávnění a schopnost toto hodnocení provést. Vzhledem k tomu, že evaluativní mediaci je možné považovat za jakousi „odbornou“ mediaci, předpokládá teorie, praxe, ale i strany samotné, že mediátor bude nejen odborníkem na proces mediace a její výkon, ale bude také dostatečně odborně způsobilý pro případ, kdy si strany vyžádají jeho stanovisko a pohled na věc, toto stanovisko profesionálně poskytnout. Znamená to tedy, že mediátor by měl být schopen posoudit situaci stran, a to s ohledem na možný další vývoj soudního či jiného řízení, dopadů na životy a fungování stran apod. Z tohoto je možné dovodit, že zástupci tohoto mediačního stylu budou především právníci, ekonomové, stavební inženýři a další profese, ve kterých je možné se s mediací setkat a kde se dá předpokládat tlak na rychlé, odborné a efektivní řešení.

Podmínky a možnosti evaluace v rámci mediace

První a zásadní podmínkou mediační evaluace je souhlas či přímo výzva všech stran mediace. V praxi se velice často stává, že je mediátor postaven před situaci, kdy jedna či všechny strany žádají zhodnocení situace, poradu, jak některé jejich dílčí otázky sporu, případně celý spor komplexně řešit. Někteří účastníci mediace jednoduše požadují po mediátorovi jeho doporučení, potřebují slyšet názor mediátora, zpravidla předtím, než ustoupí ze svých pozic a začnou přemýšlet o reálných dohodách a kompromisech. I přes skutečnost, že má mediátor v rámci evaluativní mediace možnost sdělit stranám svůj názor na věc a postoj, nelze tak učinit za každé situace. Je výhradně na stranách mediačního jednání, zda, v jakém rozsahu a momentě poskytnou mediátorovi možnost evaluovat a prezentovat své postoje. Mediátor tedy nemá sám od sebe možnost bez souhlasu všech stran mediace svůj pohled na věc a její řešení sdělovat.

Druhým zásadním faktorem je nezávaznost takového posouzení a názoru mediátora. Byť strany často přicházejí za mediátorem s výzvou či prosbou, aby jejich spor rozhodl a posoudil, kdo je v právu či má pravdu, o to více, pokud je mediátorem advokát, nelze z podstaty mediace takové rozhodnutí od mediátora očekávat. Tato premisa platí i v mediaci evaluativní, a to především s ohledem na zmíněnou nezávaznost. Strany mediace mají sice možnost požádat o naznačenou evaluaci, avšak v žádném případě nemají povinnost se takovýmto posouzením jakkoli řídit. Je výhradně na stranách mediace, zda a v jakém rozsahu takové posouzení zohlední a promítnou do případné finální dohody, či zda postoj mediátora přejdou a nebudou se jím řídit.

Pokud jde o postup mediátora, měl by své posouzení předkládat nejen odborně, ale především nezávisle a v ideálním případě s ohledem na objektivní řády, skutečnosti a případně i rozhodovací praxi soudů. Vzhledem k tomu, že jsou to strany, kdo se obrátil na mediátora, a tedy přistupují k jeho činnosti jako k činnosti odborníka na oblast mediace i další oblasti, ve kterých se odehrává projednávaný spor, měly by být připraveny posouzení mediátora přijmout. Z tohoto důvodu se tedy zkušený mediátor nesnaží svá vyžádaná a prezentovaná stanoviska ospravedlnit právními normami, odkazy na fakta apod. V této souvislosti se tedy vychází z předpokladu odbornosti mediátora, a pokud s tímto názorem strany nesouhlasí, mají možnost jej nezohlednit.

Vzhledem k tomu, že je výhradně na stranách mediace, zda a případně v jakém rozsahu názor mediátora zohlední, je jistě na místě, když mediátor poskytne stranám přiměřený čas na zvážení, posouzení a případné zohlednění jeho názoru a případně i na přehodnocení jejich očekávání, postojů a vyjednávacích pozic.

Výhody a nevýhody evaluace v mediaci

Stejně jako jakákoli jiná metoda, i evaluace má své výhody i nevýhody. Níže bychom se tedy rádi pozastavili nad oběma kategoriemi.

a) Výhody evaluativní mediace

Mezi hlavní výhodu, kterou lze evaluativní mediaci přičíst, je bezesporu rychlejší průběh a obvykle kratší čas potřebný k dosažení mediační dohody. Vzhledem k tomu, že mediátor v části věnované zjišťování informací sice otázkami pátrá po zájmech a potřebách stran, avšak věnuje se jim v menším rozsahu než mediátor facilitativní, a současně se nesnaží zjistit veškeré informace týkající se vztahu mezi stranami, je tato fáze kratší, rychlejší a poskytuje mediátorovi a stranám možnost přejít rychleji k hledání řešení. I za této situace však hledání řešení musí vycházet z dostatečně zjištěných informací jak o sporu samotném, tak o stranách a jejich očekáváních a potřebách.

Další výhodou evaluativní mediace je faktické posouzení věci nezávislým odborníkem, byť záleží jen na stranách, jak toto posouzení zohlední. Evaluativní mediace poskytuje všem stranám mediace možnost požádat jimi vybraného mediátora, kterého považují za odborníka na problematiku, se kterou se na něj obrátily, aby odborně posoudil nejen případ samotný, ale také možný výsledek sporu a dopady, které takovéto rozhodnutí může mít. Na základě tohoto posouzení pak mají možnost upravit svá očekávání, své postoje a možnosti řešení tak, aby mohly dospět k řešení, které budou považovat za vhodné. V případě nesouhlasu s posouzením však strany nemají žádnou povinnost ani nutnost se takovými závěry řídit a nemusí je jakkoli zohledňovat.

b) Nevýhody evaluativní mediace

Vedle výhod skýtá evaluativní mediace i několik nevýhod. Asi nejvíce problematickou oblastí je otázka nestrannosti, na níž je mediace postavena. V drtivé většině případů, kdy bude mediátor mít možnost evaluovat, dojde k situaci, kdy hodnocení bude pro jednu ze stran výhodnější než pro druhou. Za takovéto situace často na straně účastníka, jenž považuje hodnocení za nesprávné, vzniká pocit porušení nestrannosti v jeho neprospěch. Byť je fakt, že evaluace nebude pravděpodobně výhodná pro všechny strany stejně, očekávaný, logický a nezřídka mediátorem předem zdůrazněný, zmíněným pocitům lze předejít jen stěží. Takováto situace je pro proces mediace, a především pro mediátora jistě nepříjemná, ale nikoli neřešitelná. V této souvislost podtrhujeme možnost využití separátního jednání, v jehož rámci je možné díky evaluaci provedené přímo s jednou ze stran předejít zmíněným pocitům narušení nestrannosti. I přes toto možné řešení však lze tuto oblast považovat za jistou nevýhodu tohoto mediačního přístupu.

Druhou nevýhodou, která je evaluativní mediaci často vytýkána, speciálně ze strany facilitativních mediátorů, je údajně příliš povrchní posuzování situace a řešení na základě pozic, nikoli zájmů stran. Jistě je možné tento rozdíl posoudit a nemá smysl jej zpochybňovat, ostatně proto tento mediační přístup také vznikl, avšak nepovažujeme jej za tak markantní. Jistě existují oblasti, ve kterých je třeba více posuzovat zájmy a zázemí stran (např. rodinné spory), avšak v mnoha případech strany mediace požadují primárně rychlé a účinné dořešení jejich sporu, a kladou tedy důraz na co největší efektivitu (např. obchodní spory).

Oblast využití

Jak již bylo naznačeno, nelze obecně konstatovat, že evaluativní mediace je využitelná za každé situace a ve všech případech, byť využití evaluativních prvků v mediaci facilitativní je v mnoha ohledech nejen možné, ale často i vhodné.

Z hlediska vymezení, především s ohledem na odborné zázemí mediátora a jeho znalosti, schopnosti a zkušenosti, bude evaluativní mediace využívána především v oblasti obchodních sporů, sporů v oblasti finančnictví, stavebních sporů či zdravotnictví. Všechny z uvedených oblastí mají společné zmíněné odborné zázemí, které jim poskytuje jistou specifičnost. Jistě nic nebrání využití technik, přístupů a postupů evaluačních mediátorů v rámci ostatních mediačních stylů.

Proč „advokátní“ mediace?

V čem tedy spočívá zmíněný „advokátní“ rozměr evaluativní mediace? Mají advokáti nějaké lepší předpoklady aplikovat evaluativní mediaci? Máme za to, že ano, a to i s vědomím faktu, že zásadní předpoklad mediace, tedy nestrannost, není z principu advokátům vlastní. Na druhou stranu je však jednou ze základních advokátních dovedností schopnost posoudit nejen situaci obou stran, jejich zájmy a očekávání, ale také možnosti z pohledu odborníka na proces, soudní a rozhodčí řízení. Na podkladě těchto schopností a znalostí jsou advokáti jistě způsobilí poskytnout se souhlasem všech účastníků již rozebrané nezávislé a současně nezávazné posouzení možných řešení a naznačit, jakým způsobem by situace stran mohla být řešena v soudním či jiném direktivně řízeném autoritativním řízení. Tento předpoklad ostatně také bude v mnoha případech rozhodující pro volbu mediátora ze strany účastníků mediace, kteří využívají advokáty – mediátory právě pro jejich profesní zázemí.

Závěr

V rámci našeho krátkého příspěvku věnovaného evaluativní mediaci jsme se pokusili o stručné nastínění evaluativního přístupu k mediaci, a to především v souvislosti s možným uplatněním advokátů a jejich znalostí, schopností a zkušeností. Evaluativní mediace již v současné době zaujímá významné místo v mediačních přístupech a dá se jen očekávat, že jeho uplatnění bude s větším využíváním mediace pro řešení sporů růst. S tím souvisí samozřejmě také odborná příprava a specializace mediátorů na tento mediační přístup, který sice v současné době u nás není školen ani vyučován, avšak jistě představuje dobrou alternativu pro mediátory/advokáty, jak k mediační praxi přistoupit.

Autoři jsou advokáti a zapsaní mediátoři, členové sekce pro ADR České advokátní komory.